ECLI:CZ:US:2015:1.US.315.15.1
sp. zn. I. ÚS 315/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Němečkové, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 382/16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 31 Cdo 1168/2013-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. února 2015, se stěžovatelka podle ustanovení §72 a §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 31 Cdo 1168/2013-212 s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zaručená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva") a v čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, a dále pak v čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným rozhodnutím velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen "velký senát") zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 22 Co 119/2012-164 v napadené části výroku I., jakož i v akcesorických výrocích II. a III. a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
3. Předmětná věc se týká určení vlastnického práva k nemovitostem a souvisí s problematikou tzv. nabývání vlastnického práva od nevlastníka; stěžovatelka v ní vystupuje jako žalovaná. Velký senát Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí poznamenal, že při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka je potřeba daný problém vnímat z pohledu systému tehdy (do 31. prosince 2013) reglementované výseče soukromoprávních vztahů, přičemž nyní platná a účinná úprava těchto vztahů a z nich vyplývajících rozporů proti tomu principiálně vychází z ochrany dobré víry dobrověrného nabyvatele a ze zákonnosti nabytí věcí i od neoprávněného, zároveň však obsahuje systém ochrany původního vlastníka (viz §984 až §986 o. z.), jehož deficit v předcházející právní úpravě je zřejmý.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že velký senát Nejvyššího soudu ignoroval závěry Ústavního soudu učiněné v jeho judikatuře a nerespektoval tak čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za nespravedlivé a natolik zásadní, že je způsobilé ovlivnit veškerá sporná řízení o vlastnické právo k nemovitostem, ve kterých je řešení odvislé od případné dobré víry nabyvatele nemovitostí od nevlastníka. Podle názoru stěžovatelky tak její případ přesahuje osobní zájem stěžovatelky na výsledku věci, neboť se dotýká vyjasnění vztahů mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, jakož i obecného prosazení závaznosti a precedenčního charakteru nálezů Ústavního soudu.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13; dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení, na nějž se odvolává i stěžovatelka v nyní posuzovaném případě, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení - jako výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. března 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, typicky v případě kasačního rozhodnutí soudu vyšší instance o opravném prostředku. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla věc též vrácena k dalšímu řízení soudu odvolacímu. Mimoto ovšem Ústavní soud poznamenává, že ani pokud by v daném případě bylo možné uvažovat o aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost by nemohla být shledána přijatelnou, jelikož je zřejmé, že není splněna podmínka jejího významu podstatně přesahujícího vlastní zájmy stěžovatele (srov. příkladmý výčet situací splnění této podmínky v usnesení ze dne 5. února 2014 sp. zn. II. ÚS 2626/13 či třeba v usnesení ze dne 13. června 2011 sp. zn. I. ÚS 3460/10 in http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka sice odkazuje na nepochybně významnou problematiku vymezení vztahu mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, respektive prosazení závaznosti nálezů Ústavního soudu, Ústavní soud nicméně nespatřuje důvod, proč by nebylo dostačující řešit uvedenou problematiku a související otázky v případech, kdy bude řádně zachován princip subsidiarity ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy před jejím podáním definitivně skončeno (srov. usnesení ze dne 9. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2827/14 in http://nalus.usoud.cz).
9. Na základě výše uvedeného je evidentní, že podaná ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu. Řízení před krajským soudem bude dále pokračovat, přičemž nelze zatím předvídat jeho výsledek ani celkové skutkové a právní závěry v budoucnu učiněné krajským soudem. Nehledě na pochybnosti stěžovatelky není důvod se domnívat, že by i po nynějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu neměl krajský soud respektovat judikaturu Ústavního soudu za předpokladu existence dobré víry stěžovatelky při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti.
10. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj