ECLI:CZ:US:2009:1.US.3150.08.1
sp. zn. I. ÚS 3150/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dagmar Kuželové, soudní exekutorky, se sídlem Novodvorská 14/1010, 142 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12, 182 00 Praha 8, proti výrokové části III. usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 28. 8. 2008, č.j. 31 Co 297/2008-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "OS") ze dne 24. 4. 2008, č.j. 21 Nc 5627/2007-48, byla částečně, co do částky 781.000,- Kč, zastavena exekuce nařízená usnesením OS ze dne 17. 5. 2007, č.j. 21 Nc 5627/2007-15. Exekuce byla částečně zastavena proto, že se v průběhu řízení ukázalo, že povinná ( H. D.) 2) dne 30. 11. 2007 uhradila částku 781.000,- Kč převodem z bankovního účtu a tím byla uhrazena vymáhaná jistina pohledávky. Příslušenství pohledávky povinní neuhradili, povinná 2) předložila uzavřenou dohodu o smíru, podle které účastníci sjednali, že pohledávka bude uhrazena ve výši 800.000,- Kč nejpozději do 31. 10. 2007 a v takovém případě nebude oprávněná dále vymáhat zaplacení příslušné pohledávky. OS dále uvedl, že v rámci exekučního řízení nezkoumal podrobnosti závazkového vztahu vzniklého mezi účastníky, ale soustředil se na otázku, zda exekuce byla nařízena na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu a zda právo přiznané tímto exekučním titulem zaniklo některým ze způsobů zániku závazku. OS dospěl k závěru, že toto právo částečně zaniklo splněním ze strany povinných, kteří mimo exekuci zaplatili 781.000,- Kč. Pro tuto částku byla tedy exekuce zastavena. Pokud jde o příslušenství pohledávky a náklady řízení, povinná 2) neprokázala, že by zaniklo jakýmkoli způsobem právo přiznané exekučním titulem, oprávněná na pokračování v exekuci trvá i pro příslušenství pohledávky a náklady řízení. OS proto zastavil exekuci pouze částečně.
Krajský soud v Praze (dále jen "KS") usnesením ze dne 28. 8. 2008, č. j. 31 Co 297/2008-98, rozhodl: ve výrokové části I. že se usnesení OS mění tak, že exekuce nařízená usnesením OS ze dne 17. 5. 2007, č. j. 21 Nc 5627/2007-15, se zcela proti povinné 2) zastavuje, ve výrokové části II. ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a ve výrokové části III., že povinná 2) je povinna zaplatit soudní exekutorce JUDr. Dagmar Kuželové (dále jen "stěžovatelka") částku 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. KS uvedl, že povinná 2) v podaném odvolání nesouhlasí s tím, že exekuce vůči její osobě byla zastavena pouze částečně, neboť zbytek dluhu (příslušenství a náklady řízení včetně nákladů exekuce) by měl jít na vrub povinného 1) K., který se zaplacení pohledávky vyhýbá. Oprávněná Mgr. N. ve svém vyjádření potvrdila, že na základě dohody ze dne 18. 7. 2008 uhradila povinná 2) jistinu ve výši 781.000,- Kč; uvedla, že úroky z prodlení a další náklady bude vymáhat po povinném 1) a v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby exekuce proti povinné 2) byla zcela podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavena. KS proto poukázal na to, že postupoval podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (podle něhož výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení) a podle §220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu napadené rozhodnutí OS změnil tak, jak ve výše citované výrokové části I. uvedeno. O nákladech řízení ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou 2) bylo rozhodnuto podle §151 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu, neboť oprávněná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala. KS konečně uvedl, že o nákladech exekuce bylo rozhodnuto podle §89 exekučního řádu, podle něhož dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil; to je v souzené věci povinná 2), neboť k zastavení exekuce došlo v důsledku toho, že vymáhanou jistinu zaplatila dobrovolně. KS uvedl, že při vyčíslení výše nákladů stěžovatelky (soudní exekutorky) vycházel při stanovení její odměny z §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. v platném znění, podle něhož činí odměna exekutora při zastavení exekuce 3000,- Kč. KS konstatoval, že nemohl postupovat podle §5 odst. 1 citované vyhlášky, jak navrhla stěžovatelka, neboť zde je základem pro určení odměny výše exekutorem vymoženého plnění. V souzené věci však k vymožení žádného plnění nedošlo, neboť jistina byla ze strany povinné 2) uhrazena mimo rámec exekuce. Kromě odměny náleží stěžovatelce ve smyslu §13 odst. 1 náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500,- Kč, neboť ostatní případně vynaložené náklady stěžovatelka nedoložila. Celková částka 6.500,- Kč byla zvýšena o 19% daň z přidané hodnoty na 7.735,- Kč.
II.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výrokové části III. usnesení KS ze dne 28. 8. 2008, č.j. 31 Co 297/2008-98. Napadeným rozhodnutím bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení v těchto ustanoveních zakotvených základních práv spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka uvedla, že je zřejmé, že soudní exekutor ve shora uvedené věci konal v souladu se zákonem; konstatovala, že hned druhý den poté, co bylo povinné [roz. 2)] 28. 11. 2007 doručeno usnesení o nařízení exekuce s výzvou soudního exekutora k úhradě, byla 30. 11. 2007 z bankovního účtu odepsána platba 871.000.- Kč ve prospěch oprávněné. Stěžovatelka poukázala na to, že z uvedeného je zřejmá časová souvislost mezi prováděním exekuce a provedenou platbou. Nesouhlasí s výší odměny a tvrdí, že rozhodnutí KS v tomto směru spočívá na nesprávném právním posouzení. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, "že povinný může v průběhu exekučního řízení kdykoliv ´dobrovolně´ uhradit dlužnou částku ... a že takové ´dobrovolné´ plnění je plněním mimo rámec exekuce a nemá dopad na výši odměny soudního exekutora". Domnívá se, že povinný plní pod tíhou exekuce a jeho situace není srovnatelná se situací dlužníka, který plní dobrovolně svůj závazek, pro vymožení kterého není vedena exekuce. Povinná 2) měla možnost dobrovolně plnit až do nařízení exekuce (tedy mimo rámec exekučního řízení) a ne až po doručení usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že k uhrazení jistiny bezprostředně po doručení usnesení o nařízení exekuce došlo pod tíhou nařízené exekuce za faktického přičinění soudního exekutora. Je proto toho názoru, že při vyčíslování své odměny postupovala plně v souladu s §5 odst. 1, §11 odst. 4 a §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a náleží ji odměna nejméně 50 % z částky 117.150,- Kč, tj. 58.775,- Kč a DPH 11.129,25,- Kč. Po započtení náhrady hotových výdajů v paušální částce 3.500,- Kč a DPH 665,- Kč, činí náklady exekuce nejméně 73.865,25 Kč.
Stěžovatelka poukázala na to, že pokud by KS respektoval výše uvedená ustanovení Listiny a prostudoval si podrobně rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 8/06, nutně by došel k závěru, že stěžovatelka vykonala řadu činností a že je jí nutno přiznat právo na odměnu, a to "za analogického použití vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 330/2008 Sb., která v §11 odst. 1 písm. a) hovoří, že exekutorovi náleží odměna, pokud upustil od provedení exekuce, ve výši 50% z jeho odměny podle §6 odst. 1, odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb." Stěžovatelka dále uvedla, že KS nijak neodůvodnil, proč se odchýlil od principů odměňování exekutora, jak jsou vyjádřeny v citovaném rozhodnutí pléna ÚS. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že v případě, kdyby měl Ústavní soud za to, že na danou věc je nutno aplikovat (dle závěrů sp. zn. Pl. ÚS 8/06 v bodě 29) odměnu ve sníženém rozsahu, která zohledňuje jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti (nikoliv úplnou dobrovolnost), tj. odměnu sníženou na 50% dle §11 odst. 1 písm. a), odst. 4, §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ač v daném případě nebyly splněny podmínky dle §46 odst. 3 exekučního zákona, pak má v takovém případě nárok na odměnu ve výši 58.575,- Kč a DPH 11.129,25 Kč. Po započtení náhrady hotových výdajů v paušální částce 3.500,- Kč a DPH 665,- Kč, by tak činily náklady exekuce, které je povinná 2) povinna zaplatit soudnímu exekutorovi, celkem 73.869,25 Kč.
Proto stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil výrokovou část III. usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 28. 8. 2008, č.j. 31 Co 297/2008-98, a věc vrátil KS k dalšímu řízení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní soud, jak již ostatně vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují zásady pro hodnocení důkazů (srov. kautely uvedené v §132 o.s.ř.), nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na (odpovídající část) odůvodnění usnesení KS, z něhož zřetelně plyne, jaký byl důvod pro rozhodnutí o nákladech exekuce a z čeho vycházel KS při stanovení odměny stěžovatelky. V odůvodnění usnesení KS byla podána konkrétní argumentace včetně odkazů na příslušná ustanovení relevantní vyhlášky, z nichž je jasně patrné, jak došlo k vyčíslení celkové částky 7.735,- Kč. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním KS a právním závěrem z něj vyvozeným nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. KS srozumitelně a jasně uvedl důvody, které je k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčiným spektakulárním úvahám o její tvrzené aktivní úloze, resp. faktickém přičinění (jako exekutorky), jež dovedlo povinnou 2) k provedení platby. Kromě toho, že stěžovatelka tuto okolnost dokládá odkazem na doručení usnesení o nařízení exekuce a dále toto faktické přičinění nekonkretizuje (Poznámka: na jiném místě hovoří o "řadě činností", jež neupřesnila), chtěla zřejmě připomenout výchovný (psychologický) dopad takového doručení usnesení. Odhlédne-li se od všeobecnosti a hypotetičnosti této úvahy, Ústavní soud současně nemůže pominout skutečnost, jež plyne z právní úpravy; z ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění platném v době rozhodování soudů (tj. ve znění do 31. 10. 2008) jasně a zřetelně vyplývá, že v případě rozhodnutí soudu o zastavení exekuce [a tím k zániku pověření exekutora, v souzené věci, tedy k zániku pověření stěžovatelky ve vztahu k povinné 2) avšak nikoli ve vztahu k povinnému 1)], činí odměna exekutora 3.000 Kč. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelčina úvaha o analogickém použití vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 330/2008 Sb.; Ústavní soud je v prvé řadě nucen zdůraznit, že v čl. II vyhlášky č. 330/2008 Sb. nazvaném Přechodné ustanovení je vysloveně upraveno, že "Exekuční řízení zahájená a nedokončená do dne nabytí účinnosti této vyhlášky se dokončí podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve zněné účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky" (Poznámka: vyhláška č. 330/2008 Sb. nabyla účinnosti dnem 1. 11. 2008). Ústavní soud proto dovozuje, že za této situace nelze stěžovatelčině argumentaci přisvědčit ani věcně (hodnotově).
Ústavní soud reflektuje i stěžovatelkou připomenutý nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a to konkrétně jeho bod 29. V uvedené části citovaného nálezu Ústavní soud zřetelně a konkrétně připomněl prioritu skutečnosti, že "povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce)"; dále poukázal na princip zákonné ochrany povinného a důsledky z tohoto principu dopadající na povinného, oprávněného a na exekutora, jestliže smyslem exekuce není majetková likvidace povinného subjektu. Ústavní soud se proto v souzené věci nedomnívá, že se KS odchýlil od principu odměňování stěžovatelky uvedeného v citovaném nálezu, neboť ve výrokové části I. odůvodněně rozhodl (pouze) ve vztahu k povinné 2) o zastavení exekuce a ve výrokové části III. rozhodl (s odkazem na výše uvedenou právní argumentaci) opět (pouze) ve vztahu k povinné 2) o výši nákladů stěžovatelky. Z toho tedy jednoznačně vyplývá, že exekuce nařízená usnesením OS ze dne 17. 5. 2007, č.j. 21 Nc 5627/2007-15, proti povinnému 1) zastavena nebyla, a to se všemi důsledky. To pochopitelně neznamená, že je tím úloha stěžovatelky v daném exekučním řízení [vedeném nyní již jen proti povinnému 1)] a ve vztahu k nákladům exekuce uzavřena a završena. Ústavní soud proto ani z tohoto důvodu argumentaci stěžovatelky nemohl akceptovat.
Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu