Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.05.1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 40/5 SbNU 331 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.32.95

sp. zn. I. ÚS 32/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. května 1996 v senátě ve věci stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. J. B., účastníků řízení Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, a vedlejších účastníků Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, sp. zn. 3 To 109/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 T 17/92, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: I. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, č.j. 3 To 109/94-2952, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1994, č.j. 2 T 17/92-2812. Krajský soud v Plzni pod bodem I. uvedeného rozsudku rozhodl, že obžalovaní R. M., P. Z., M. T. a mladistvý J. K. jsou vinni, že dne 21. 2. 1991 po 23.00 hodině a po předchozí domluvě společně vnikli přes oplocení v úmyslu odcizit zboží do Velkoskladu potravin v Ch., kde byli přistiženi vrátným V. D., kterému obžalovaný R. M. bez dorozumění se spoluobžalovanými M. T., P. Z. a ml. K. zasadil kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19 cm celkem osm bodných a dvě řezné rány do krku, zad a bederní krajiny a způsobil mu tak závažná poranění - téměř úplné přerušení pravé společné krkavice, poranění hltanu a hrtanové příklopky, jakož i dolního laloku pravé plíce, poranění spodní plochy pravého jaterního laloku dvanáctníku a tukového pouzdra pravé ledviny, čímž došlo k masivní a prudké ztrátě krve, což mělo za následek smrt V. D., která nastala během několika minut; poté obžalovaní M., T., Z. a mlad. K. vnikli do budovy velkoskladu a zde po vypáčení několika dveří odcizili 34 krabic cigaret různých značek, 24 kusů butanových náplní, 50 hlavic k holicímu strojku, 45 kusů balení kávy po 75 gramech, 4 kg kávy po 0,5 kg v balíčcích, a takto odcizené zboží v hodnotě 563.288,- Kč naložili do zaparkovaného dodávkového vozidla podniku Velkosklady, tov. zn. Škoda 1203, SPZ CHC 50-24, v hodnotě 114.OOO,- Kč, přičemž s vozidlem se jim nepodařilo odjet, když na místě byli vyrušeni projíždějícím vozidlem, a z místa činu utekli a na zařízení velkoskladu způsobili škodu nejméně 566,- Kč ke škodě podniku Potraviny Plzeň, závod 3-03 Cheb. Pod body II. až V. tohoto rozsudku byli jednotliví obžalovaní uznáni vinnými dalšími trestnými činy, které však s trestnými činy pod bodem I. nesouvisely. Krajský soud v Plzni pod bodem I. rozsudku uznal vinným obžalovaného M. a) trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona č. 175/1990 Sb., b) pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 290/1993 Sb. c) pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1 k §249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 Sb. Pod bodem II. byl obžalovaný M. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona č. 175/1990 Sb. Obžalovaný M. T. byl pod bodem I. rozsudku uznán vinným a) jednak pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 290/1993 Sb., b) jednak pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1 k §249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 Sb. Obžalovaní P. Z. a ml. J. K. byli pod bodem I. rozsudku uznáni vinnými a) jednak pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm.) b trestního zákona č. 290/1993 Sb., b) jednak pokusem trestného činu neoprávněného užívání věci podle §8 odst. 1 k §249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 Sb. Obžalovaný M. byl podle §219 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanáct a půl roku. Podle §39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný T. byl podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný Z. byl podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obžalovaný mladistvý K. byl podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona, §79 odst. 1 trestního zákona odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi (27) měsíců. Podle §81 odst. 2 uložený trest měl být vykonán ve věznici pro mladistvé, odděleně od ostatních odsouzených. Krajský soud v Plzni dále rozhodl podle §228 odst. 1 trestního řádu, že obžalovaní M., Z., T. a ml. K. jsou povinni nahradit společně a nerozdílně škodu poškozeným Potravinám P., závod 3-03 Ch., ve výši 566,- Kč, obžalovaný M. sám Českému státu na účet finančního referátu Okresního úřadu v Chebu náhradu škody ve výši 40.000,- Kč, České pojišťovně, oblastní závod P., pobočka Ch., náhradu ve výši 1.625,- Kč a Ch.muzeu v Ch. náhradu ve výši 310,- Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu se poškození Potraviny P. a Chebské muzeum Ch. odkazují se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškození Hotely a restaurace Ch., E., a.s., Ch., Západočeské pekárny a cukrárny, závod 02 Ch. a Okresní podnik služeb Ch., se podle §229 odst. 1 trestního řádu odkazují s celými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Plzni po provedeném hlavním líčení usoudil, že v dané věci bylo opatřeno dostatek usvědčujících důkazů, vypovídajících o tom, že obžalovaní se na vloupání do Velkoskladu potravin v Ch. připravovali a plánovali jeho provedení, což obžalovaní Z. a ml. K. také shodně doznali. Obžalovaní M. a T. to však i přes četné usvědčující důkazy popírali. Nelze však nevidět, že obžalovaný M. se na vloupání do velkoskladu připravoval a v mnoha podrobnostech o něm hovořil před svědky B., L. i R. Z. Navíc, obžalovaný M. se svěřil minimálně dvěma svým přátelům, k nimž tehdy choval důvěru - svědkům M. B. a R. Z. - k čemu ve velkoskladu došlo, včetně toho, že vrátného D. usmrtil on. Oba svědci přišli do styku s obžalovaným záhy po spáchání činu, oba popsali, jak obžalovaný M. tyto chvíle prožíval a především, s čím se jim svěřil. Obě tyto výpovědi jsou v základních údajích shodné, vzájemně si neodporují, naopak se v mnohém doplňují. Tyto výpovědi jsou potvrzeny i výpověďmi dalších svědků včetně obžalovaného Z., který rovněž popsal, jak útok obžalovaného M. na vrátného D. přímo na místě probíhal. Závažná je i svědecká výpověď M. K. - bratra mladistvého obžalovaného J. K., který jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem uvedl, že dne 2. 5. 1991 byl propuštěn z vazby z NVÚ Plzeň. Zhruba tři dny po návratu domů se mu jeho bratr - obžalovaný mladistvý J. K. - svěřil s tím, že v době, kdy byl svědek ve vazbě, se zúčastnil společně s obžalovaným Z. a ještě dalšími dvěma mladíky vloupání do Velkoskladu potravin v Ch.. Ohledně těchto dalších mladíků obžalovaný K. uvedl, že šlo o "nějakého M." a "nějakého M.", o němž se později dověděl, že jde o obžalovaného T. Mladistvý obžalovaný J. K. před svědkem dále uvedl, že je na nádvoří skladu překvapil vrátný a "ten M. že ho několikrát bodnul nožem". Při konfrontaci mezi obžalovanými Z. a M. prvý jmenovaný potvrdil, že to byl obžalovaný M., který nožem pobodal vrátného a tento nůž pak zahodil do kanálu poblíže místa napadení. Rovněž potvrdil, že po naložení cigaret do vozidla Škoda 1203 se v jednu chvíli právě obžalovaný M. posadil na levé sedadlo kabiny vozidla, a to v době, kdy obžalovaný Z. přinesl k autu odcizené balíčky kávy, které obžalovanému M. podal a ten je pak položil buď na podlahu nebo na motor. Tato výpověď obžalovaného Z. je v souladu s protokolem o ohledání místa činu a s výsledky vyhodnocení pachových stop. Balíčky kávy v kabině řidiče podle protokolu o ohledání vozidla skutečně byly nalezeny, jakož i pachové stopy, které svědčí o přítomnosti obžalovaného M. v kabině řidiče. Nalezený nůž na místě činu pak vykazoval pozůstatky pachových stop, které na tomto předmětu zanechal obžalovaný M. Krajský soud zajistil i vypracování znaleckého posudku ke zjištění možností obžalovaného M. vést případný útok nožem pravou nebo levou rukou. Ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. L. B. vyplynulo, že obžalovaný M. je disponován vykonávat určité úkony jak levou, tak i pravou rukou. Speciálním vyšetřením obžalovaného však nelze zjistit, jaké ruky použije např. při různých vypjatých stresujících situacích, kdy např. jedná zkratkovitě atd. Vždy záleží na konkrétní situaci, přičemž i pravoruká osoba nemusí vždy reagovat jen pravou rukou. Když Krajský soud v Plzni hodnotil jednotlivé důkazy samotné, jakož i v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že obžalovaní se na spáchání skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku podíleli tak, jak je popsáno ve výrokové části. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaní R. M., P. Z. a M. T. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 1994, č.j. 3 To 109/94-2952, tak, že se napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu částečně zrušuje, a to ve výroku o vině pod bodem I. ohledně obžalovaných M., Z. a T. a s přihlédnutím k ustanovení §261 trestního řádu i ohledně obžalovaného ml. J. K., dále ve výroku o trestu ohledně všech obžalovaných a ve výroku k náhradě škody ve vztahu k poškozeným Potravinám P., závod 3-03 Ch. a českému státu. Vrchní soud v Praze podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl takto: I. Obžalovaní R. M., P. Z., M. T. a ml. J. K. jsou vinni, že dne 21. 2. 1991 po 23.00 hodině a po předchozí domluvě společně vnikli v úmyslu odcizit zboží přes oplocení do objektu Velkoskladu potravin v Ch.. Zde byli přistiženi vrátným V. D., kterému obžalovaný M. R. bez dorozumění se spoluobžalovanými M. T., P. Z. a mladistvým J. K. zasadil kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19 cm celkem osm bodných ran a dvě řezné rány do krku, zad a bederní krajiny a způsobil mu tak závažná poranění - téměř úplné přerušení pravé společné krkavice, poranění hltanu a hrtanové příklopky, jakož i dolního laloku pravé plíce, poranění spodní plochy pravého jaterního dvanáctníku a tukového pouzdra pravé ledviny, čímž došlo k masivní a prudké ztrátě krve, což mělo za následek smrt V. D., která nastala během několika minut; potom obžalovaní R. M., M. T., P. Z. a mladistvý J. K. vnikli do budovy velkoskladu a zde po vypáčení několika dveří odcizili 34 krabic cigaret různých značek, 24 kusů butanových náplní, 50 kusů hlavic k holicímu strojku, 45 kusů balení kávy po 75 gramech, 4 kg kávy po 0,50 kg v balíčcích, a takto odcizené zboží v hodnotě 517.790,10 Kč naložili do zaparkovaného dodávkového vozidla podniku Velkosklady tov. zn. Škoda 1203, SPZ CHC 50-24, v hodnotě 114.100,- Kč, přičemž s vozidlem se jim nepodařilo odjet, když na místě byli vyrušeni projíždějícím vozidlem a z místa činu utekli. Na zařízení velkoskladu způsobili škodu nejméně 566,- Kč ke škodě podniku Potraviny P., závod 3-03 Ch.. Tím spáchali: Obžalovaný R. M. ad I. a) jednak trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona b) jednak pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona c) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1, §249 odst. 1 trestního zákona Obžalovaný M. T. ad I. a) jednak pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona b) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1, §249 odst. 1 trestního zákona Obžalovaný P. Z. ad I. a) jednak pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm.) b trestního zákona b) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1, §249 odst. 1 trestního zákona Obžalovaní se za tyto trestné činy a trestné činy ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen odsuzují - Obžalovaný R. M. podle §219 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanáct a půl roku. Podle §39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Obžalovaný M. T. podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Obžalovaný P. Z. podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dozorem. Současně se ohledně tohoto obžalovaného podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušuje rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 6. 1991, č.j. 1 T 18/91-80, ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání pět měsíců nepodmíněně. Obžalovaný ml. J. K. podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona, §79 odst. 1 trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi (27) měsíců. Podle §81 odst. 2 trestního zákona uložený trest vykoná ve věznici pro mladistvé. Současně podle §35 odst. 2 trestního zákona se ohledně tohoto mladistvého obžalovaného zrušuje rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 10. 1991, sp. zn. 1 T 39/91, a to ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Podle §228 odst. 1 trestního řádu jsou obžalovaní R. M., P. Z., M. T. a ml. J. K. povinni nahradit společně a nerozdílně škodu poškozeným Potravinám Plzeň, závod 3-03 Cheb, ve výši 566,- Kč. Obžalovaný R. M. sám českému státu na účet finančního referátu Okresního úřadu v Chebu náhradu škody ve výši 40.000,- Kč. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že důvodem zrušení části napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu ve výroku o vině pod bodem I. byla nutnost snížit výši škody, jejíž způsobení bezprostředně hrozilo, z původních 563.288,- Kč na 517.790,10 Kč, a dále vypuštění znaku "ač již byl v posledních třech letech pro takový trestný čin odsouzen" u obžalovaného R. M. Současně musel odvolací soud napravit pochybení, spočívající v posouzení jediného skutku podle více ustanovení trestního zákona v různých zněních, což je u jednočinného souběhu vyloučeno. Při respektování ustanovení §258 odst. 2 věta za středníkem trestního řádu musely být zrušeny i výroky navazující, tj. výroky o trestech a výroky adhézní. S přihlédnutím k ustanovení §261 trestního řádu (zásada "beneficium cohaesionis") byl rozsudek z tohoto důvodu prospívajícího všem obžalovaným zrušen i ohledně obžalovaného ml. K. Odvolací soud přezkoumal řízení, které napadenému rozsudku předcházelo a nezjistil, že by v jeho průběhu došlo k takovému porušení procesních předpisů, které by mělo za následek nesprávnost některého z výroku rozsudku. Veškerá ustanovení, která mají sloužit k ochraně práv obviněných a zabezpečit řádné objasnění věci, byla jak orgány přípravného řízení, tak soudem prvého stupně respektována. Zásadní nedostatek především přípravného řízení spatřoval odvolací soud v jeho nekoncepčnosti. Podle §2 odst. 5 trestního řádu (ve znění platném v době vyšetřování) měly orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zajištěn skutečný stav věci. Meze této povinnosti orgány přípravného řízení překročily, když v řadě případů zaměřily dokazování na okolnosti buď významu okrajového nebo pro posouzení věci zcela bezvýznamné. Soud prvého stupně tuto závadu neodstranil, opět provedl celou řadu důkazů, které měly k věci zcela okrajový vztah. Naproti tomu v souladu s novelou ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, která mu ukládá "postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí", doplnil dokazování vyšetřovacím pokusem o možnosti obžalovaného Z. pozorovat odhození nože a jeho umístění, jakož i vypracováním posudku ke zjištění možností obžalovaného M. vést případný útok nožem pravou či levou rukou. Soud prvého stupně si tak vytvořil dostatečné podklady pro formování skutkových zjištění a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Těžiště předmětné trestní věci spočívalo v hodnocení provedených důkazů, které nebylo jednoduché s ohledem na to, že některé důkazy si protiřečily, část obžalovaných trestnou činnost zcela popírala, část výpovědi v podstatných okolnostech měnila. Bylo proto na soudu prvého stupně, aby důsledným postupem podle §2 odst. 6 trestního řádu provedl zevrubnou analýzu provedených důkazů a vyvodil závěry, které se budou jevit logické, jednoznačné a přesvědčivé. Odůvodnění soudu prvého stupně obsahuje poměrně obsáhlou reprodukci úvah soudu o hodnocení provedených důkazů, které odvolací soud shledal jako přiléhavé a věcně správné a svůj závěr rozborem provedených důkazů (zejména svědeckých) v napadeném rozsudku zdůvodnil. Odvolací soud také zdůraznil, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá nic, co by svědčilo pro závěr o jakémsi záměrném nepravdivém usvědčování obžalovaného M. orgány činnými v této trestní věci ve snaze pomstít se tak jeho otci za postoje, které ve funkci prokurátora v minulosti zaujal, jak to bylo naznačováno v odvolání. Žádné konkrétní poznatky zpochybňující regulérnost trestního řízení v této trestní věci odvolací soud nezjistil. Na podporu tohoto závěru poukázal na postup orgánů činných v trestním řízení v jiné trestní věci obžalovaného M., které souzené věci časově těsně předcházelo, kdy byl stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1 trestního zákona, avšak trestní stíhání bylo zastaveno. Stěžovatel napadl oba uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž znovu poukázal na to, že obvinění z trestného činu vraždy bylo proti němu zřejmě ovlivněno některými pracovníky kriminální policie v Chebu za pomoci svědků, s kterými bylo jednáno mimo trestní řízení. Domáhal se přešetření tohoto podezření prostřednictvím Inspekce ministra vnitra ČR, ale nebylo mu vyhověno. Navrhoval, aby v řízení před Vrchním soudem v Praze byl zjištěn obsah spisu OOVB v Chebu sp. zn. ČVS:OVV:373/89. Na základě tohoto důkazu prý mohlo být zjištěno, že se v roce 1989 stěžovatelův otec dostal do sporu s pracovníky Veřejné bezpečnosti (z nichž někteří se podíleli i na objasňování stěžovatelovy trestné činnosti), neboť bránil nezákonnému uvalení vazby v citované věci. Stejně tak navrhoval provedení důkazu výslechem svého otce, ale senát Vrchního soudu v Praze ponechal jeho návrhy bez povšimnutí, i když bylo jeho povinností, ať již jakkoliv, rozhodnout. V řízení nebyl dále akceptován požadavek stěžovatelův, aby byl jako důkaz přečten záznam o jeho vyšetření na detektoru lži, případně aby byl soud informován i o šetření jiných osob, které se snad tomuto vyšetření podrobily. I když je si stěžovatel vědom problematiky tohoto tzv. důkazu, domnívá se, že toto vyšetření mohlo svědčit v jeho prospěch a jeho výsledek měl být hodnocen v souvislosti s dalšími důkazy. Stěžovatel také poukazoval na rozpory a změny ve výpovědích svědků B., L. a Z. Dále uvedl, že se spoluobviněný T. ani v přípravném řízení ani před soudem nezmínil o jeho účasti na vyloupení skladu a na případné vraždě a prohlásil, že jej poznal až ve vazbě. Konečně poukázal i na nevěrohodnost spoluobviněných K. a Z., kteří v přípravném řízení popsali stěžovatelovu účast na věci ve třech různých verzích. Tím, že nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy svědčící v jeho prospěch, bylo prý porušeno "právo rovnosti" oproti obžalobě zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva stěžovatele jako obviněného, vyplývající z článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Rovněž byla porušena i zásada veřejnosti, zaručená článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 38 odst. 2 Listiny. Veřejnost jednání musí být totiž v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti a v řízení před soudem musí být těžiště dokazování. V důsledku těchto závad došlo k porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivé projednání a rozhodnutí jeho trestní věci. Oběma rozhodnutími soudů, i v řízení, které jim předcházelo, tedy došlo k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Proto stěžovatel navrhl, aby bylo jeho ústavní stížnosti zcela vyhověno a aby byly oba napadené rozsudky zrušeny. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 1994, sp. zn. 3 To 109/94, nabyl právní moci téhož dne. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 13. února 1995 a byla podána k poštovní přepravě dne 10. února 1995, takže lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §57 odst. 3 o.s.ř. je zachována. Ani jiné formální závady v této věci zjištěny nebyly. K ústavní stížnosti se vyjádřili i další účastníci řízení. Krajský soud v Plzni v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 4. 1994, č.j. 2 T 17/92-2812, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, sp. zn. 3 To 109/94. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyplývá, že by Krajský soud v Plzni při svém rozhodování porušil Ústavou zaručená práva a svobody odsouzeného M. ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Z těchto důvodů nepovažuje Krajský soud v Plzni stížnost odsouzeného M. za důvodnou a navrhují její zamítnutí. Krajský soud v Plzni dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že výhrady uplatněné v ústavní stížnosti lze rozdělit do tří skupin: a) Tvrzení o údajném spiknutí policejních orgánů ve snaze pomstít se otci odsouzeného R. M. protiprávním obviněním jmenovaného. Na tuto verzi obhajoby reagoval Vrchní soud v Praze v písemném vyhotovení rozsudku (viz strana 15, druhý odstavec). Vrchní soud zde zdůraznil, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá nic, co by svědčilo pro závěr o jakémsi záměrném nepravdivém usvědčování obžalovaného M. ve snaze pomstít se jeho otci za postoje, které tento ve funkci prokurátora v minulosti zaujal. Na podporu tohoto závěru poukázal na postup orgánů činných v trestním řízení v další trestní věci obžalovaného M., časově těsně předcházející, kdy byl stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1 trestního zákona, avšak trestní stíhání bylo zastaveno. b) Obsáhlé a zevrubné výhrady proti způsobu, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy. Odvolací soud rovněž konstatoval značnou rozporuplnost shromážděných důkazů, změny výpovědí obžalovaných i svědků, poukázal však na to, že tato situace není v praxi nijak výjimečná. Je na soudu, aby provedený důkazní materiál podrobil hodnocení v intencích ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. To soud prvního stupně učinil, odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, doplnil na jejich podporu některé další argumenty, zejména pokud jde o hodnocení výpovědí obžalovaných Z. a ml. K. učiněných v závěru přípravného řízení a před soudem prvního stupně. Je pravda, že oba obžalovaní výpovědi postupně měnili; při hodnocení učiněných výpovědí je však nutno zkoumat, jak ta která verze koresponduje dalším ve věci provedeným důkazům a značný význam je třeba přikládat i důvodům, kterými vyslýchaná osoba takovou změnu vlastní výpovědi vysvětluje. Především obžalovaný Z. přesvědčivým způsobem vysvětlil, jak se snažil původně popřít, že napadení vrátného přihlížel z bezprostřední blízkosti, a proto postupně tvrdil, že je neviděl vůbec, později, že útoku přihlížel z 1. patra, ale jeho finální verse je pak prakticky shodná s popisem celé události spoluobžalovaným ml. K. Usvědčující výpovědi spoluobžalovaných Z. a ml. K. nezůstaly izolovány, ale jsou potvrzovány řadou dalších důkazů. Odvolací soud přitom poukázal na výpověď svědka R. Z., která obsahovala detaily, jež mohl znát jen pachatel činu. Obžalovaný M. se snažil obstarat si po činu alibi a svěřil se se spácháním vraždy osobám, které nepatřily mezi nepřátele obžalovaných. Pokud tyto osoby ve svých výpovědích projevovaly tendence od původních usvědčujících výpovědí ustoupit (nejmarkantněji svědek B.), nebyly schopny vysvětlit důvod takové změny, respektive je vysvětlily zcela nevěrohodným způsobem. Srovnání pachových stop, ohledání místa činu s nálezem nože a navazující vyšetřovací pokus uzavíraly kruh důkazů vedoucích k závěru i o vině obžalovaného M. c) K otázce, zda lze jako důkaz provést záznam o vyšetření na detektoru lži, uvedl Vrchní soud, že tato otázka výslovně v zákoně řešena není, avšak soud sám zaujal již v předchozích rozhodnutích negativní stanovisko. Jedno z nich bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 8/1993, podle něhož výsledky vyšetření na detektoru lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci. Vrchní soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Krajský státní zástupce v Plzni jako vedlejší účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou. V trestní věci stěžovatele vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 17/92 postupovaly soudy podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Objasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Zásadu stanovenou citovaným ustanovením neporušil soud ani odmítnutím přečtení záznamu o vyšetření stěžovatele na detektoru lži, neboť nešlo o důkaz podle §89 odst. 2 trestního řádu. Z odůvodnění rozsudků je patrno, že o vině obžalovaného rozhodl soud na základě skutkových zjištění, která jsou výsledkem hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení. Tyto důkazy hodnotil soud podle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V celém trestním řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo snaze příslušníků Policie České republiky ovlivňovat obsah svědeckých výpovědí, či dokonce o pomstě otci žalovaného za jeho postoje, které ve funkci prokurátora v minulosti zaujal. Krajský státní zástupce v Plzni souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Vrchní státní zástupce jako vedlejší účastník řízení popřel tvrzení stěžovatele, že vydání obou rozhodnutí soudů předcházely nezákonné zásahy do jeho ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, že bylo především porušeno jeho právo rovnosti proti obžalobě, zaručené článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že byla porušena i zásada veřejnosti, zaručená článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v Praze se důsledně zabýval odvolacími námitkami stěžovatele, zkoumal i možnost "msty" na stěžovateli, avšak z obsahu spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, svědčící pro závěr o záměrném usvědčování R. M. orgány činnými v trestním řízení. Veřejné zasedání před odvolacím soudem proběhlo v souladu s trestním řádem. Vrchní soud v Praze zdůraznil, že již Krajský soud v Plzni si vytvořil dostatečné podklady pro formování skutkových zjištění a objektivní rozhodnutí a postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Proto Vrchní státní zástupce v Praze neshledal ústavní stížnost R. M. za důvodnou a navrhl její zamítnutí. Vrchní státní zástupce v Praze současně souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání a požádal, aby ústavní stížnost byla projednána při ústním jednání. II. Články ústavních zákonů a mezinárodních smluv ve smyslu článku 10 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, znějí takto: 1. V Listině základních práv a svobod: článek 37 odst. 3 - Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. článek 38 odst. 2 - Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 2. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8: článek 6 odst. 1 prvá věta - Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. článek 6 odst. 3 - Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: písm. d) - vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; III. Po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - uplatňuje znovu všechny námitky, jimiž se podrobně zabýval v odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1994, č.j. 2 T 17/92-2812. Opětovně tvrdí, že obvinění z trestného činu vraždy bylo proti němu zřejmě ovlivněno některými pracovníky kriminální policie v Chebu za pomoci svědků, s nimiž bylo jednáno mimo trestní řízení. Domáhal se přešetření tohoto podezření prostřednictvím Inspekce ministerstva vnitra, ale jeho návrhu nebylo vyhověno, přestože již v přípravném řízení bylo zřejmé, že určité osoby byly k výslechům v trestním řízení dopravovány pracovníky kriminální policie, přičemž některé z těchto osob byly podezírány z trestné činnosti či se dokonce proti nim vedlo trestní stíhání. Konkrétně poukazoval na výpovědi svědkyně B. a svědka L. Stěžovatel také navrhoval, aby v řízení před Vrchním soudem v Praze byl zjištěn obsah spisu OOVB v Chebu, sp. zn.ČVS:OVV:373/89, z něhož by mohlo být prokázáno, že v roce 1989 se jeho otec jako prokurátor při své pracovní činnosti dostal do sporu s pracovníky VB (z nichž někteří se podíleli na objasňování jeho trestné činnosti), kdy bránil nezákonnému uvalení vazby v citované věci. Stejně bezúspěšně navrhoval otcův výslech. Nebyl akceptován požadavek stěžovatele, aby v řízení byl jako důkaz přečten záznam o jeho vyšetření na tzv. detektoru lži, případně, aby byl soud informován i o šetření stran jiných osob, které se mu snad podrobily. Tím, že Krajský soud v Plzni i Vrchní soud v Praze neprováděly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele a naopak provedly všechny důkazy navržené obžalobou, došlo prý k porušení rovnosti stran zaručené v článku 37 odst. 3 Listiny. Tím, že nebyl vyslechnut jako svědek otec stěžovatele, přestože se jeho výslechu dožadoval, byl porušen také článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5, a 8, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako výslech svědků proti sobě. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti jednotlivě a dospěl k těmto závěrům: 1. Pokud jde o záměrné nepravdivé usvědčování stěžovatele orgány činnými v trestním řízení, zabýval se touto námitkou již Vrchní soud v Praze, který zdůraznil, že z obsahu spisu nevyplývá nic, co by svědčilo pro tvrzení obžalovaného M., že by byl záměrně usvědčován z trestné činnosti ve snaze pomstít se jeho otci za postoje, které ve funkci prokurátora v minulosti v jiné věci zaujal. Žádné konkrétní poznatky zpochybňující regulérnost trestního řízení v této trestní věci odvolací soud nezjistil. Na podporu tohoto závěru právem poukázal odvolací soud na postup orgánů činných v trestním řízení v další trestní věci obžalovaného M., časově těsně předcházející, kdy byl stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1 trestního zákona, avšak toto trestní stíhání bylo zastaveno. 2. Pokud se týká provádění důkazů v konkrétní věci, Ústavní soud připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je mají hodnotit. I samo hodnocení důkazů tedy přísluší obecným soudům a není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval. O tom se blíže pojednává na jiném místě odůvodnění tohoto nálezu. (Jen pro úplnost se proto uvádí, že pokud jde o námitku týkající se výpovědi svědků, kteří obžalovaného M. usvědčovali nepřímo jednak z toho, že se znal s obžalovaným T. již před spácháním trestného činu, jednak z toho, že se obžalovaný M. snažil po činu obstarat si alibi u svědka Z. a svěřil se mu se spácháním vraždy, pak obecné soudy tyto důkazy procesně náležitě provedly a zhodnotily je v souvislosti s ostatními důkazy, jako důkazy nepřímé. Ostatně, tyto svědecké výpovědi byly učiněny osobami, které nebyly na výsledku trestního řízení zainteresovány a nepatřily mezi nepřátele obžalovaného M. (např. B. Z.). Obecné soudy se dále zabývaly i tvrzením stěžovatele o manipulaci orgánů policie se svědky, např. se svědkem R. L., který v průběhu trestního řízení vypovídal značně rozporuplně a postupně měnil svůj postoj jak ke zkoumanému skutkovému ději, tak k jeho účastníkům. Krajský soud v této souvislosti vyslechl svědky JUDr. J. S. - vyšetřovatele a JUDr. M. D. - dalšího z policistů, kteří svědka L. dne 16. 3. 1991 vyslýchali. Oba shodně potvrdili, že výslech probíhal regulérním způsobem, svědek vypovídal spontánně a vše bylo zapsáno do protokolu. Po skončení výslechu byl předložen protokol svědku L. k přečtení, svědek si jej přečetl a bez výhrad podepsal. Svědci JUDr. S. a JUDr. D. vyloučili, že by byl svědek L. k podepsání protokolu jakkoliv nucen, případně že mu bylo slíbeno propuštění domů, potvrdí-li správnost protokolace. Proto obecné soudy nevzaly zmíněné tvrzení stěžovatele za základ zjištění. Uvedené skutečnosti mají ovšem význam jen informativní, neboť - jak již bylo řečeno - není věcí Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů, které provedly nezávislé soudy obecné.) 3. Co se týká neprovedení důkazu spisem OO VB v Chebu, sp. zn. ČSV:OVV:373/89, je zřejmé, že tento spis neměl žádnou souvislost s projednávanou trestní věcí, takže neprovedení tohoto důkazu nelze považovat za porušení ústavních procesních principů. Spis se týkal údajného konfliktu stěžovatelova otce, který prý ve funkci prokurátora bránil v jiné věci nezákonnému uvalení vazby navrhované pracovníky OOVB v Chebu. 4. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem stěžovatelova otce jako svědka, je ze spisu Krajského soudu v Plzni patrno, že při hlavním líčení konaném dne 19. 4. 1993 stěžovatelův otec přítomen byl a uvedl do protokolu, že pro případ slyšení před soudem využívá práva odepřít výpověď dle §100 odst. 2 trestního řádu. Za tohoto stavu bylo Dr. M. umožněno setrvat v jednací síni (viz č.l. 1983 spisu zn. 2 T 17/92), neboť na základě uvedeného prohlášení nemohl být slyšen v trestním řízení jako svědek. 5. Pokud se jedná o neprovedení důkazu přečtením záznamu o vyšetření stěžovatele na tzv. "detektoru lži", zaujal k této otázce Vrchní soud v Praze negativní stanovisko již v předchozích rozhodnutích a jedno z nich publikoval ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod. č. 8/1993. Podle tohoto rozhodnutí výsledky vyšetření na detektoru lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci. V tomto řízení lze použít jen ty poznatky, které obviněný poskytl v souladu s ustanovením §91 a násl. trestního řádu, což v případě vyšetření na tzv. detektoru lži splněno není. Ústavní soud z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele tento právní názor nehodnotil. Nicméně dospěl k závěru, že i kdyby abstrahoval od stanoviska obecných soudů poukazujících na ustálenou judikaturu odmítající důkaz vyšetřením na detektoru lži, byl by v konkrétní věci tento důkaz nadbytečný, neboť již provedené důkazy obecné soudy řádně provedly a přihlédly zejména k tomu, že stěžovatele usvědčili z vraždy dva spoluobžalovaní (přítomní při činu) a nepřímo i svědci, jimž se stěžovatel se spácháním vraždy svěřil, byť tito svědci svoji výpověď později změnili. I tuto skutečnost však obecné soudy vzaly v úvahu a řádně a přesvědčivě ji odůvodnily. Ústavní soud již několikrát vyložil (viz např. sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 13/94, sp. zn. I. ÚS 68/93), - a to se týká všech námitek stěžovatele, jimiž se již jednotlivě zabýval - že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní principy a zásady spravedlivého procesu vůbec, zejména ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem, trestním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy (srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. rovnost účastníků (článek 37 odst. 3 Listiny), právo na veřejné projednání věci (článek 38 odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterých se stěžovatel dovolává. Z těchto principů vychází Ústavní soud v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Hlavní námitky uplatněné v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - jednak kritizují porušení rovnosti účastníků ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny a článek 3 písm. d) Úmluvy, jednak porušení zásady veřejnosti řízení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že obecné soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch a poukázal zejména na důkaz spisy OOVB v Chebu, sp. zn. ČVS:OVV:373/89. Na jiném místě tohoto nálezu je však podrobně vysvětleno, že se tento spis projednávané věci vůbec netýká, takže jeho obsah nemůže nijak ovlivnit výsledek řízení. Totéž platí i ohledně skutečnosti, že nebyl proveden výslech stěžovatelova otce jako svědka. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (srov. III. ÚS 150/93). Obdobný názor zastává i Evropská komise pro lidská práva, pokud praví, že článek 6 odst. 3 písm. d) neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož jmenovitě uvádí obhajoba (viz rozhodnutí č. 62 - Medienkampagne - publikované v časopise Österreichische Juristen - Zeitung č. 24/1994, str. 853). Pokud jde o porušení zásady veřejnosti, stěžovatel poukázal na článek 38 odst. 2 Listiny a na článek 6 odst. 1 Úmluvy, podle nichž každý má právo na to, aby jeho věc (záležitost) byla projednávána veřejně. Nejde jen o to, "že řízení má být před soudem zásadně veřejné, ale zásadně o to, že veřejné projednávání musí být v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti platnou v trestním řízení a zejména to, že v řízení před soudem musí být těžiště dokazování". Tyto zásady byly prý vážně porušeny, neboť soud v podstatě vycházel jen z výsledků přípravného řízení. Např. spoluobviněný mlad. K. v přípravném řízení popsal celou událost ve třech verzích, při hlavním líčení již nevypovídal a při prováděné rekonstrukci stěžovatele nepoznal. Svědci B., Z. a L. jej usvědčovali výpověďmi z přípravného řízení, před soudem však popřeli pravdivost svých výpovědí. Pouze spoluobviněný Z. popsal v přípravném řízení celou událost ve třech různých verzích a jediný svoji výpověď z přípravného řízení před soudem zopakoval. Rovněž tak svědek M. K. svoji výpověď před soudem nezměnil, ale tento svědek je bratrem obviněného ml. K. Argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit. Smyslem práva na veřejné projednání věci - jehož se stěžovatel dovolává - ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících proti němu, a to před tváří veřejnosti (nález ve věci Pl. ÚS 4/94). Není porušením této zásady, jestliže se výpověď spoluobžalovaného nebo svědka přečte v hlavním líčení, byl-li jejich výslech proveden způsobem odpovídajícím zákonu a taková osoba v hlavním líčení bez oprávnění odepřela vypovídat nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi (§211 odst. 2 písm. b) trestního řádu). Tato situace nastala i v trestním řízení proti stěžovateli. Porušení zásady veřejnosti v postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal. V tomto směru zřejmě došlo u stěžovatele k omylu, neboť námitky jím vznesené se spíše týkají zásady přímosti dokazování, která však rovněž porušena nebyla. Ústavní soud též zkoumal, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jiným způsobem. Nic takového však z obsahu spisu neplyne. Trestní stíhání bylo vedeno regulérně, obžalovaný (stěžovatel) sám byl vícekrát vyslechnut za přítomnosti advokáta, již v přípravném řízení byl převážně přítomen i tehdejší prokurátor a ve věci proběhlo několik řádně vedených hlavních líčení. Ostatně, v tomto směru ani sám stěžovatel žádné námitky nevznesl. Rovněž nedošlo ani k porušení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 tím, že nebyl vyslechnut jako svědek otec stěžovatele, neboť ten použil svého oprávnění dle ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu a odepřel vypovídat v trestní věci svého syna, takže jeho svědecká výpověď byla vyloučena. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Porušení článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny a porušení článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy, jejichž ochrany se stěžovatel dovolává, ani porušení jiných ústavních zákonů či mezinárodních smluv ve smyslu článku 10 Ústavy však prokázáno nebylo. Ze všech těchto důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. května 1996