ECLI:CZ:US:2011:1.US.3200.11.1
sp. zn. I. ÚS 3200/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci stěžovatelky společnosti TEMPLUM-společenské hry s. r. o., se sídlem Praha 5, Radlická 49, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, čj. 33 Cdo 2260/2011 - 183, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, čj. 53 Co 546, 547, 548, 549/2010 - 123, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 6. 2010, čj. 26 C 91/2010 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 25. 10. 2011 ústavní stížnost stěžovatelky, v níž navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zaručených čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny předpoklady zahájení řízení, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").
Ve věci stěžovatelky tomu tak není, neboť nerespektovala §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ukládající povinné zastoupení advokátem. Stěžovatelka v návrhu sice uvedla, že plnou moc advokáta, respektive další chybějící náležitosti (opisy napadených rozhodnutí), doplní ve lhůtě, o jejíž prodloužení zároveň požádala, ale její ústavní stížnost do dnešního dne relevantně doplněna nebyla.
Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo konkrétnímu stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v předchozích identických případech.
Jelikož stěžovatelka byla již dříve několikrát poučena o tom, že se na Ústavní soud nelze obrátit jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvávání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl opakovaně a jeho rozhodovací praxe je v tomto směru ustálená (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2387/08, ze dne 22. 10. 2008).
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka byla o požadavcích, které musí řádná ústavní stížnosti splňovat, několikrát v minulosti poučena, což vyplývá z řady předcházejících rozhodnutí Ústavního soudu, před jejichž vydáním byla opakovaně vyzývána k odstranění vad jejích podání, spočívajících mimo jiné právě v absenci povinného zastoupení advokátem (např. sp. zn. II. ÚS 1599/10, I. ÚS 2032/10, III. ÚS 2341/10, I. ÚS 2831/10, III. ÚS 317/11). Přes tato opakovaná poučení požadavky zákona na řádnou ústavní stížnost zjevně opět nerespektovala. Ústavní soud proto za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu její návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu