ECLI:CZ:US:2011:1.US.3245.11.1
sp. zn. I. ÚS 3245/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 6 Nt 532/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2011, č. j. 2 KZV 32/2011-116, bylo rozhodnuto, že podle §71 odst. 3 tr. ř. se obviněný (stěžovatel) ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. Své rozhodnutí státní zástupce odůvodnil tím, že nadále existuje obava, že by se stěžovatel mohl trestnímu stíhání nebo trestu vyhýbat tím, že by uprchl či se skrýval, přičemž uvedená obava plyne z toho, že je osobou, která není k místu bydliště nijak vázána, z jeho výslechu vyplynulo, že žije neuspořádaným způsobem života, vyhledává záminky, jak se vyhnout práci, aby mohl trávit volný čas podle svých představ. V případě, že bude odsouzen, je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody.
Stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení krajského státního zástupce byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuta. Rozhodovací důvody budou uvedeny v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí obecného soudu pro porušení svého ústavně zaručeného práva dle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétní námitky ústavní stížnosti budou rekapitulovány a vypořádány v textu tohoto usnesení níže.
II.
Stěžovatel namítá, že usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (č.j. 2 KZV 32/2011-116 ze dne 15.7.2011) postrádá řádné odůvodnění, neboť absentují zjištěné konkrétní skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu. Jelikož - dle stěžovatele - Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením pochybení státního zástupce nezhojil, zasáhl do Listinou zaručených práv stěžovatele stejnou měrou.
Ústavní soud k uvedené námitce uvádí následující.
Lze vytknout státnímu zástupci nedostatečnost zdůvodnění hrozby vysokého trestu. Státní zástupce totiž pouze uvedl, že "obviněnému reálně hrozí vysoký trest", což je však závěr bez uvedení důvodů, které státního zástupce k přijetí tohoto závěru vedly.
Klíčové však je, že krajský soud v napadeném usnesení toto pochybení státního zástupce napravil, neboť závěr, že stěžovateli hrozí vysoký trest, již odůvodnil řádně: "obviněný je důvodně podezřelý ze spáchání vysoce společensky nebezpečného jednání, jehož typová nebezpečnost je již vyjádřena i citelnou sankcí v podobě trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti do dvanácti let. V případě uznání viny tak obviněnému reálně hrozí uložení vysokého trestu, který s ohledem na způsob provedení zmíněné trestné činnosti, když loupežné přepadení bylo provedeno pomocí zbraní a za zneužití policejního ústroje, přičemž poškození byli svázáni, lze předpokládat kolem poloviny zákonné trestní sazby. Tato skutečnost je v souladu s konstantní judikaturou považována za konkrétní okolnost odůvodňující obavu z možného útěku či vyhýbání se hrozícímu trestu.".
Tu je významná i další argumentace krajského soudu - tentokrát již v podstatě shodně se státním zástupcem - "Za situace, kdy k hrozbě vysokého trestu přistupují i osobnostní rysy obviněného v podobě toho, že žije neuspořádaným způsobem života, kdy vyhledává záminky, jak se vyhnout práci, aby mohl trávit volný čas-podle svých představ (kavárna, sledování filmů s kamarády, projíždění se s vozidly), pak i krajský soud dospívá k závěru, že i v současném stadiu trestního řízení na straně obviněného nadále existuje důvodná obava z toho, že se v případě svého propuštění z vazby na svobodu bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu.".
Z uvedeného plyne, že je zjevně neopodstatněná námitka stěžovatele, že vazební rozhodnutí v jeho věci postrádají řádné odůvodnění a že v nich absentují konkrétní skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu.
Ostatně, sám stěžovatel s těmito konkrétními skutečnostmi ani nepolemizuje, nezpochybňuje je a omezuje se jen na vlastní názor o neexistenci řádného odůvodnění uvedených rozhodnutí.
III.
Stěžovatel dále namítá, že v jeho věci nedošlo ani k řádnému zahájení trestního stíhání, neboť usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem vyhotovené pod č.j. - SV 6/2011-2 - patrně tím má stěžovatel na mysli usnesení o zahájení trestního stíhání - trpí nezhojitelnou vadou spočívající v neuvedení dne a místa vydání rozhodnutí, a proto na stěžovatele nelze hledět jako na obviněného.
K tomu Ústavní soud uvádí následující.
Ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost trestního řízení sama o sobě. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li ústavněprávní roviny. Ústavní soud poskytuje ochranu nikoli právům a svobodám "běžným" (tj. výlučně v rovině podústavního práva), nýbrž toliko právům a svobodám základním. Podstata tkví v tom, že základní práva a svobody jsou ta nejvýznamnější.
Stěží lze tedy rozumně tvrdit, že neuvedení místa vydání v usnesení o zahájení trestního stíhání zakládá porušení základního práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává.
Totéž lze dovozovat i co do neuvedení data vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. To již proto, že stěžovatel přehlíží, že "Účinky zahájení trestního stíhání vůči osobě, proti níž se řízení vede, ... nastávají až oznámením usnesení o zahájení trestního stíhání osobě, která má být takto obviněna... Právní účinky usnesení o zahájení trestního stíhání vůči obviněnému nastávají až doručením (resp. oznámením) tohoto usnesení, nikoli jeho pouhým vyhotovením" (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, 6. Vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 1281, 1287). Stěžovatel přitom netvrdí - a z povahy věci to tvrdit ani nemůže (neboť mu logicky muselo být zřejmé, kdy mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání oznámeno) - že neznal dobu, kdy mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání oznámeno.
IV.
Konečně, stěžovatel namítá, že dle §146a odst. 1 tr. řádu soud rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby, zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám. O stížnosti ze dne 19. července 2011 však bylo rozhodnuto až dne 9. srpna 2011 a obhájci stěžovatele bylo rozhodnutí o zamítnutí stížnosti doručeno až dne 15. září 2011. Dle stěžovatele tak dochází k nezákonnému prodlužování vazby, neboť dle §71 odst. 4 tr. řádu je státní zástupce, který rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě, povinen znovu rozhodnout nejpozději po uplynutí tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí, a právní moci nabývá usnesení o ponechání obviněného ve vazbě až po té, co proti němu byla stížnost zamítnuta.
K tomu Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatel má patrně za to, že lhůta k rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby dle §71 odst. 4 tr. ř. se odvíjí od data doručení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti předcházejícími usnesení o ponechání ve vazbě. Jinak by totiž stěžovatel neargumentoval datem doručení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti předcházejícími usnesení o ponechání ve vazby (15. 9. 2011) jako datem významným.
Tato premisa stěžovatele je však mylná. Stěžovatel správně uvádí, že dle §71 odst. 4 tr. řádu je státní zástupce, který rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě, povinen znovu rozhodnout o dalším trvání vazby nejpozději po uplynutí tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Leč, napadené rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě v nyní posuzované věci nenabylo právní moci až doručením tohoto zamítavého rozhodnutí stěžovateli. Totiž, usnesení je pravomocné, jestliže podaná stížnost byla dle §140 odst. 1 písm.b) cc) tr. ř. zamítnuta. V těchto případech (uvedených pod písm. cc/) nabývá usnesení právní moci okamžikem vyhlášení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti jako nedůvodné, tedy nikoli až doručením (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, 6. Vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 1077). Přitom platí, že se vyhlašují i ta usnesení, která byla učiněna v neveřejném zasedání (srov. §135 tr. ř.) a i napadené usnesení krajského soudu v neveřejném zasedání vydáno bylo; to plyne již z jeho záhlaví.
Stěžovatel dále namítá, že o stížnosti ze dne 19. 7. 2011 bylo rozhodnuto až dne 9. 8. 2011.
Stěžovatel však neuvádí, že by byl podal v tehdejší době (tedy například ihned po uplynutí lhůty dle §146a odst. 1 tr. řádu) stížnost na průtahy v řízení, resp. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů); tomu se zřetelem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost v části týkající se namítaných průtahů v řízení způsobilá meritorního projednání není; v této části je totiž ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. i např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06).
Je třeba též poznamenat, že lhůta pěti dnů k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce podle §146a odst. 1 písm. a) tr. řádu má pouze pořádkovou povahu; ústavní stížnosti proti zamítavému usnesení soudu (je-li jí navrhováno, aby toto usnesení bylo zrušeno) by pak bylo možné vyhovět jen tehdy, jestliže její překročení má povahu významnou a tomu odpovídající "průtahy" mohly mít vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí, resp. jestliže přivodily porušení jiného (konkrétního) základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06). To však stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí. Ostatně, stěžovatel ani neuvádí, kdy byla stížnost ze dne 19. 7. 2011 příslušnému orgánu doručena.
V.
Za tohoto stavu Ústavní soud porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, neshledal.
Proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, částečně jako návrh nepřípustný, částečně jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu