Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 23.05.2007, sp. zn. III. ÚS 655/06 [ nález / KŮRKA / výz-4 ],paralelní citace: N 89/45 SbNU 303 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:3.US.655.06.1
K uložení pořádkové pokuty obviněnému za odmítnutí poskytnout biologický vzorek (vlasy a bukální stěry)
Právní větaV nálezu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 671/05 (N 41/40 SbNU 341) Ústavní soud dospěl k závěru, že obviněný v trestním řízení "nemůže být prostřednictvím pořádkové pokuty nucen, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by mohl být použit proti němu"; tím by byl "totiž nucen k jednání, které je již nutno považovat za sebeobviňování". Nebýt donucován k sebeobvinění, tedy k předložení důkazu proti sobě pod donucením, považuje Ústavní soud za ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod [dále jen "Listina"; srov. např. nález Pl. ÚS 29/2000 (N 32/21 SbNU 285; 236/2001 Sb.), II. ÚS 118/01 (N 13/29 SbNU 101), III. ÚS 561/04 (N 54/36 SbNU 575), II. ÚS 552/05 (N 12/40 SbNU 103) a další]. V posuzované věci byla obviněnému uložena pořádková pokuta podle §66 odst. 1 trestního řádu policejním komisařem, protože odmítl "součinnost v poskytnutí důkazu" (strpět sejmutí srovnávací pachové stopy), který jej mohl usvědčovat. Ústavní soud dovodil, že "tím byl založen ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele, a to na základě takové interpretace trestního řádu, která ponechává mimo pozornost ... kautely obsažené v Listině a mezinárodních smlouvách. Uložení pořádkové pokuty tak bylo v dané věci protiústavní, a bylo tedy povinností příslušného státního orgánu toto pochybení napravit zrušením rozhodnutí, jímž byla uložena.".Situace v nyní projednávané věci je zjevně obdobná, proto je namístě shodný závěr, že uložením pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti uložené v ustanovení §114 odst. 2 a 4 trestního řádu (ve znění účinném do 29. 6. 2006), resp. za neuposlechnutí výzvy k poskytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Uvedený závěr je založen na zjevném nedostatku relevantního odlišení od skutkového základu ve věci Ústavním soudem již judikované. Nikterak se jím nepředjímá posouzení otázky, co výkladově nového lze dovozovat z novely trestního řádu (§114) provedené zákonem č. 321/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 30. 6. 2006.
ECLI:CZ:US:2007:3.US.655.06.1
sp. zn. III. ÚS 655/06NálezNález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 23. května 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š. proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. června 2006 sp. zn. 0 Ntm 390/2006, jímž mu byla uložena pořádková pokuta, a proti výroku I usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. července 2006 sp. zn. 4 T 110/2006, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o jeho dalším setrvání ve vazbě.I. Usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. 0 Ntm 390/2006 se zrušuje.II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.Odůvodnění:Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení (výrok) obecného soudu; je toho názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel napadá usnesení ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. 0 Ntm 390/2006, jímž mu měla být uložena pořádková pokuta, především tím, že kritizuje názor, na jehož základě se soud odmítl zabývat námitkou směřující proti její výši, a dále dovozuje, že zákon ukládá povinnost "osobě", nikoliv jemu jakožto "obviněnému", že výzva k odběru příslušných vzorků nebyla, ač měla být, sdělena jeho obhájci a konečně že v rozhodné době platil, byť nebyl účinný, "zákon, dle kterého mohou orgány činné v trestním řízení přistoupit k odběru vzorků tak jako tak", pročež pokuty nebylo třeba. Druhé z napadených usnesení napadl stěžovatel námitkou, že při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o jeho dalším setrvání ve vazbě došlo k "výraznému" překročení stanovené pětidenní lhůty [§146atrestního řádu (dále též jen "tr. řád")], které nebylo soudem žádným způsobem odůvodněno. Porušení svých ústavně zaručených práv pak spatřuje i v tom, že se soud nezabýval nepřiměřenou délkou přípravného řízení, ačkoli "za celou dobu ... byli vyslechnuti toliko dva svědci".Z ústavní stížnosti a z šetření Ústavního soudu se podává, že stěžovatel (zde obviněný) byl usnesením Okresního soudu v Trutnově (dále též "okresní soud") ze dne 26. 2. 2006 sp. zn. 0 Nt 9/2006 vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. c)tr. řádu; zároveň nebyl přijat jeho slib podle §73 odst. 1 písm. b)tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 10. 3. 2006 stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2006 sp. zn. 11 To 155/2006 podle §148 odst. 1 písm. c)tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Ačkoli byl policejním orgánem vyzván, stěžovatel se odmítl podrobit odběru vzorku vlasů a bukálních stěrů za účelem provedení důkazu, pročež mu usnesením policejního komisaře Policie České republiky OŘ SKPV v Trutnově ze dne 11. 4. 2006 ČTS: ORTU-576/TČ-70-2006 byla uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 7. 6. 2006 stěžovatelovu stížnost okresní soud podle §148 odst. 1 písm. c)tr. řádu jako nedůvodnou zamítl, neboť měl za to, že zákonné podmínky pro uložení pokuty byly splněny; námitkou proti výši pokuty se vzhledem k jejímu opožděnému vznesení zabývat nemohl.Usnesením ze dne 23. 5. 2006 rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Trutnově o ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, již doplnil dne 4. 7. 2006, a následně požádal o propuštění z vazby náhradou za peněžitou záruku a svůj slib. Okresní soud usnesením ze dne 27. 7. 2006 sp. zn. 4 T 110/2006 rozhodl tak, že výrokem sub I stížnost stěžovatele (zde obžalovaného) proti rozhodnutí státní zástupkyně o ponechání ve vazbě zamítl [podle §146a odst. 1 písm. a)tr. řádu], ve výrocích sub II a III nepřijal stěžovatelův slib ani nabízenou peněžitou záruku [podle §73 odst. 1 písm. b)tr. řádu], výrokem sub IV zamítl jeho žádost o propuštění z vazby (podle §72 odst. 3tr. řádu) a ve výroku sub V deklaroval, že se stěžovatel ponechává ve vazbě podle §67 písm. c)tr. řádu (§71 odst. 5tr. řádu). Ústavní stížnost směřuje výlučně proti výroku sub I; jeho stížnost proti výrokům II až V Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 12 To 380/2006 podle §148 odst. 1 písm. c)tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Obžaloba byla podána dne 28. 6. 2006; nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 9. 2006 č. j. 4 T 110/2006-517 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2trestního zákona (dále jen "tr. zákon") a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně.Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu v Trutnově, která pouze stručně rekapitulovala důvody udělení pořádkové pokuty stěžovateli a uvedla, že jeho stížnost považuje za nedůvodnou. Jelikož z vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti, ze kterých by Ústavní soud vycházel, nebylo zasláno stěžovateli k replice. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků (zčásti daným mlčky) od jednání upustil (§44 odst. 2zákona o Ústavním soudu).Ústavní soud je podle čl. 83Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda se okresní soud vytýkaným postupem při projednávání stěžovatelových stížností proti uložení (a výši) pořádkové pokuty a proti rozhodnutí o jeho dalším setrvání ve vazbě dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda se dopustil nepřípustného zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1Listiny.Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není vázán odůvodněním podaného návrhu. Proto zkoumal, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv také jiným způsobem, než jak je stěžovatelem tvrzeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.Z judikatury Ústavního soudu se především podává, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je obecně způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení [viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (N 161/16 SbNU 185; 2/2000 Sb.), IV. ÚS 13/99 (N 120/15 SbNU 151), I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75), II. ÚS 118/01 (N 13/29 SbNU 101), Pl. ÚS 15/04 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.)].V nálezu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 671/05 (N 41/40 SbNU 341) Ústavní soud dospěl k závěru, že obviněný v trestním řízení "nemůže být prostřednictvím pořádkové pokuty nucen, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by mohl být použit proti němu"; tím by byl "totiž nucen k jednání, které je již nutno považovat za sebeobviňování". Nebýt donucován k sebeobvinění, tedy k předložení důkazu proti sobě pod donucením, považuje Ústavní soud za ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4Listiny [srov. např. nálezy Pl. ÚS 29/2000 (N 32/21 SbNU 285; 236/2001 Sb.), II. ÚS 118/01 (N 13/29 SbNU 101), III. ÚS 561/04 (N 54/36 SbNU 575), II. ÚS 552/05 (N 12/40 SbNU 103) a další]. V posuzované věci byla obviněnému uložena pořádková pokuta podle §66 odst. 1tr. řádu policejním komisařem, protože odmítl "součinnost v poskytnutí důkazu" (strpět sejmutí srovnávací pachové stopy), který jej mohl usvědčovat; Ústavní soud dovodil, že "tím byl založen ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele, a to na základě takové interpretace trestního řádu, která ponechává mimo pozornost ... kautely obsažené v Listině a mezinárodních smlouvách. Uložení pořádkové pokuty tak bylo v dané věci protiústavní, a bylo tedy povinností příslušného státního orgánu toto pochybení napravit zrušením rozhodnutí, jímž byla uložena".Jelikož situace v projednávané věci je zjevně obdobná, je namístě shodný závěr, že uložením pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti uložené v ustanovení §114 odst. 2 a 4tr. řádu (ve znění účinném do 29. 6. 2006), resp. za neuposlechnutí výzvy k poskytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c)Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Je vhodné zdůraznit, že uvedený závěr je založen na zjevném nedostatku relevantního odlišení od skutkového základu ve věci Ústavním soudem již judikované, jakož i to, že se jím nikterak nepředjímá posouzení otázky, co výkladově nového lze dovozovat z novely trestního řádu (§114) provedené zákonem č. 321/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 30. 6. 2006.Dalšími, resp. vlastními námitkami stěžovatele se již nebylo třeba zabývat; dosažený závěr je postačující k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. 0 Ntm 390/2006 zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu].Ústavní soud tak nemohl učinit ohledně samotného usnesení, jímž policejní orgán pořádkovou pokutu uložil, neboť stěžovatel je ústavní stížností nenapadl (nenavrhl, aby i ono bylo zrušeno).Oproti tomu stěžovatelovým námitkám, podle kterých došlo k porušení ústavně zaručených práv také neodůvodněným překročením pětidenní lhůty při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, stanovené v §146atr. řádu, jakož i dalšími průtahy v přípravném řízení, Ústavní soud nepřisvědčil.Ve sdělení doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2006 předseda senátu odvolacího soudu ve stěžovatelově trestní věci uvedl, že "ze spisu není patrno, že by jmenovaný podával stížnost na průtahy v řízení, resp. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu". Ústavní soud proto - v souladu s vlastní rozhodovací praxí - uzavřel, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny opravné procesní prostředky, které mu zákon k zajištění jeho ústavně zaručených práv umožňuje [§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], čemuž se zřetelem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost v části týkající se namítaných průtahů v řízení (sp. zn. 4 T 110/2006) není způsobilá meritorního projednání; v této části je totiž ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e)zákona o Ústavním soudu nepřípustná.Je přiléhavé též poznamenat, že lhůta pěti dnů k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce podle §146a odst. 1 písm. a)tr. řádu má pouze pořádkovou povahu; ústavní stížnosti proti zamítavému usnesení soudu (je-li jí navrhováno, aby toto usnesení bylo odstraněno) pak by bylo lze vyhovět jen tehdy, jestliže její překročení má povahu významnou a pokud tomu odpovídající "průtahy" mohly mít vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí, resp. jestliže přivodily porušení jiného (konkrétního) základního práva stěžovatele. To však zjevně nelze spatřovat v námitce, že soud v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, "jaké důležité okolnosti ... zabránily, aby o vazbě rozhodl dříve". Kritika, že "po dobu prvních tří měsíců přípravného řízení byli vyslechnuti toliko dva svědci", je jednak ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. c)tr. řádu irelevantní, jednak není způsobilá postihnout celý kontext přípravného řízení (a příčiny jeho konkrétního trvání v čase). Ostatně dalším, stěžovatelem nenapadeným, výrokem (sub IV) soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, pročež výrok napadený není napříště pro existenci stěžovatelova vazebního řízení sám o sobě determinující. Bez ohledu na řečené je nadto evidentní, že dobu trestního stíhání [od usnesení o zahání trestního stíhání dne 25. 2. 2006 (č. j. ORTU-576/TČ-70-2006) do dne vydání napadeného rozhodnutí 27. 7. 2006, resp. ku dni vynesení rozsudku soudem prvního stupně dne 27. 9. 2006] za nepřiměřenou zjevně považovat nelze.Stojí též za připomenutí stěžovateli, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, usnesení sp. zn. IV. ÚS 259/2000, usnesení sp. zn. III. ÚS 639/02, usnesení sp. zn. III. ÚS 474/04 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 679/05; nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Druhým napadeným rozhodnutím (usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 7. 2006 sp. zn. 4 T 110/2006) tedy k porušení stěžovatelových práv podle čl. 36 odst. 1Listiny, jak tvrdil, dojít nemohlo.Tomu odpovídá závěr, že zde nezbývá, než aby ústavní stížnost byla posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný (podle §43 odst. 2zákona o Ústavním soudu), resp. nepřípustný [podle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu], v důsledku čehož ji Ústavní soud v této části podle uvedených ustanovení odmítl.
Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k výroku I a k části odůvodnění nálezuS výrokem I a s částí odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 655/06 nesouhlasím a podle §22 zákona o Ústavním soudu k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:1. Kasační výrok Ústavního soudu je, stručně řečeno, založen na tvrzení, že "uložením pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti uložené v ustanovení §114 odst. 2, 4 tr. řádu (ve znění účinném do 29. 6. 2006), resp. za neuposlechnutí výzvy k poskytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod".2. Především je třeba konstatovat, že relevantní ustanovení §114 odst. 2 tr. řádu, ve znění účinném v době, kdy byla vydána napadená rozhodnutí, ukládalo obviněnému povinnost strpět odběr biologického materiálu, není-li odběr spojen s nebezpečím pro jeho zdraví. Ustanovení §66 odst. 1 tr. řádu umožňuje, aby každému, kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, byla uložena pořádková pokuta.V dané věci je ovšem třeba posoudit, zda aplikace těchto ustanovení trestního řádu za daného skutkového a právního stavu neporušila ústavně garantovaná práva stěžovatele - obviněného. Zastávám názor, že k takovému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo.3. Aplikace ustanovení čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, na něž nález poukazuje, nepřichází v této věci vůbec v úvahu, protože tato ustanovení, upravující presumpci neviny a právo na obhajobu, nijak nedopadají na daný skutkový stav.Relevantní by snad v daném případě mohlo být ustanovení čl. 40 odst. 4 Listiny, kde se praví, že "obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven". Podobně též v nálezu zmiňované ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny obsahuje právo každého "odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké".4. Toto pravidlo, umožňující obviněnému neusvědčovat svou výpovědí sám sebe, bylo do českého ústavního pořádku, podobně jako do ústavních předpisů mnoha vyspělých demokratických států, zavedeno po vzoru Pátého dodatku americké ústavy z roku 1791 a je pokládáno za součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení ("no person shall ... be compelled in any criminal case to be a witness against himself" - "nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě") byl původně interpretován v úzkém slova smyslu tak, že zákaz donucení se vztahuje toliko k výslechu obviněného (podezřelého) nebo k jiné slovní komunikaci s obviněným.Teprve v dalším vývoji judikatury v USA a v evropských zemích došlo k rozšíření interpretace tohoto ustanovení tak, že obviněný nesmí být donucován nejen k výpovědi, ale ani k jinému aktivnímu jednání, jímž by přispíval k obstarávání důkazů proti sobě. V právní nauce je toto pravidlo vyjádřeno latinskou formulí "nemo tenetur se ipsum accusare" ("nikdo není povinen sám sebe obviňovat"), v americké nauce se hovoří o "privilege against self-incrimination".Donucení (compulsion, Zwang) je podle této rozšiřující interpretace vyloučeno nejen tehdy, je-li od obviněného požadována výpověď, ale též jiná součinnost nebo aktivní jednání sloužící k jeho usvědčení, jako je např. napsání rukopisného textu (zkoušky písma) k písmoznalecké identifikaci, chůze a jiné motorické zkoušky sledující koordinaci pohybů při tzv. ambulantním vyšetření příznaků opilosti, plnění úkolů souvisejících s vyšetřovacím pokusem (§104c odst. 4 tr. řádu) atd. K provedení těchto úkonů může být obviněný vyzván (eventuálně též předvolán či předveden), nesmí k nim však být donucován, a to ani bezprostředním fyzickým donucením, ani uložením pořádkové pokuty.5. Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare není sice obsaženo v Úmluvě [na rozdíl od Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jehož čl. 14 odst. 3 písm. g) stanoví, že "obviněný ... nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu"], avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva v několika judikátech dovodila, že nerespektování tohoto pravidla může porušit právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Proto může být namístě zkoumat, jako to učinil tento nález Ústavního soudu, zda uložením pořádkové pokuty v dané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 Úmluvy.6. Ať již pravidlo nemo tenetur pokládáme za samostatné ústavně chráněné právo, nebo za součást práva na spravedlivý proces, vždy je třeba je vykládat tak, že je zakázáno donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení.Nejpřesněji je současné pojetí principu nemo tenetur vyjádřeno v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva, kde se praví: "Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení." (Revue international de droit pénal No. 1-2/1995, s. 37.)7. Lze tedy souhlasit s názorem, vysloveným v několika předchozích nálezech Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 118/01, II. ÚS 552/05, III. ÚS 561/04, citovaných v odůvodnění nálezu, a sp. zn. II. ÚS 255/05, N 128/37 SbNU 623), že uložením pořádkové pokuty nelze např. sankcionovat obviněného za neuposlechnutí výzvy k vydání věci (§78 odst. 3 tr. řádu). Akt vydání věci je pojmově spjat s aktivním jednáním - držitel věci např. musí věc předat "z ruky do ruky", odemknout dveře do místnosti, kde je věc přechovávána, odkrýt skrýš apod. K takovýmto pohybovým či komunikačním aktivitám nesmí být obviněný donucován. Podotýkám, že i v těchto případech samozřejmě je orgán činný v trestním řízení oprávněn vyzvat obviněného k (dobrovolnému) vydání věci a v případě neuposlechnutí výzvy lze vynutil vydání věci jejím fyzickým odnětím (např. překonat odpor držitele věci, násilím odstranit překážku zabraňující přístupu k věci) - zde se od obviněného nepředpokládá aktivní přispění, toliko strpění přípustného úkonu.8. V posuzovaném případě byl stěžovatel - obviněný - vyzván, aby se podrobil odběru vzorku vlasů a tzv. bukálnímu stěru za účelem získání srovnávacího materiálu k analýze DNA, umožňující individuální identifikaci osoby podle stop zanechaných na místě činu. Právní oporu pro provedení tohoto úkonu obsahuje ustanovení §114 odst. 2 tr. řádu. V obou případech jde o tzv. neinvazivní metody odběru biologického materiálu, které jsou naprosto bezbolestné a nejsou spojeny s nebezpečím pro zdraví osoby, která se jim podrobuje. Odběr vzorku vlasů se provádí odstřižením malé kštice vlasů, bukální stěr spočívá v setření povrchu vnitřní plochy ústní dutiny tamponem ze sterilní normalizované odběrové soupravy. Oba úkony si může provést osoba sama podle pokynů policisty, může je však provést též policista nebo odborný zdravotnický pracovník. Úkon je po technické stránce detailně popsán v interních policejních předpisech; jde o zcela bezpečný a rutinní úkon, trvající několik málo minut, a nijak nezatěžuje osobu ani fyzicky ani psychicky.Jde tedy v obou případech o postupy, které principiálně nevyžadují žádné aktivní jednání obviněného, nýbrž toliko strpění těchto postupů. Podle mého přesvědčení lze provedení těchto úkonů vynucovat, aniž by tím bylo porušeno pravidlo nemo tenetur. Již v inkriminované době platná ustanovení trestního řádu (§66 odst. 1, §114 odst. 2 tr. řádu) umožňovala vynucovat strpění těchto úkonů pořádkovou pokutou; od účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č. 321/2006 Sb., je dokonce přípustné vynutit strpění těchto úkonů i fyzickým překonáním odporu (§114 odst. 4 tr. řádu), tedy bezprostředním zákrokem, jež je svou intenzitou daleko razantnějším a přitom dovoleným zásahem do občanských práv.9. O tom, že obviněný má povinnost strpět prohlídku těla a jiné podobné úkony podle §114 tr. řádu, pod něž spadá též odběr vzorku vlasů a bukální stěr, a že za odmítnutí těchto úkonů lze obviněnému uložit pořádkovou pokutu, až doposud česká trestněprávní praxe nikdy nepochybovala a vcelku hojně tento postup aplikovala. Respektovaná judikatura tento postup bez námitek aprobovala [viz např. judikát Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 123/2001 (Sb. NS 2003, 5:320)]. Také komentářová a učebnicová literatura uznávaných českých procesualistů jednomyslně uznává přípustnost uložení pořádkové pokuty v těchto případech [viz Růžička, M. in Komentář k trestnímu řádu, C. H. Beck - §114; Fenyk, J. in Trestní právo procesní. 3. vyd. Linde 2004, str. 358; Šámal, P. in Trestní právo procesní. 3. vyd. C.H. Beck 2007, s. 457].10. Také v zahraničních právních úpravách, v judikatuře a v právní nauce nalezneme četné doklady toho, že vynucování povinnosti obviněného (podezřelého) strpět prohlídku těla a jiné podobné úkony, připodobitelné situaci v této kauze, je pokládáno za zákonné a ústavně konformní. Jako donucovací prostředky jsou v těchto případech používány jak pořádková pokuta, která je považována za mírnější donucovací prostředek, tak přímé fyzické donucení, které má být použito až po bezvýsledném uložení pořádkové pokuty. Jako příklad takových zahraničních úprav lze uvést §81a německého trestního řádu (StPO), upravující tzv. Körperliche Untersuchung des Beschuldigten, podle něhož vynutitelné je za určitých podmínek strpění nejen neinvazivních úkonů (bukální stěr, sejmutí otisků prstů, sejmutí vzorku pachu), ale dokonce i invazivní odběr krve nebo jiných biologických materiálů. Četné odkazy na judikaturu a na literární prameny, které zákonnost těchto postupů zdůvodňují, obsahuje např. reprezentativní komentář Meyer-Goßner, L.: Strafprozessordnung. Kurzkommentar. §81a StPO. 46. vyd. C. H. Beck, München 2003, str. 254 a násl. Přípustnost takových úkonů aproboval i Spolkový ústavní soud (judikáty BVerfGE 47, 239, 248; BVerfGE 16, 194,202; BVerfGE 17, 108, 117; BVerfGE 27, 211), který však ve svých judikátech často zdůrazňuje nutnost přihlédnout při konkrétní aplikaci těchto donucovacích opatření k hledisku proporcionality mezi závažností trestného činu a intenzitou donucovacího prostředku.11. Poučné je rovněž přihlédnutí k judikatuře Nejvyššího soudu USA, tedy země, kde se "privilege against self-incrimination", odpovídající evropskému pravidlu nemo tenetur, v moderním pojetí zrodilo. Nejvyšší soud USA v řadě judikátů poskytuje ochranu proti donucování k sebeobviňování a konstatuje porušení Pátého dodatku americké ústavy v případech, kdy jde o donucování obviněného k aktivnímu jednání, označovanému jako tzv. testimonial nebo communicative act. Mezi taková jednání, k nimž donucování není dovoleno, patří kromě ústní výpovědi obviněného také např. vyhotovení zkoušky ručního písma.Jako tzv. noncommuniactive act pasivní (neaktivní) povahy, k jehož strpění může být obviněný donucován, aniž by byl porušen zákaz donucování k sebeobviňování, patří podle judikatury Nejvyššího soudu USA násilné snímání otisků prstů, vyšetření těla rentgenem, svlečení oděvu, aby bylo viditelné tetování, sejmutí otisků zubů, při rekognici je povinen obviněný sejmout brýle, navléci si masku, klobouk, paruku, umělé vousy (četné citace judikátů Supreme Court k této problematice in: Kraft, O. K.-E.: Das nemo tenetur-Prinzip und die sich daraus ergebenden Rechte des Beschuldigten in der polizeilichen Vernehmung. Eine rechtsvergleichende Untersuchung des amerikanischen und deutschen Strafprozeßrechts. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 2002, s. 133.). Obviněný může být donucen i k nedobrovolnému odběru krve při podezření, že řídil auto v opilosti [judikát Supreme Court ve věci Schember v. California, 384 U. S. 757 (1966)].12. Jen pro úplnost chci uvést, že nesouhlasím ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 671/05 (N 41/40 SbNU 341), v němž bylo shledáno protiústavním uložení pořádkové pokuty stěžovateli P. S., který jako obviněný odmítl strpět sejmutí vzorku tělesného pachu za účelem srovnání s pachovou stopou z místa činu. Na tento předchozí nález se nynější nález sp. zn. III. ÚS 655/06 odvolává.Podle mého názoru sejmutí srovnávacího vzorku pachu (prováděné několikaminutovým přiložením sterilního textilního snímače k tělu obviněného) je typickým příkladem postupu, při němž obviněný má toliko strpět zajišťění objektivně existujícího vzorku hmoty; tělo obviněného je tu pasivním objektem ohledání, nevyžaduje se žádná jeho aktivní součinnost. Na tyto situace uplatnění zásady nemo tenetur nedopadá. Rozhodně nelze tvrdit, jak to činí nález sp. zn. I. ÚS 671/05, že jde o "ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele".13. Dodávám, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 671/05 citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, z níž je dovozována protiústavnost uložení pořádkové pokuty, vesměs nedopadá na konkrétní skutkové okolnosti v nálezu posuzovaného případu. Právní závěry vyvozované z citované štrasburské judikatury jsou snad případné ve vztahu k tamním konkrétním kauzám, avšak v tomto nálezu Ústavního soudu jsou příliš generalizovány a přenášeny i na případy, které nejsou skutkově analogické.Kauzy, v nichž Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení Úmluvy, se vesměs týkaly případů, v nichž byl obviněný donucován k aktivnímu jednání, majícímu povahu sebeusvědčování. Např. v citovaných věcech J. B. proti Švýcarsku č. 31827/96 a Funke proti Francii č. 10828/84 šlo o povinnost vydat usvědčující písemné doklady v rámci řízení o porušení devizových a celních předpisů; ve věci John Murray proti Spojenému království č. 14310/88 šlo o porušení práva mlčet při vlastním výslechu; ve věci Saunders proti Spojenému království (rozsudek ze 17. 12. 1996, Recueil VI/1996) šlo o to, zda lze v trestním řízení před soudem použít výpovědi, získané předtím pod hrozbou trestní sankce při mimosoudním vyšetřování prováděném obchodními inspektory; ve věci Serves proti Francii (rozsudek z 20. 10. 1997, Recueil VI/1997) šlo o to, že v trestním řízení proti obžalovanému byl u soudu přečten protokol o jeho předchozím svědeckém výslechu, provedeném v jiném (samostatném) trestním řízení vedeném proti ostatním spolupachatelům. Jak vidno, jde o případy skutkově a právně značně odlišné od případů I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06 projednávaných u našeho Ústavního soudu.14. Domnívám se, že v konkrétních případech je možno se zabývat otázkou, zda namítané porušení principu nemo tenetur (donucování k sebeusvědčování) nepředstavuje zásah ještě do dalších, než zde zvažovaných ústavně garantovaných práv.Tak např. ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království (rozsudek z 25. 9. 2001) kvalifikoval Evropský soud pro lidská práva donucování obviněného k tomu, aby mluvením poskytl vzorek hlasu, jako porušení práva na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Německý Spolkový ústavní soud v některých nálezech zvažoval, zda porušení pravidla nemo tenetur nepředstavuje narušení lidské důstojnosti a obecné svobody jednání (BVerfGE 56, S. 37). Někdy je také posuzováno, zda použitý druh a stupeň donucení nenarušuje princip proporcionality ve vztahu k jiným chráněným hodnotám.V nynějším nálezu neposkytovala patrně stěžovatelova argumentace žádný prostor pro eventuální úvahy o porušení těchto dalších lidských práv.15. Závěrem bych chtěl konstatovat:Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare pokládám za jeden z fundamentálních principů trestního procesu v demokratickém právním státě. Ani toto pravidlo však není bezbřehé a neposkytuje obviněnému absolutní ochranu; zejména toto pravidlo nezakazuje, aby orgány činné v trestním řízení donucovaly obviněného k pasivnímu strpění důkazních úkonů.Při posuzování toho, jaký stupeň ústavněprávní ochrany poskytnout tomuto principu, je třeba zvažovat také obecný zájem společnosti na efektivním výkonu trestní spravedlnosti. Excesivní výklad principu nemo tenetur by mohl vést k paralyzování účinného potírání kriminality. Ochrana společnosti před kriminalitou ospravedlňuje požadavek, aby obviněný strpěl některá přiměřená omezení a aby byl k takovému strpění důkazních úkonů přiměřeně donucován. Takovéto donucení (v našem případě uložení pořádkové pokuty) není porušením ústavních práv a svobod.Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížnost stěžovatele M. Š. měla být zcela zamítnuta.