ECLI:CZ:US:2004:3.US.639.02
sp. zn. III. ÚS 639/02
Usnesení
III. ÚS 639/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 T 6/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 T 6/98, když tvrdil, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, 3 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že ve dnech 29. 10. 1993, 8. 12. 1993, 12. 1 1994 a 10. 2. 1994 v Praze 2, R. č. 29, po uzavření smlouvy o investici ze dne 29. 10. 1993, jako zástupce firmy W. spol. s r. o., se sídlem Praha 2, R. 29, která však pod tímto názvem a sídlem nebyla registrována v obchodním rejstříku, s příslibem investování finančních prostředků na Londýnské burze tak, že zisk bude činit nejméně 25 % ročně, vylákal od poškozeného B. R. celkem 970.000,- DM, ačkoliv věděl, že k investování na Londýnské burze nemá on ani W., spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Na H. 60, které byl skutečně společníkem, příslušná povolení, což ovšem poškozenému nesdělil, naopak před podpisem smlouvy a předáním peněz v něm vědomě vzbudil dojem, že on a jeho společnost jsou schopni zajistit výhodné investice na zahraniční burze a že garantem řádného plnění smlouvy je renomovaná společnost se sídlem v Londýně, přičemž v rozporu s uzavřenou smlouvou peníze po jejich převzetí na Londýnské burze neinvestoval, nýbrž je postupně jako peníze firmy W., spol. s r. o., předal P. D., který je použil na úhradu svých nákladů vzniklých v souvislosti s plněním jiné smlouvy, a poškozenému tak způsobil škodu ve výši nejméně 16,519.100,- Kč. Stejného jednání se měl dopustil i ve vztahu k poškozenému M. Č., od kterého dne 22. 11. 1993 vylákal částku celkem 7,000.000,- Kč, čímž mu měl způsobit škodu v uvedené výši. Podle §250 odst. 4 trestního zákona byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2002, sp. zn. 11 T 3/99.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškození na základě zmíněné smlouvy o investici vložili za účelem investování na Londýnské burze shora uvedené finanční prostředky, přičemž investice měli zajišťovat P. D. a C. B., kteří však, jak bylo zjištěno, neměli k tomu oprávnění, stejně jako Dánská banka, E. T. I. Stěžovatel se proto pokoušel získat povolení k obchodování s devizovými prostředky, zahraničními cennými papíry a tvrdil, že poškození s tím byli srozuměni, oni to však popírají. Stěžovatel a P. D uzavřeli s poškozenými dne 15. 3. 1994 smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem bylo společné získání 100 % akcií Německé banky GKB GEWERBEKREDITBANK DÜSSELDORF, Am Albertussee 1. Poškození jako zřizovatelé (pozn.: míněno zřejmě "dodavatelé") se zavázali zajistit potřebné prostředky na nákup akcií ve výši 41 mil. DM s tím, že tyto budou deklarovány nejpozději do 17. 3. 1994. Stěžovatel a P. D. se zavázali k provedení koupě a pro obě smluvní strany byla sjednána smluvní pokuta pro případ nedodržení předmětu smlouvy ve výši 5 mil. USD. Zatímco poškozený M. Č. smlouvu podepsal dne 15. 3. 1994, B. Rakušan s jejím obsahem vyslovil souhlas faxem z 16. 3. 1994, později uvedl, že tím mínil původní smlouvu o investicích. Vzhledem k tomu, že poškození nesplnili deklaraci prostředků na koupi uvedené banky, stěžovatel prostředky předané mu pro plnění Smlouvy o investici předal P. D., který požadoval též úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s údajným nákupem akcií na úhradu smluvní pokuty. Dle vrchního soudu bylo prokázáno, že uvedené osoby oprávnění k investování neměly, zmíněná banka neexistovala, když na adrese, kde měla podle stěžovatele sídlit, sídlila GKB - Gewer-Kapital-Beteiligung AG, dříve Gewerbe-Kredit-Bank Aktiengesellschaft, jež byla v roce 1996 prodána jedné správní společnosti, přičemž tento prodej zařizoval P. L., kterému však jména V., D. a B. nebyla známa. Z uvedených skutečností je dle vrchního soudu patrné, že poškození byli při uzavírání obou smluv uváděni v omyl, neboť na Londýnské burze nemohl stěžovatel či P. D. investovat, a to ani prostřednictvím jiné banky, kterou uváděli, a koupě banky nebyla zamýšlena, protože ani neexistovala. V důsledku toho byly uvedené osoby poškozeny. Na tom nic nemění v odvolacím řízení provedená výpověď svědka Ing. V., který uvedl, že stěžovatel se při svém pobytu v SRN vzdělával z obchodování, které je obvyklé v západních zemích, že stěžovateli pomáhal v osvojení si zvyklostí při obchodování v ČR a že za škodu jsou odpovědné jiné osoby. Dle odvolacího soudu soud I. stupně nepochybil, pokud stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu, a proto odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Z důvodu správných skutkových závěrů návrh stěžovatele na výslech svědka B. a na opakování výslechu svědka P. D. zamítl.
Jak dále Ústavní soud zjistil, rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 899/2002, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. V dovolání stěžovatel namítal nesoulad skutkové a právní věty rozhodnutí, kdy skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje popis základních skutečností umožňující posoudit jednání stěžovatele jako trestný čin podvodu, chybí vyjádření o tom, že se jednání dopustil úmyslně a byl veden záměrem se neoprávněně obohatit. Dle dovolacího soudu však skutková věta tyto vady neobsahuje; znak skutkové podstaty trestného činu podvodu - "uvede někoho v omyl" - je popsán tak, že po uzavření smlouvy o investici u poškozených vědomě vzbudil dojem údaji o názvu a sídle společnosti, za kterou s poškozenými jednal, že on a jeho společnost jsou schopni zajistit výhodné investice na Londýnské burze (v případě poškozeného M. Č. se ziskem nejméně 25 % ročně) s tím, že garantem řádného plnění smluv je renomovaná společnost se sídlem v Londýně. Pod těmito přísliby vylákal od poškozených uvedené částky. V právní větě je pak uvedeno, že se stěžovatel ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Stěžovatel nebyl odsouzen za to, že by zamlčel podstatné skutečnosti, jak namítá. Pokud se stěžovatel domnívá, že tím, kdo se obohatil, byl P. D., tato skutečnost z napadených rozhodnutí nevyplývá, protože soudy posoudily jednání stěžovatele tak, že ten přislíbil investování finančních prostředků, a vzhledem k tomu, že své přísliby potvrzené smluvně neuskutečnil, byla jeho jednáním obohacena společnost, jejímž společníkem byl. Dále dovolací soud uvedl, že není oprávněn zpochybňovat skutková zjištění ani jinak hodnotit provedené důkazy a posuzovat jejich celkové hodnocení.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou jednoznačná a úplná, a proto neumožňují učinit spolehlivý právní závěr. Tyto vady jsou spatřovány v tom, že městský soud si neujasnil, zda stěžovatel poškozeným sliboval, že on sám nebo jeho společnost provedou přímou investici na Londýnské burze, nebo že sliboval, že toto pouze zajistí. V případě druhé možnosti, a s tou je v souladu zjištění, že všechny peníze beze zbytku předal P. D., by pro uvedený úkon, tj. předání peněz, nepotřeboval příslušné povolení. Zda za této situace P. D. a J. G. B. měli uzavřenu komisionářskou smlouvu s nějakou bankou a zda tito sami se stěžovatelem uzavřeli nějakou smlouvu, zjišťováno nebylo, nebyly řádně zjištěny skutečnosti ohledně zamýšlené koupě akcií německé banky GKB Düsseldorf poškozenými, a ani to, zda se sám stěžovatel nestal obětí podvodu, resp. v tomto ohledu zůstala jeho obhajoba neprověřena, zejména nebyli vyslechnuti jako svědci v ústavní stížnosti stěžovatelem vyjmenované osoby, přičemž nutnost provedení těchto důkazů vyplývala z důkazů již provedených, výslechu P. D. a J. G. B se pak marně domáhal, přičemž městský soud v rozporu s §125 odst. 1 trestního řádu nijak nezdůvodnil, proč tomuto návrhu nevyhověl. Dále stěžovatel uvádí, že městský soud měl jasno v tom, že stěžovatel peníze beze zbytku předal, avšak ze skutkové věty neplyne, proč byly tyto peníze jmenovanému předávány, a už vůbec ne, že tak stěžovatel učinil v úmyslu jej obohatit. Ve skutečnosti stěžovatel peníze předal proto, aby byly v cizině investovány, a nikoliv v úmyslu jej protiprávně obohatit. Daný skutkový závěr neumožňuje činit právní závěr, že tímto předáním peněz byl P. D. obohacen a že se tak stalo neoprávněně, přičemž ve skutkové větě musí být vyjádřeny všechny zjištěné skutečnosti, kterými jsou naplňovány znaky skutkové podstaty trestného činu. Dle názoru stěžovatele byl tím, kdo se obohatil, P. D., který ovšem uplatňoval vůči poškozeným nároky na základě smlouvy o spolupráci uzavřené v souvislosti s koupí zmíněné banky, takže jeho obohacení nebylo neoprávněné, a pokud jmenovaný použil převzaté peníze jinak než na provedení investic, mohl se dopustit nějakého majetkového trestného činu, avšak v takovém případě by nebyl dán materiální znak takového trestného činu, a tím spíše nemůže být kriminalizováno pouze předání peněz. Dále stěžovatel namítá, že ve skutečnosti byl odsouzen za to, že zamlčel poškozeným některé informace, avšak podle tehdy platné právní úpravy zamlčení podstatných skutečností znakem dané skutkové podstaty nebylo. Závěrem stěžovatel tvrdí, že neměl možnost dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, když byly opatřovány důkazy svědčící v jeho neprospěch, jiné důkazy byly pominuty nebo jejich provádění bylo zamítnuto, načež provedené důkazy byly interpretovány taktéž v jeho neprospěch (rozsah žádostí o právní pomoc v cizině, neúplná zjištění v cizině, výslech svědka P. D.e, zprávy ČNB). Nebyly tak respektovány základní zásady trestního řízení (§2 odst. 5 a 6, §125 odst. 1 trestního řádu). Odvolací soud porušil ustanovení §259 odst. 3 poslední věta trestního řádu, když na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tím, kdo se obohatil, byl stěžovatel, nikoliv svědek P. D.
V "dodatku" k ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože došlo k účelovému omezení dokazování, jakož i účelovému výkladu takto získaných důkazů (např. že neexistovala výše uvedená banka, že byl použit jediný svědek k zodpovězení toho, v jaké měně skládal své vklady poškozený Rakušan). Dále tvrdí, že ve skutečnosti byl potrestán pouze za neúmyslné neplnění závazků, když mu bylo jen zčásti prokázáno, že poskytl klamavé informace, nikoliv úmyslné jednání, což dokládá i to, že se sám neobohatil a vzal na sebe závazek peníze vrátit, přičemž škodu také hradil, dokud to bylo možné. Dále tvrdí, že měl nerovné postavení vůči poškozeným, neboť v případě rozporů mezi výpověďmi jim byla dána přednost. Soud nevzal v úvahu, že poškození se chovali stejným způsobem, když vylákali od jiných osob finanční prostředky a vložili je do hazardního obchodu. Dále soud, ačkoliv tvrzení poškozeného B. Rakušana, pokud jde o uzavření smlouvy o spolupráci, pokládal za nevěrohodné, přesto je přijal a vycházel z něj. Teprve tím se situace v dokazování posunula ve prospěch domněnky, že předmětná smlouva nebyla uzavřena a poškození utrpěli škodu. Stěžovatel rovněž (opět) poukázal na to, že jeho jednání nebylo úmyslné.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti. Městský soud v Praze uvedl, že není pravda, že si neujasnil, jak stěžovatel uvedl poškozené v omyl; ten - v úmyslu získat jejich finanční prostředky - tvrdil, že bude investovat jejich peníze v zahraničí a nesdělil, což plyne z popisu skutku, že on, jenž se vydával za finančního odborníka, a ani (neexistující) společnost World Trade Company, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, R. 29, kterou údajně zastupoval, a která ve smlouvě byla uvedena jako administrátor, nemají povolení k obchodování na Londýnské investiční burze, a sliboval zajistit nejméně 25% roční úroky z vloženého kapitálu. Z popisu skutku a odůvodnění rozsudku je dále zřejmé, že obohaceným subjektem, v jehož prospěch byly použity podvodně vylákané peníze, je společnost W., spol. s. r. o, neboť ta je použila jako své. Dále soud uvádí, že byly provedeny veškeré důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro rozhodnutí soudu nezbytný. Jiný postup by vedl k porušení zásady rychlosti řízení (např. zmíněný svědek B. byl v průběhu řízení osobou neznámého pobytu, po které bylo vedeno pátrání v Německu i Anglii v souvislosti s jinou trestnou činností). Pokud jde o právní kvalifikaci, soud uvedl, že uvedení v omyl nebo využití omylu znamená, že je zde rozpor mezi představou a skutečností, kdy podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, čemuž tak bylo i v daném případě, kdy stěžovatel svým výše popsaným jednáními uvedl poškozené v omyl. Na právní kvalifikaci nic nemění novelizace §250 odst. 1, 4 trestního zákona, dle kterého trestný čin podvodu lze spáchat nejen uvedením někoho v omyl či využitím omylu, ale i zamlčením podstatné skutečnosti, takže není nutné dokazovat, že poškozený jednal v omylu vyvolaném pachatelem, nýbrž postačí prokázat, že pachatel úmyslně podstatné skutečnosti zatajil. Dle uvedeného soudu je zřejmé, že i kdyby předmětné ustanovení novelizováno nebylo, jednání stěžovatele je i podle předchozí právní úpravy trestné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je v zásadě polemika stěžovatele se skutkovými a v návaznosti na to i právními závěry obecných soudů. V prvé řadě je však třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá nedostatečnost skutkových zjištění. Ta měla spočívat v tom, že si soud neujasnil, zda stěžovatel nesliboval pouze zprostředkování dané investice, protože na takovou činnost nemusel mít žádné povolení. "Smlouvy o investici" (č. l. 132, 142 spisu obecného soudu) připravil sám stěžovatel, a ani dle Ústavního soudu tyto nejsou koncipovány jako smlouvy zprostředkovatelské; stěžovatel, zastupující "World Trade Company, spol. s r.o.", se výslovně zavázal dodržet podmínky smlouvy, tj. investovat finanční prostředky zákazníků (poškozených) na Londýnské investiční burze. Klamavé přísliby jsou ve skutkové větě napadeného rozsudku vyjádřeny formulací "s příslibem investování finančních prostředků na Londýnské burze" a nikoliv formulací "s příslibem zprostředkování takové činnosti". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel v poškozených vědomě a úmyslně vzbudil mylný dojem, že přímo on a jeho společnost jsou schopni zajistit výhodné investice na Londýnské burze a tento svůj závěr také ve svém rozhodnutí jasně vyjádřil. Proto je daná námitka nedůvodná. Výše uvedená argumentace stěžovatele je navíc vnitřně rozporná, protože na jedné straně v trestním řízení tvrdil (a tvrdí to i v ústavní stížnosti), že se pro investování v zahraničí pokoušel získat příslušná úřední povolení, na straně druhé tvrdí, že se mělo jednat pouze o zprostředkování, na něž povolení třeba není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu nebylo prokázáno vědomé a úmyslné jednání. Pokud jde o otázku skutkových závěrů, tedy o hodnocení důkazů příslušnými soudy, Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, by mohlo dojít až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel uváděl poškozeným nepravdivé informace, na jejichž základě poškození jednali zcela jinak, než kdyby jim byly podávány informace pravdivé. Přitom lze dovozovat, že stěžovatel tuto skutečnost nezpochybňuje, když jádrem ústavní stížnosti je především polemika s názory obecných soudů ohledně naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Předně je možno poznamenat, že vzhledem k povaze a způsobu podávání informací poškozeným nic nenasvědčuje tomu, že by v daném ohledu stěžovatel jednal pouze z nedbalosti. Klíčovou otázkou však je, zda stěžovatel jednal takto a byl přitom srozuměn s tím, že nebude schopen dostát základním podmínkám vyplývajícím z uzavřených smluv (úmysl nepřímý). Touto otázkou se však soud prvního stupně podrobně zabýval, své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky) zdůvodnil. Za této situace nelze hodnotit postup obecných soudů jako svévolný ve smyslu výše citovaného nálezu Ústavního soudu.
Pokud jde o další závěr obecných soudů, že stěžovatel od poškozených získal finanční prostředky v souvislosti s jeho shora popsaným jednáním, žádné pochybnosti nevznikají. Převzetím peněz, resp. jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (viz formulace skutkové věty a z jeho odůvodnění, str. 14) následným vložením do majetku W., spol s r. o., byl trestný čin podvodu dokonán, a tak se z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele jako nerozhodná jeví skutečnost, jakým způsobem s těmito prostředky naložil, jak ostatně již uvedl soud prvního stupně. Pokud se pak na základě jednání stěžovatele měla v prvé řadě obohatit společnost W., spol. s r. o., příp. stěžovatel sám (jak uvedl odvolací soud), nelze samozřejmě považovat za vadu, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně chybí, že stěžovatel měl v úmyslu obohatit P. D. (viz také výše citované usnesení dovolacího soudu); z tohoto důvodu se další argumentace stěžovatele ohledně této "vady" jeví jako nerelevantní, a tak se jí Ústavní soud již nezabýval; ze stejného důvodu tomu tak muselo být i v případě navazující námitky, že se jmenovaný P. D. neobohatil, když mu údajně vůči poškozeným na základě "smlouvy o spolupráci" vznikla pohledávka. K tomu je třeba poznamenat, že i když se některé závěry obecných soudů, pokud jde o uvedenou smlouvu (např. neexistence banky, jejíž akcie měly být koupeny, nepodepsání, resp. neuzavření předmětné smlouvy všemi stranami), mohou jevit jako sporné, nicméně dané skutečnosti nemají - s ohledem na výše uvedené závěry - na vznik trestní odpovědnosti stěžovatele žádný vliv; proto také Ústavní soud důvodnost námitek, ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ve vztahu k jednáním o koupi citované banky, nezkoumal.
Namítá-li stěžovatel porušení mimo jiné práva na spravedlivý proces tím, že nebyl vyslechnut stěžovatelem navrhovaný svědek J. G. B., lze připustit, že soud prvního stupně měl zdůvodnit, proč daný důkaz nebyl proveden; tuto vadu však napravil soud druhého stupně, když dospěl k závěru, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn dostatečně a i když na straně jedné mohl tento svůj závěr o nepotřebnosti provedení daných důkazů podrobněji zdůvodnit, na straně druhé je zřejmé, že tento svědek by nemohl vypovídat k jednání, kterým stěžovatel naplnil dle napadených soudních rozhodnutí skutkovou podstatu trestného činu podvodu, tedy ke "smlouvám o investici" uzavřeným mezi stěžovatelem a poškozenými B. Rakušanem a M. Č., ale až k dalším podnikatelským aktivitám stěžovatele. Nejde tedy o pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
Stěžovatel rovněž uvádí, že odvolací soud porušil zásadu uvedenou v §259 odst. 3 poslední věta trestního řádu, když se necítil být vázán skutkovými zjištěními městského soudu a na rozdíl od tohoto soudu v odůvodnění svého usnesení dovodil, že neoprávněně se obohatil stěžovatel. Je skutečností, že v usnesení Vrchního soudu v Praze je uveden "obžalovaný" jako subjekt, který byl ke škodě poškozených obohacen. Toto konstatování je však pouze součástí odůvodnění, přičemž skutková věta odsuzujícího rozsudku tím nebyla nijak změněna. Jde tedy zřejmě pouze o nepřesné označení poškozeného subjektu, jak konstatuje i Nejvyšší soud ČR ve svém shora citovaném usnesení.
Další námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že skutek popsaný v napadeném rozsudku nasvědčuje spíše závěru, že odpovědnost stěžovatele je dovozována z toho, že určité skutečnosti před poškozenými zamlčel, přičemž v rozhodné době znakem skutkové podstaty podvodu nebylo zamlčení podstatných skutečností. Toto tvrzení se Ústavnímu soudu rovněž jako důvodné nejeví. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona není dovozováno (dle popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) z toho, že by stěžovatel poškozeným některé skutečnosti zamlčel, nýbrž z toho, že je úmyslně a vědomě uvedl v omyl, když jim sdělil takové údaje, a ty byly potvrzeny i formulací smluv o investici, které odporovaly skutečnosti, přičemž tato část popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku odpovídá znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu (ve znění účinném v době spáchání trestného činu stěžovatelem) "uvede někoho v omyl". Danou otázkou se ostatně zabýval dovolací soud, na jehož závěry lze plně odkázat.
Stěžovatel konečně poukazuje i na skutečnost, že obecné soudy řešily rozpory mezi tvrzeními poškozených a stěžovatele v jeho neprospěch, čímž byla porušena rovnost stran chráněná čl. 37 dost. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces. Skutečnost, že se soudy v některých případech přiklonily k tvrzení poškozených, však sama o sobě neznamená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Dle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (§125 odst. 1 trestního řádu). Do uvedené činnosti, tj. hodnocení důkazů obecnými soudy, by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by tato obsahovala prvky svévole, ovšem nic takového zjištěno nebylo, neboť soud prvního stupně řádně zdůvodnil, proč se v tom kterém případě nepřiklonil k tvrzení stěžovatele. Na okraj je možno poznamenat, že dle názoru Ústavního soudu se jeví jednání stěžovatele a poškozených jako ztěží souměřitelné a i kdyby se ukázala jeho spekulace o trestní odpovědnosti poškozených, resp. jednoho z nich, jako správná, pak by tato skutečnost ještě neznamenala, že v řízení došlo k porušení uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Pokud jde o hodnocení otázek týkajících se "smlouvy o spolupráci", tímto bodem se Ústavní soud již zabýval, takže stěžovatele na výše uvedené závěry odkazuje s tím, že ani eventuálně nesprávné posouzení platnosti smlouvy v neprospěch stěžovatele neznamená namítané porušení, nehledě na to, že úvahy soudu prvního stupně o ní jako prostředku k zastření "úniku peněz", jak se Ústavnímu soudu jeví v kontextu celého případu, nejsou nedůvodné.
Závěrem může proto Ústavní soud shrnout, že požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dostál. V řízení před soudem, a to v opakovaném hlavním líčení, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení žalovaného skutku a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se rovněž námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby, v podstatě opakovanými v posuzované ústavní stížnosti. Řádně je odůvodněna rovněž právní kvalifikace jednání stěžovatele, a to i ve vztahu ke škodě způsobené oběma poškozenými, kdy soud dospěl k závěru, že se jednalo toliko o úmysl nepřímý. Odvolací soud přezkoumal řízení, které předcházelo odsuzujícímu rozsudku, v odůvodnění svého rozhodnutí znovu shrnul základní skutková zjištění a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu, přičemž odkázal na správné závěry uvedené v důvodech napadeného rozsudku, s nimiž se zcela ztotožnil. Rovněž výrok o trestu shledal bezchybným. Dle názoru Ústavního soudu, učiněného na podkladě kompletního trestního spisu, dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí soudu prvního stupně v zásadě přiléhavě odůvodněny, přičemž závažné pochybení nebylo zjištěno ani v postupu odvolacího soudu, který se s danými závěry ztotožnil.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a v souvislosti s tím ani jiná ústavně zaručená práva, a tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. ledna 2004