ECLI:CZ:US:2023:1.US.3298.22.1
sp. zn. I. ÚS 3298/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, č. j. 4 Tdo 853/2022-11798, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2021, č. j. 11 T 23/2019-11630, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací po dobu pěti let.
3. Stěžovateli byly kladeny za vinu dva skutky, které spočívaly, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v úmyslu řídit a ovlivňovat obchodní a platební transakce společnosti SDC GROUP s. r. o. za účelem získání neoprávněného finančního prospěchu z neodvedené daně z přidané hodnoty v průběhu roku 2011, měl dosadit do funkce jednatele a jediného společníka této společnosti svého spoluobviněného, tato společnost měla odebírat z Rakouské republiky pohonné hmoty v celkovém objemu 5 018 053 l v hodnotě 83 579 891,27 Kč, po jejich uvolnění pro český trh oprávněným příjemcem po zaplacení spotřební daně měly být formálně přeprodávány dalším obchodním společnostem, s čímž se pojila daňová povinnost uvedené společnosti k dani z přidané hodnoty, stěžovatel však měl záměrně nezajistit podání daňového přiznání, ač ujišťoval spoluobviněného jednatele, že tak učiní, měl od něj vybrat prostředky získané za další prodej pohonných hmot a zisk z nich si ponechat a použít pro neznámé účely, předmětná společnost proto daňové přiznání nepodala, v důsledku čehož měla být Česká republika zkrácena na dani z přidané hodnoty celkem v rozsahu 28 255 814,66 Kč (dále jen "první předmětný skutek"), dále pak v období zimy 2011-2012 a jara 2012 měl obdobným způsobem postupovat ve vztahu ke společnosti SEDANA GROUP s. r. o., jejímž jednatelem a jediným společníkem učinil třetí osobu; v tomto případě mělo dojít k nákupu pohonných hmot z Rakouské republiky v celkovém objemu 12 329 419 l v celkové hodnotě 217 331 909,64 Kč, stěžovatel měl jednatele obdobným způsobem jako v prvním předmětném skutku přesvědčovat, že přiznání k dani z přidané hodnoty zajistí, ač to neměl v záměru, a v důsledku jeho jednání tato společnost neoznámila ani neodvedla daň z přidané hodnoty v celkové hodnotě 73 312 016,66 Kč (dále jen "druhý předmětný skutek").
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, usnesením ze dne 24. 3. 2022, č. j. 6 To 60/2021-11666. Toto usnesení ani rozsudek krajského soudu předmětem řízení o této ústavní stížnosti neučinil.
5. Proti usnesení vrchního soudu stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní průběh řízení před obecnými soudy, následně proti napadenému usnesení vznáší vlastní námitky: 1) odchýlení se od své vlastní praxe Nejvyšším soudem; 2) procesní vady v řízení o dovolání; 3) nesprávné hmotněprávní posouzení věci.
7. Ad 1) stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že Nejvyšší soud podle jeho názoru odmítl dovolání, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud svým závěrem, že stěžovatelovy dovolací námitky dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů uvedených v §265b trestního řádu a dílem z hlediska §265b odst. 1 písm. h), písm. m) trestního řádu, podle stěžovatelova přesvědčení postupoval v rozporu se svým usnesením ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5 Tdo 548/2012-24, jímž zrušil usnesení krajského soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009. Tehdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ačkoliv obviněný nepodpořil svou námitku o absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem dalšími argumenty, přesto se jí musí zabývat, na podkladě toho zjistil, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou vadou a zrušil je.
8. Ad 2) stěžovatel vyjadřuje názor, že jeho dovolání mělo být projednáno ve veřejném zasedání, v němž jeho námitky měly být shledány opodstatněnými. Stěžovatel se trestné činnosti nedopustil, byl odsouzen na základě svědectví, na jejichž nevěrohodnost v řízení opakovaně poukazoval, soudy nebraly v potaz jeho obhajobu, dokazování bylo založeno na toliko nepřímých důkazech. Krajský ani vrchní soud se rovněž dostatečně nezabývaly námitkami, které před nimi uplatnil.
9. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku se může dopustit každý, tedy i osoba, která není v postavení speciálního subjektu, zejména v postavení statutárního orgánu obchodní korporace, jejímž prostřednictvím je daň krácena. Stěžovatel jménem předmětných společností nikdy nejednal ani se na něj nevztahovala odpovědnost managementu či zaměstnance odpovědného za přípravu účetních dokladů, neboť v takovém vztahu k nim nikdy nebyl.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelovy námitky jsou zčásti povšechné a nekonkrétní, zčásti představují toliko opakování jeho obhajoby uplatněné v dovolání, jíž se Nejvyšší soud dostatečně zabýval, a je to naopak stěžovatel, kdo na vypořádání se s jeho námitkami ze strany Nejvyššího soudu nereaguje. K jednotlivým námitkám lze uvést následující:
12. Námitka 1) sama o sobě postrádá významu. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by Nejvyšší soud uznal, že by stěžovatelovy námitky odpovídaly vadám, pro něž bylo na místě usnesení vrchního soudu či i rozsudek krajského soudu zrušit, tedy že by jeho dovolání sice po věcné stránce měl vyhovět, avšak že tak neučinil toliko z nepřípustného důvodu nedostatečné formální precizace takových námitek. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení srozumitelně vysvětlil, že stěžovatelovy námitky vůbec neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ale ani jinému dovolacímu důvodu, zejména podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť se zakládají toliko na odlišném hodnocení důkazů stěžovatelem oproti obecným soudům, které samo o sobě tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá.
13. Ústavní soud se s Nejvyšším soudem ztotožňuje. Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v "v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání". Paralela s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 548/2012, na niž stěžovatel odkazuje, je tedy zjevně nepřiléhavá, neboť v tehdejší věci dovolatel uplatnil námitku, která byla způsobilá přivodit jiné rozhodnutí ve věci, neboť výslovně uvedl, že za daných skutkových okolností mezi jeho jednáním a způsobeným následkem nebyla příčinná souvislost. Ačkoliv tuto námitku argumentačně blíže nerozvinul, byl její obsah dostatečně úzký a zřetelný, aby umožnil Nejvyššímu soudu její přezkoumání, na rozdíl od stěžovatelovy věci.
14. Navíc v dané věci šlo o dovolací důvod podle tehdejšího §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, odpovídající dnešnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy o vadu nesprávného hmotněprávního posouzení, pro jehož řádné tvrzení postačuje v podstatě jen identifikace takového posouzení, neboť hmotněprávní posouzení má vždy jednoznačný charakter subsumpce skutku pod právní normu a vztahuje se právě k této právní normě, která je vždy z povahy věci abstraktní. Stačí tedy podstatně jednodušší tvrzení pro dostatečné vyjádření toho, pod kterou právní normu obecný soud nesprávně skutkový stav podřadil. Dovolací důvod podle současného §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
15. Co se týče námitky 2), stěžovatel blíže nespecifikoval žádnou z namítaných procesních vad. Ústavní soud z napadeného usnesení ani z kopie usnesení vrchního soudu, které mu stěžovatel zaslal, nezjistil žádná nepochybná a očividná pochybení obecných soudů v mezích těchto obecných námitek, na něž by Nejvyšší soud nereagoval dostatečně, a stěžovatelova argumentace tak zůstává pouze v rovině obecných tvrzení. Za těchto okolností není úkolem Ústavního soudu stěžovatelovu argumentaci dotvářet (srov. nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022), a tento se tak dále touto námitkou nezabýval.
16. Ani námitku 3) stěžovatel dostatečně nezdůvodnil. Předkládá jí pouze nesouhlasný právní názor k právnímu názoru zastávanému krajským soudem (viz bod 17. jeho usnesení), který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (viz s. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel nepolemizuje se správností tohoto právního názoru ani nevyvrací tvrzení, že je v souladu s konstantní judikaturou, toliko s ním vyjadřuje subjektivní nespokojenost. Ta však sama o sobě není způsobilá vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. Je třeba připomenout, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží především obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)].
17. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat. To platí o to více, nepředkládá-li k takovému výkladu stěžovatel žádnou kvalifikovanou oponenturu a na první pohled právní názor obecných soudů vychází z výkladu §240 trestního zákoníku, který je zastáván aplikační praxí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 7. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68 (publ. jako Rt 25/1968-I. SbSRS)] i odbornou literaturou [srov. např. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2431; SOTOLÁŘ, A.; In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k §240. Citováno podle: ASPI (právní informační systém), bod 22.; či VICHEREK, R. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1953] bez kontroverzí. Za těchto okolností tak ani námitka 3) nemohla Ústavnímu soudu založit důvod napadené usnesení zrušit.
V. Závěr
18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím ani postupem předcházejícím jeho vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu