ECLI:CZ:US:2017:1.US.3336.16.1
sp. zn. I. ÚS 3336/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo, Sladová 4, družstvo, se sídlem Sladová 468/4, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 26 Cdo 261/2016-94 ze dne 12. července 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 92/2015-76 ze dne 23. září 2015 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 53 C 127/2013-54 ze dne 19. srpna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 7. 10. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu ke zmíněné úmluvě. Uvedl zejména, že přestože v dovolání dostatečně srozumitelně vyložil, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nižších soudů a jejich diformitu s dosavadní výkladovou praxí, Nejvyšší soud postupoval při posuzování přípustnosti dovolání formalisticky. Současně podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), z důvodu jeho protiústavnosti.
2. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal vyklizení bytové jednotky v jeho vlastnictví, kterou podle něj žalovaný užíval bez právního důvodu, neboť byl na členské schůzi dne 11. 12. 2013 řádně vyloučen z družstva. Napadeným rozsudkem ze dne 19. 8. 2014 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný není v řízení pasivně legitimován, jelikož ještě před konáním členské schůze, na které měl být z družstva vyloučen, převedl svá členská práva a povinnosti dohodou ze dne 22. 11. 2012 na třetí osobu.
3. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ("krajský soud") ze dne 23. 9. 2015. Podle něj bylo v řízení prokázáno, že oznámení o převodu členských práv a povinností bylo žalovaným odesláno dne 10. 12. 2012. Jelikož nebyl stěžovatel v době doručování zastižen, byla mu dne 11. 12. 2012 ponechána ve schránce výzva k vyzvednutí této zásilky na poště; již toho dne se tedy zásilka dostala do sféry dispozice stěžovatele, přestože si ji vyzvedl až dne 27. 12. 2012. Jestliže tedy bylo na členské schůzi dne 11. 12. 2012 rozhodnuto o vyloučení žalovaného z družstva, nemohlo mít toto vyloučení žádné právní účinky, neboť žalovaný již v té době nebyl členem družstva. I za předpokladu, že se stěžovatel o převodu dozvěděl dne 27. 12. 2012, nebylo v té době rozhodnutí členské schůze o vyloučení pravomocné s ohledem na opravný prostředek podaný žalovaným, a žalovaný tedy mohl se svými členskými právy a povinnostmi nakládat.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V části označené "Přípustnost dovolání" uvedl, že dovolání je přípustné v souladu s ustanovením §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a ocitoval současné znění uvedeného ustanovení uvedené v poučení krajského soudu. Plné znění §237 o. s. ř. uvedl poté v části III. dovolání nazvané "Dovolací důvod", kde rovněž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a o. s. ř. To posléze rozvedl tvrzením, že odvolací soud nesprávně aplikoval právo pro daný případ, přičemž setrval na tom, že došlo k řádnému vyloučení žalovaného, a žaloba byla tedy podána řádně. Na závěr argumentoval tím, že napadené rozhodnutí může mít zásadní význam pro jakékoliv další posuzování obdobné právní situace v budoucnu, neboť právo družstevních společností a speciálně družstev z oblasti bydlení není doposud ustáleno. Vyloučení členů z družstva je jedním ze zákonných a zásadních práv družstva, je proto třeba, aby bylo rozhodnuto bez dalších pochyb, a je tak dán důvod pro úspěšné podání dovolání. Stěžovatel zejména tvrdil, že pro každý budoucí případ je třeba dát najisto, jak zacházet s pojmy "sféra dispozice s písemností", doručení písemnosti, možnost vyzvednout písemnost, a to i s ohledem na termín jednání členské schůze apod., aby bylo zřejmé, jaký je okruh členské základny družstva a koho lze za porušení povinností vyloučit.
5. Napadeným usnesením vydaným předsedou senátu Nejvyššího soudu dne 12. 7. 2016 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm "schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil". Nejvyšší soud připomněl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., jak to učinil stěžovatel, jenž mimo to žádný relevantní údaj vztahující se ke splnění předpokladů přípustnosti v dovolání neuvedl. Vedle citace textu uvedeného ustanovení totiž stěžovatel pouze konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to proto, že právo družstev není doposud ustáleno, avšak ani takovouto konkretizací zmíněné obsahové náležitosti dle Nejvyššího soudu nevystihl žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v §237 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud dodal, že od 1. 1. 2013 již není přípustnost dovolání budována na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí.
6. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud setrval na důvodech, které jej vedly k přijetí napadeného usnesení. Vzhledem k tomu, že toto vyjádření nepřineslo žádné nové skutečnosti, nebylo stěžovateli zasíláno k replice.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že předseda senátu Nejvyššího soudu odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, konkrétně pro absenci náležitého vylíčení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Z textu stěžovatelova dovolání, který měl Ústavní soud k dispozici, je zřejmé, že stěžovatel se ve svém dovolání omezil na doslovnou citaci ustanovení §237 o. s. ř., aniž by jakkoliv konkretizoval, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti je naplněn. Jeho dovolání tedy skutečně neobsahovalo bližší vymezení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání, jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř. a relevantní judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2136/15 ze dne 18. 10. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a to ani explicitně, ani implicitně. Stěžovatel ve svém dovolání pouze obecně a bez jakéhokoliv náznaku vztahu k předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu popsal podstatu sporu a otázek v jeho rámci řešených a vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutími nižších soudů. Z předmětného dovolání je navíc patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, vycházel z právní úpravy týkající se přípustnosti dovolání platné před 1. 1. 2013 a že dostatečně neodlišil mezi předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolacím důvodem podle §241a o. s. ř.
9. Ústavní soud tak uzavírá, že nehledě na povinnost Nejvyššího soudu volit při posuzování dovolání postup vstřícnější k právu na soudní ochranu, stěžovatelovo dovolání vskutku nevyvolávalo pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních obsahových náležitostí dovolání stanovených zákonem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). Nejvyšší soud tedy jeho odmítnutím pro vady neporušil právo stěžovatele na přístup k soudu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje zvýšené požadavky na jeho obsah, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Nicméně z toho důvodu zákonodárce zároveň stanovil i speciální podmínku dovolacího řízení v podobě právního zastoupení dovolatele advokátem. Tak i v projednávaném případě byl stěžovatel při podání dovolání řádně zastoupen advokátem, který si měl být vědom, jaké jsou procesní požadavky zákona i judikatury na bezvadné dovolání (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 13).
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
12. Pokud jde o napadené rozsudky městského a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 14). Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí krajského soudu a městského soudu zhodnotil jako nepřípustnou.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu