ECLI:CZ:US:2016:1.US.3349.16.1
sp. zn. I. ÚS 3349/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Červeného, zastoupeného Mgr. Jaroslav Mazůrkem, advokátem se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2015 č. j. 19 C 73/2015-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016 č. j. 23 Co 19/2016-79 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2016 č. j. 21 Cdo 2408/2016-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 9. 10. 2016 napadl stěžovatel shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a právo dosáhnout provádění důkazů ve svůj prospěch zaručené čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, jakož i ústavní zásada rovnosti daná čl. 1 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení
2. Stěžovatel pracoval jako lektor anglického jazyka na Univerzitě obrany podléhající Ministerstvu obrany, a to ve služebním poměru dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění. Na tento služební poměr, který skončil dne 30. 9. 2014, navazoval pracovní poměr s dnem nástupu sjednaným na 1. 10. 2014, v jehož rámci stěžovatel vykonával práci učitele anglického jazyka; přechodem ze služebního poměru do pracovního se jeho pracovní povinnosti nijak podstatně nezměnily. V pracovní smlouvě ze dne 19. 9. 2014 byla sjednána tříměsíční zkušební doba. Tento pracovní poměr byl ze strany zaměstnavatele zrušen ve zkušební době ke dni 19. 12. 2014.
3. Stěžovatel se obrátil na soudy s tím, že se zrušením pracovního poměru nesouhlasí a považuje ho za neplatné, neboť zkušební doba sjednaná v pracovní smlouvě je neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Namítal také, že zaměstnavatel jednal v rozporu se základními zásadami zákoníku práce, a to zejména se zvláštní ochranou zaměstnance uvedenou v §1a, jelikož v tomto případě pro něj byla zkušební doba uvedená v pracovní smlouvě zvláště nevýhodná. Tvrdil, že by nikdy nedal souhlas s ukončením svého služebního poměru, kdyby věděl, že záhy po uzavření pracovního poměru dojde k jeho ukončení ve zkušební době, přičemž za těchto okolností by se raději nechal zařadit do tzv. "dispozice", aby jeho osoba byla v rámci složek Ministerstva obrany inzerována pro jiné vhodné pracovní zařazení. Pokud by k jinému zařazení nedošlo, což stěžovatel považuje za nepravděpodobné, musel by zaměstnavatel zahájit řízení k ukončení služebního poměru, v jehož rámci by stěžovatel disponoval opravnými prostředky. O tyto možnosti a práva byl však ukrácen tím, že dal souhlas s ukončením svého služebního poměru.
4. Před soudem prvního stupně navrhoval stěžovatel výslech dvou svědků k prokázání svých tvrzení, a sice toho, že mu bylo jakožto důstojníkovi armády ČR přislíbeno, že pokud přejde do postavení civilního zaměstnance, bude fakticky nadále pokračovat ve své činnosti beze změny, dále toho, že v pracovním poměru skutečně vykonával identickou činnost jako ve služebním poměru a že vůči němu zaměstnavatel v době trvání jeho pracovního poměru nevznesl žádné výtky odůvodňující skončení pracovního poměru.
5. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že zrušení jeho pracovního poměru ve zkušební době je neplatné, přičemž žádnému účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení. Uvedl, že neměl žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených listinných důkazů a že při jednání "zamítl návrhy účastníků na provedení dalších důkazů, neboť měl dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci, která dále závisela na právním posouzení". Podle soudu by bylo nadbytečné provádět další důkazy navržené účastníky, jelikož by nesměřovaly k objasnění skutečností významných z hlediska právního posouzení věci. V meritu věci se soud neztotožnil se stěžovatelovým názorem o neplatnosti ujednání o zkušební době pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Uvedl, že zákoník práce naopak sjednání zkušební doby umožňuje a předpokládá, obě strany toto ujednání uzavřely svobodně a vážně, ze zjištěných skutečností nevyplynulo, že by zaměstnavatel byl veden úmyslem způsobit stěžovateli újmu. I pokud by v daném případě nebyl ujednáním o zkušební době naplněn jeho předpokládaný účel (tj. oboustranné ověření, zda sjednaný vztah naplňuje očekávání stran), nebyla by následkem neplatnost právního jednání. Argumentoval-li stěžovatel "účelovostí" postupu zaměstnavatele či nehospodárností jeho personální politiky, dle přesvědčení soudu nemohly tyto skutečnosti ovlivnit výsledek sporu. Konečně tvrzení stěžovatele o jeho očekáváních a příslibech zaměstnavatele týkajících se stěžovatelova budoucího působení na pozici civilního zaměstnance byla dle soudu zpochybněna tím, že pracovní poměr byl mezi účastníky sjednán pouze na dobu určitou.
6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. Soudu prvního stupně mj. vytýkal, že neprovedl navrhovaný výslech svědka, který mu měl přislíbit pokračování v jeho předchozí činnosti. Tvrdil také, že z okolností případu nevyplývá jeho svobodná akceptace ujednání o zkušební době.
7. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Podle něj soud prvního stupně nezatížil řízení žádnou vadou a dokazování provedl v dostatečném rozsahu, když rozhodl o skončení dokazování poté, co na jednání dne 1. 10. 2015 žádný z účastníků neučinil další návrhy na doplnění a netvrdil žádné další skutečnosti; námitku na neuzavření této fáze řízení tak považoval za neopodstatněnou. Městský soud se dále ztotožnil jak se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, tak s jeho právními závěry, které označil za souladné s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Vyzdvihl také, že stěžovatel byl již při pohovoru dne 30. 4. 2014 informován o nebezpečí propuštění ze služebního poměru v důsledku organizačních změn u zaměstnavatele; ze strany zaměstnavatele tak bylo v závislosti na změněné potřeby opodstatněné uzavřít se stěžovatelem pracovní poměr. Jako dlouholetý důstojník armády stěžovatel nepochybně zmíněné okolnosti a z nich plynoucí důsledky vyhodnotil. Odvolací soud tak nespatřoval ve sjednání zkušební doby v rámci pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou postup zaměstnavatele, který by byl v rozporu se zásadou zákonné ochrany zaměstnance či zneužitím práva s cílem stěžovatele poškodit. Stěžovatel konečně netvrdil a neprokazoval nerovné zacházení ve vztahu ke sjednání zkušební doby ve srovnání s jinými zaměstnanci v obdobné pozici.
8. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu z z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Splnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud jednoznačně nevyřešené otázky hmotného práva, konkrétně zda zkušební doba sjednaná v pracovní smlouvě po přechodu ze služebního do pracovního poměru, resp. ukončení tohoto pracovního poměru ve zkušební době, jsou neplatné pro porušení zákoníku práce, zejména proto, že se příčí dobrým mravům. V této souvislosti stěžovatel vyzdvihl, že jeho pracovní poměr nebyl izolovaný právní vztah, který by bylo možné posuzovat samostatně bez přihlížení k okolnostem ukončení předcházejícího služebního poměru, se kterým souhlasil jen pod příslibem, že bude moci v činnosti pokračovat jako civilní zaměstnanec. Ze strany zaměstnavatele mu bylo sděleno, že sjednání zkušební doby v pracovní smlouvě je zákonná náležitost a formalita, přičemž pracovní smlouva mu byla předložena až poté, co souhlasil s ukončením svého služebního poměru. Zaměstnavatel však poté využil zkušební dobu k ukončení jeho pracovního poměru, vyhnul se tak náročné proceduře nutné k ukončení služebního poměru a připravil stěžovatele o odstupně, náhrady, výsluhy, atd.
9. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovozoval-li stěžovatel, že jednání zaměstnavatele nebylo v souladu s dobrými mravy, vycházel též z jiných skutkových okolností, než jaké byly soudy zjištěny. Tímto postupem stěžovatel nezpochybňoval právní posouzení věci; ve skutečnosti napadal skutková zjištění soudů, a uplatnil tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
II.
Obsah ústavní stížnosti
10. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom, že navzdory jeho návrhu soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem dvou klíčových svědků, konkrétně jeho služebně nadřízeného a jednoho ze studentů. Ti měli prokázat účelovost zkušební doby, rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy, jakož i skutečnost, že s ukončením služebního poměru a přechodem do pracovního poměru souhlasil jen pod výslovným příslibem dalšího zaměstnávání. Procesní vadu spatřuje stěžovatel také v tom, že soud prvního stupně návrh na provedení důkazu nezamítl usnesením a místo toho usnesením pouze ukončil dokazování; s uvedenými návrhy důkazů se tedy soud řádně nevypořádal a neuvedl důvod jejich zamítnutí, pouze k nim nepřihlížel. K zamítnutí žaloby pak došlo z důvodu neprokázání těch tvrzení, která chtěl navrženými důkazy prokázat. Stěžovatel se zásadně neztotožňuje se závěrem, že uvedené důkazy byly nadbytečné a že soud měl dostatečný podklad pro své rozhodnutí. Je přesvědčen, že pokud by svědek potvrdil, že mu bylo přislíbeno další pokračování v jeho činnosti s tím, že zkušební doba má jen formální význam, změnilo by to náhled soudu na věc. Odvolací soud pak pochybil, když uvedené nedostatky neodstranil, neposkytl mu poučení podle ustanovení §118a občanského soudního řádu ani prostor pro doplnění důkazů. Pokud jde o usnesení dovolacího soudu, to stěžovatel považuje za chaotické a zmatečné. Podmínky pro odmítnutí dovolání podle něj nebyly splněny, neboť dovolací soud takto konkrétně postavenou otázku nikdy předtím neřešil. Stěžovatel má proto za to, že ho postup Nejvyššího soudu ukrátil na jeho právu na soudní ochranu.
11. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho právo na účinný právní prostředek nápravy dané čl. 13 Úmluvy bylo porušeno postupem městského soudu, který neodstranil pochybení obvodního soudu, zejména nepřihlédl k námitce ohledně neúplného zjištění skutkového stavu a k tomu, že se obvodní soud řádně procesně nevypořádal s jeho návrhy důkazů. Dovolací soud toto právo porušil tím, že vydal nepřezkoumatelné a nesrozumitelné rozhodnutí, aniž by se jeho dovoláním meritorně zabýval.
12. Stěžovatel se konečně domnívá, že došlo k porušení rovnosti v zacházení ve smyslu čl. 1 Listiny tím, že zaměstnavatel ho ještě za trvání služebního poměru neinformoval, že hodlá jejich spolupráci ukončit, a narozdíl od jiných vojáků, s nimiž ukončoval služební poměr, mu neumožnil využít dostupných opravných prostředků.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud posoudil nejprve přípustnost návrhu a dospěl k závěru, že tato podmínka splněna není, pokud jde o část ústavní stížnosti týkající se námitky stěžovatele ohledně jeho návrhu na provedení výslechu svědků, o němž podle něj nebylo obecnými soudy řádně rozhodnuto.
14. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
15. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů rozeznává rovněž nepřípustné návrhy v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). V takovém případě subsidiarita ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i povinnost předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli (obecných) soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy. Jestliže je ústavním úkolem soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet. Ústavní soud totiž nemůže účinně posoudit, zda soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když vinou stěžovatele nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich porušením účinně zabývat.
16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oprávněná dovolací námitka, že odvolací soud porušil základní právo dovolatele, zpravidla tedy musí vést buď ke kasaci odvolacího rozhodnutí, nebo k napravení porušení základního práva, pokud tak lze učinit v řízení před Nejvyšším soudem. Z toho nezbytně vyplývá i přípustnost dovolání, neboť porušení základního práva musí být buď v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, nebo o věci musí Nejvyšší soud rozhodnout jinak (viz např. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15).
17. Jak však Ústavní soud z projednávané ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel svou námitku porušení práva na spravedlivý proces z důvodu neprovedení výslechu jím navrhovaných svědků nezahrnul do svého dovolání. Neumožnil tak Nejvyššímu soudu, aby se touto otázkou zabýval (což by jinak Nejvyšší soud za použití judikatury Ústavního soudu jistě učinil - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. 23 Cdo 4265/2014), a danou námitku je proto namístě považovat za nepřípustnou z hlediska vnitřní subsidiarity ústavněprávního přezkumu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Řečené činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
18. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z obsahu napadených rozsudků obvodního a městského soudu neplyne v tomto bodě porušení práva na spravedlivý proces, neboť odmítnutí stěžovatelova návrhu na výslech svědků bylo v napadeném rozsudku okresního soudu odůvodněno nadbytečností takového důkazu (což nakonec stěžovatel sám implicitně přiznává - viz bod 10). Nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť soud vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o jeho neprovedení, a stěžovatelovy výhrady proti způsobu odmítnutí či k rozporu postupu soudu s občanským soudním řádem nemají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel se navíc mylně domnívá, že o zamítnutí jeho důkazního návrhu byl soud povinen rozhodnout samostatným usnesením. Opomenutí důkazu však znamená, že ve vztahu k jeho zamítnutí není ve vlastních rozhodovacích důvodech zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
19. Ústavní soud dále posoudil zbývající - přípustnou - část stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a znovu hodnotit důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Není úkolem Ústavního soudu zkoumat správnost důkazů a závěrů vycházejících z jejich hodnocení, nýbrž pouze to, zda při jejich získávání, provádění a hodnocení byly dodrženy ústavněprávní principy, vyplývající z práva na spravedlivý proces.
21. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal taková pochybení obecných soudů, která by si vyžadovala jeho zásah. Stěžovatel v podstatě polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů. Od Ústavního soudu pak nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Je též namístě připomenout judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 13 Úmluvy, podle které výraz "prostředek nápravy" neznamená "prostředek nápravy zaručující úspěch", ale pouze dostupný prostředek nápravy, kterým se lze domáhat posouzení odůvodněnosti tohoto prostředku příslušným orgánem (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice č. 52028/13 ze dne 14. ledna 2016, §95). V projednávané věci stěžovatel využil své možnosti podat odvolání a dovolání, o kterých obecné soudy náležitým způsobem rozhodly a zřetelně vyložily důvody, které je vedly k odmítnutí těchto opravných prostředků.
22. Závěr o zjevné neopodstatněnosti je třeba přijmout i k tvrzení o porušení čl. 1 odst. 1 Listiny. Lze jen připomenout, že rovnost není možné chápat jako právo, které by stát zavazovalo odstranit všechny faktické nerovnosti a nemůže z ní ani vyplývat požadavek obecné rovnosti každého s každým [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu však plyne, že rovnost v čl. 1 Listiny je porušena pouze v extrémních případech, případně pokud schází jakýkoliv účel a smysl odlišného zacházení a jedná se tak o libovůli [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Takové porušení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu