ECLI:CZ:US:2008:1.US.1324.08.1
sp. zn. I. ÚS 1324/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. S. H. a 2) NEBOJSY, občanského sdružení se sídlem Bavory, č. p. 112, zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2008, č. j. 6 As 52/2006-155, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil právní povahu stanoviska vydaného podle §10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/2001 Sb."), které dle jejich názoru, na rozdíl od závěrů Nejvyššího správního soudu vyjádřených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na mezinárodní závazky České republiky a na požadavky vyplývající z práva Evropských společenství, zejména na čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy, tedy na právo na zajištění účinné, včasné a finančně dostupné ochrany. Tento článek Aarhuské úmluvy Nejvyšší správní soud interpretoval způsobem, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nesouhlasí také se závěrem Nejvyššího správního soudu, že Aarhuská úmluva není přímo aplikovatelná. Tuto otázku však stěžovatelé nepovažují za stěžejní, neboť mají za to, že již z článku 1 odst. 2 Ústavy ČR vyplývá povinnost vnitrostátního orgánu z více možných výkladů vnitrostátní právní normy zvolit ten, který šetří podstatu a smysl mezinárodního závazku. Povinností soudu tak bylo vyložit příslušná ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), tak, že žalobou stěžovatelů napadené stanovisko Ministerstva životního prostředí musí být samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Pokud by soudy ovšem došly k závěru, že takovýto výklad není možný, pak by dle stěžovatelů byla na místě přímá aplikace čl. 9 odst. 2 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 5 a čl. 6 Aarhuské úmluvy, ze kterých, přestože jsou formulovány jako závazky státu, vyplývají práva, která jsou státy povinny zajistit fyzickým a právnickým osobám. Ohledně interpretace práva pak stěžovatelé odkazují na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají, že Nejvyšší správní soud také pochybil, když odmítl možnost přímého účinku čl. 10a Směrnice Rady č. 85/337/EHS ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003, (dále jen "Směrnice EIA"), který zaručuje osobám z řad dotčené veřejnosti přístup k soudnímu přezkumu zákonnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti, na která se vztahují ustanovení směrnice EIA o účasti veřejnosti. Bez ohledu na otázku, zda má čl. 10a směrnice EIA přímý účinek či nikoli, se stěžovatelé domnívají, že požadavek přímého a bezprostředního přezkumu stanovisek dle zákona č. 100/2001 Sb. vyplývá i z tzv. nepřímého účinku evropského práva, v této souvislosti je poukazováno na judikaturu Evropského soudního dvora.
Dle stěžovatelů se v jejich věci jedná o otázku výkladu aktů přijatých orgány ES ve smyslu čl. 234 SES, a to při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, Nejvyššímu správnímu soudu tak vznikla povinnost obrátit se na Evropský soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, týkající se výkladu relevantních aktů ES. Stěžovatelé podali dne 21. 6. 2007 k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na podání žádosti Evropskému soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce, Nejvyšší správní soud se však přesto na Evropský soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce neobrátil, také tím dle stěžovatelů zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé současně navrhují, aby žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložil Evropskému soudnímu dvoru Ústavní soud.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na skutečnost, že tím, že Ministerstvo životního prostředí nezajistilo, aby v rámci posuzování vlivů záměru na životní prostředí byl posouzen i jeho vliv na tržní cenu dotčených nemovitostí, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele 1 na ochranu vlastnictví. Současně také došlo k zásahu do práva stěžovatelů na příznivé životní prostředí, a to zejména tím, že v procesu posouzení vlivů záměru na životní prostředí nebyly dostatečně posouzeny a ve stanovisku zohledněny možnosti kumulace vlivů záměru s vlivy jiných známých záměrů na stejné úrovni, v podrobnostech odkazují stěžovatelé na správní žalobu.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 224/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Praze (dále také jen "městský soud") ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 Ca 224/2005-131, byla odmítnuta jako nepřípustná žaloba stěžovatelů proti stanovisku Ministerstva životního prostředí vydaného dle §10 zákona č. 100/2001 Sb. k záměru realizace stavby "Rychlostní silnice R 52 Pohořelice - Mikulov (Drasenhofen)" ve variantě "1x" za předpokladu splnění podmínek uvedených v tomto stanovisku. V odůvodnění rozhodnutí městský soud uvedl, že předmětné stanovisko vydané dle §10 zákona zákon č. 100/2001 Sb. není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti stěžovatele ani jiného subjektu. Toto stanovisko je pouze odborným podkladem pro vydání rozhodnutí v navazujícím řízení, popř. pro opatření a postup podle zvláštních právních předpisů. Tedy teprve až vydáním rozhodnutí, případně opatření podle zvláštních právních předpisů, budou založena a závazně určena či dotčena veřejná subjektivní práva a předmětné stanovisko správního orgánu je tedy úkonem správního orgánu, který je ze soudního přezkumu vyloučen (§70 písm. a/ s. ř. s.), a který nemůže být napaden žalobou dle §65 a §66 s. ř. s. K argumentaci stěžovatelů ohledně výkladu závazků vyplývajících pro Českou republiku z Aarhuské úmluvy a směrnice EIA soud uvádí, že dle jeho názoru čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy nesvěřuje výslovně osobám z řad dotčené veřejnosti oprávnění podat žalobu k vnitrostátnímu soudu, ale zavazuje smluvní strany úmluvy, aby v rámci vnitrostátního práva zajistily, aby osoby z řad dotčené veřejnosti splňující podmínky v tomto článku uvedené mohly dosáhnout toho, že soud nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce hmotné i procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podle čl. 6 této úmluvy. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu stěžovatelé podali kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že soudní řád správní v souladu s Aarhuskou úmluvou umožňuje přezkum jakýchkoliv správních rozhodnutí (i v oblasti ochrany životního prostředí), jako podmínku však stanoví, aby příslušné rozhodnutí zasahovalo do práv jednotlivce, což lze považovat za harmonické s požadavkem úmluvy na široký přístup k právní ochraně. Primárním smyslem správního soudnictví je totiž ochrana veřejných subjektivních práv, přezkum úkonů správních úřadů soudem je proto na místě tehdy, pokud takovými úkony může dojít k zásahu do práv fyzických a právnických osob. Předmětné stanovisko správního orgánu ještě samo o sobě takovýto zásah představovat nemůže, jelikož není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti stěžovatelů ani jiného subjektu.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení s. ř. s, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud k námitkám stěžovatelů ohledně výkladu a aplikace "jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další).
Dle stěžovatelů Nejvyšší správní soud pochybil, pokud stanovisko vydané podle §10 zákona č. 100/2001 Sb. nepovažoval za rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Ústavní soud se s tímto závěrem stěžovatelů neztotožňuje.
Dle §10 odst. 3, věty první, zákona č. 100/2001 Sb. je stanovisko odborným podkladem pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů. Dle ustanovení §10 odst. 4 tohoto zákona při svém rozhodování bere správní úřad vždy v úvahu obsah stanoviska. Jsou-li ve stanovisku uvedeny konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí, zahrne je do svého rozhodnutí; v opačném případě uvede důvody, pro které tak neučinil nebo učinil jen částečně.
Povahou procesu posuzování vlivů na životní prostředí (označovaného zkratkou EIA) se Ústavní soud již zabýval a ve svém nálezu ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 24/2000; uvedl, že "smyslem a účelem systému EIA je vybrat variantu řešení, které je z ekologického hlediska nejvhodnější", přičemž "koncepce posuzování vlivů ... představuje proceduru, ve které práva investorů a dalších účastníků nemohou být expertním stanoviskem přímo dotčena, neboť v tomto řízení se o nich ještě nerozhoduje a stanovisku (§10 zákona) se lze účinně bránit v rámci opravných prostředků namířených proti správnímu rozhodnutí, jehož podkladem pak je i příslušné expertní stanovisko". Jelikož jde o specifickou proceduru, která předchází povolovacímu řízení podle stavebního zákona a dalších právních předpisů, je institut posuzování vlivů na životní prostředí zde chápán toliko coby odborné posouzení, které má rozhodovacímu orgánu sloužit jako jeden z rozhodujících podkladů pro další povolovací rozhodnutí, a nadto "nejde o podklad pro rozhodovací orgán právně závazný", jelikož "má spíše povahu doporučení", a "i negativní stanovisko příslušného úřadu nemusí ... nutně znamenat, že stavba, činnost či technologie nebude v následném rozhodovacím řízení povolena". Z této koncepce EIA procedury podle Ústavního soudu "vyplývá i ustanovení §23 zákona, podle nějž se na druhou a třetí část zákona nevztahují obecné předpisy o správním řízení, neboť jde o specifický samostatný proces, který nekončí vydáním správního rozhodnutí". Obdobný závěr ohledně povahy stanoviska (zde stanoviska Ministerstva životního prostředí ČR o posouzení vlivu zamýšlené činnosti na životní prostředí dle zákona ČNR č. 244/1992 Sb.) přijal Ústavní soud také v usnesení ze 25. května 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99, v němž uvedl, že " posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů ... nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí" a jsou řazeny "mezi tzv. jiné správní úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy"; stanovisko (vydané podle zákona ČNR č. 244/1992 Sb.) je "jen jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy a jakkoli může ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, nemůže být s ohledem na tuto svoji povahu předmětem přezkumu ... neboť samo o sobě nezasahuje do Ústavou chráněných práv či svobod stěžovatele". Naposledy pak Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 2738/07 uvedl, že "vlastním procesem posuzování vlivů na životní prostředí být práva účastníků a dalších osob přímo dotčena nemohou, pročež nemůže mít oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) podaném správními soudy mohl být zahrnut ústavně relevantní nedostatek (viz výše), jenž by byl způsobilý založit důvod k zásahu Ústavního soudu."
Ústavní soud neshledal důvod se od těchto svých závěrů odchýlit a má tedy zato, že právní názory, které správní soudy uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, nelze je považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné, a korespondují závěrům, které v posuzované právní otázce vyslovil již i Ústavní soud. Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Z předchozího plyne, že tento závěr platí i v dané věci.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že bylo povinností Nejvyššího správního soudu obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle čl. 234 SES (dříve čl. 177) má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu této smlouvy, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství a ECB, c) výkladu statutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví (odst. 1). Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce (odst. 2). Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr (odst. 3). V rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví (věc 283/81se uvádí, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost předběžné otázky, jestliže: 1/ otázka komunitárního práva není významná pro řešení daného případu, 2/ existuje ustálená judikatura Evropského soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3/ výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair), přičemž "soudy uvedené v odstavci tři mají stejnou volnost uvážení při zjišťování, zda je rozhodnutí o otázce týkající se práva Společenství nezbytné k vynesení jejich rozsudku, jako všechny ostatní soudy; tyto soudy tudíž nejsou nuceny předložit Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která před nimi vyvstala, jestliže tato otázka není relevantní, to jest, jestliže odpověď na tuto otázku, ať bude jakákoliv, nikterak neovlivní výsledné rozhodnutí ve věci samé". Je zřejmé, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky z důvodu, že "zde jsou a mohly být předloženy dva konzistentní výklady čl. 10a Směrnice", je-li druhým výklad stěžovatelů, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 234 odst. 3 SES, pokud soud současně nedospěje (s pomocí i shora naznačeného testu) k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala. Vyhodnocení, zda byl v nyní posuzovaném případě (jakož i v případech obdobných) zavázán povinností požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, se Nejvyšší správní soud nevyhnul, naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že se touto otázkou adekvátně zabýval, a dospěl k závěru, že v dané věci jeho povinnost založena není, neboť výklad a správná aplikace komunitárního práva ve vztahu k čl. 9 Aarhuské úmluvy a čl. 10a Směrnice jsou v této věci jsou naprosto zjevné, pročež je zde situace tzv. "acte clair".
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. IV.ÚS 2435/07, zaujal názor, že okolnost "zda musí být předběžná otázka položena, je věcí evropského práva a nikoliv otázkou ústavnosti. Porušením práva na spravedlivý proces by mohl být např. fakt, že by se soud s návrhem na položení předběžné otázky nijak nevypořádal. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06, www.nalus.cz). Nejvyšší správní soud však své rozhodnutí nepoložit předběžnou otázku přesvědčivě odůvodnil ... ". Ústavní soud, znovu připomínaje závěry, jež se podávají zejména z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/2000, neshledává ani věcné důvody, pro které by měl oponovat závěrům Nejvyššího správního soudu, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství není v dané věci opodstatněné, a již z toho logicky vyplývá i negativní stanovisko k požadavku stěžovatele, aby dosud absentující procesní postup nahradil vlastním.
Konečně pokud jde o námitky, že Ministerstvo životního prostředí nezajistilo, aby v rámci posuzování vlivů záměru na životní prostředí byl posouzen i jeho vliv na tržní cenu dotčených nemovitostí a že v procesu posouzení vlivů záměru na životní prostředí nebyly dostatečně posouzeny a ve stanovisku zohledněny možnosti kumulace vlivů záměru s vlivy jiných známých záměrů na stejné úrovni, těmito námitkami se Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity nemohl zabývat, neboť je stěžovatelé, jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, neuvedli v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.), se tedy v řízení o kasační stížnosti těmito námitkami nemohl zabývat, a jako takové jsou vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatelé v této části nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní soud totiž ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že ústavní stížnost je dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v této části nepřípustná.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv a tedy ani zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu