ECLI:CZ:US:2007:1.US.336.06.1
sp. zn. I. ÚS 336/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. V. N., soudního exekutora, zast. Mgr. Lucií Černotovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.2.2006, č.j. 20 Co 426/2005-21, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Finančního úřadu v Šumperku a J. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). V návrhu nejprve uvedl, že usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9.4.2003, č.j. 69 Nc 1212/2003-5, byla ve věci oprávněného Finančního úřadu v Šumperku proti povinnému J. D. nařízena exekuce, jejímž provedeném byl pověřen. Protože nezjistil žádný majetek povinného, podal městskému soudu podnět na zastavení exekuce a současně navrhl, aby soud uložil oprávněnému nahradit náklady exekuce ve výši 4 079,32 Kč. Městský soud usnesením ze dne 7.4.2005, č.j. 69 Nc 1212/2003-11, exekuci zastavil a ve výroku II. uložil oprávněnému nahradit stěžovateli náklady exekuce. Proti tomuto výroku podal oprávněný odvolání, jemuž krajský soud vyhověl, výrok změnil napadeným usnesením tak, že povinnost zaplatit náklady exekuce uložil povinnému, což zdůvodnil tím, že zde není dáno procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce, že nelze spatřovat zavinění oprávněného v tom, že bylo v exekučním řízení shledáno, že je povinný insolventní, resp. že možnost uspokojení oprávněného se tak jeví jako nereálná. V další části stěžovatel polemizuje s právními závěry krajského soudu ohledně možného použití §89 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekučního řádu"), které znamenají, že náklady exekuce fakticky musí nést soudní exekutor. Připomíná, že v případě, že si povinný (správně má být "oprávněný") nechá nařídit a provést výkon rozhodnutí soudem a tento výkon je pak ze stejných důvodů zastaven, je nucen nést náklady s tím spojené, včetně soudního poplatku, přičemž rovněž nezavinil zastavení takového výkonu rozhodnutí. Tvrdí, že samotné vložení §89 do exekučního řádu bylo nepochybně vedeno snahou zákonodárce upravit režim nákladů exekuce při zastavení exekuce odlišně, s vědomím, že v případech, kdy povinný nemá žádný majetek, znamenalo by uložení povinnosti povinnému nahradit náklady exekuce jejich faktické přenesení na soudního exekutora. V další části snáší argumenty o protiústavnosti napadeného usnesení, které v závěru koncentrovaně shrnuje do tvrzení, že krajský soud svým rozhodnutím porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava), protože ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon, čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť porušil jeho rovnost v právech, čl. 9 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel je rozhodnutím soudu podroben nucené službě, čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutím soudu je porušena ochrana jeho vlastnického práva a čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť rozhodnutí soudu má za následek de facto vyvlastnění jeho majetku bez zákonné opory a bez náhrady. Z těchto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soudu napadené usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 9 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Pouze uvedl, že považuje za nutné, aby se k dané problematice Ústavní soud vyjádřil (s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005) co nejjasněji.
Finanční úřad v Šumperku shledává napadené usnesení v souladu s právem a v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005, na které odkázal; poukázal též na judikaturu obecných soudů, které je s tímto stanoviskem v souladu. Navrhl, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, nebo aby ho nálezem zamítl.
J. D. na výzvu k vyjádření nereagoval.
S ohledem na obsah vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení, která neobsahují žádná nová tvrzení ani nové skutečnosti, nebylo třeba je zasílat stěžovateli k seznámení s nimi a k případné replice.
Z předložených listin a ze spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 69 Nc 1212/2003 Ústavní soud zjistil, že městský soud na základě návrhu Finančního úřadu v Šumperku usnesením ze dne 9.4.2003 usnesením č.j. 69 Nc 1212/2003-5 nařídil exekuci k uspokojení jeho pohledávky ve výši 125 351,10 Kč a jejím provedením pověřil stěžovatele. Ten dal dne 30.3.2005 podnět k zastavení exekučního řízení, který doplnil zprávou o výsledku provedení exekuce. Na tomto základě vydal městský soud dne 7.4.2005 usnesení č.j. 69 Nc 1212/2003-11, kterým exekuci zastavil (výrok I.), oprávněnému uložil povinnost zaplatit stěžovateli účelné náklady exekuce v částce 4 079,32 Kč (výrok II.) a současně povinnému uložil povinnost nahradit tyto náklady oprávněnému (výrok III.). Výrok II. odůvodnil odkazem na §89 exekučního řádu, výrokem III. zohlednil, že exekuce nebyla zastavena z důvodu pochybení oprávněného, ale nemajetnosti povinného (připomenul, že toto usnesení je pro oprávněného dalším exekučním titulem pro následné pohledávky proti povinnému). Oba výroky o nákladech napadl oprávněný odvoláním, v němž poukázal na absenci jeho procesního zavinění na zastavení exekuce a vyjádřil názor, že povinnost úhrady nákladů měl soud uložit povinnému přímo a nikoliv tak, že ji primárně uloží oprávněnému s tím, že zaplacená úhrada bude považována za účelně vynaložené náklady oprávněného, které mu zpětně musí uhradit povinný. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, proto oba napadené výroky změnil: povinnost zaplatit náklady exekuce uložil povinnému a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
V posuzované věci, která je obdobná věci řešené ve výše citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené. Konstatuje, že právní závěry krajského soudu ohledně aplikace §89 exekučního řádu jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud opakovaně rozhodoval o stěžovatelových obdobných návrzích, odkazuje též - z důvodů procesní ekonomie - na svoje předchozí rozhodnutí, viz usnesení ze dne 5.10.2006, sp.zn. II. ÚS 253/06, a usnesení ze dne 17.10.2006, sp.zn. II. ÚS 254/06.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu