ECLI:CZ:US:2006:2.US.254.06
sp. zn. II. ÚS 254/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Víta Novozámského, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - město, se sídlem v Brně, Cejl 99, zastoupeného Mgr. Lucií Černotovou, advokátkou se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2006, č. j. 17 Co 37/2006-32, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva nebýt podroben nuceným pracem nebo službám ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny, práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, mj. zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. května 2005, č.j. 0 Nc 4342/2004-15, byla zastavena exekuce na majetek povinného (H. K.) a soud uložil oprávněnému (FOTEX PLUS, a. s.) zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 3.901,- Kč. Okresní soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že exekuci zastavil k návrhu oprávněného, podložený závěrem, že dosavadní průběh exekuce ukazuje, že výtěžek, kterého by bylo dosaženo, nepostačí ani k pokrytí nákladů exekuce. Toto rozhodnutí napadl oprávněný ve výroku o nákladech řízení odvoláním, které však soud stěžovateli nedoručil a ani jej nevyzval k vyjádření. Soud druhého stupně změnil výrok soudu prvního stupně týkající se povinnosti oprávněného zaplatit stěžovateli náklady exekuce tak, že povinnost k úhradě nákladů exekuce uložil nikoliv oprávněné, nýbrž povinné. Odvolací soud zaujal jiný právní názor, vycházeje z toho, že ve smyslu ust. §271 o. s. ř. se oprávněný, i když navrhl zastavení exekuce, žádného procesního zavinění nedopustil, a proto nenese povinnost k úhradě nákladů exekuce. Tam, kde oprávněnému nelze vytknout procesní zavinění, hradí náklady exekuce povinný (§87 odst. 3 exekučního řádu).
Stěžovatel namítá, že takový postup je nesprávný, neboť odvolací soud nezohlednil charakter činnosti vykonávané stěžovatelem. Stěžovatel přitom poukazuje na zvláštní postavení exekutora v řízení o výkon rozhodnutí jako veřejného činitele
(§3 exekučního řádu), nezohlednil zvláštní charakter té části činnosti exekutora, při které provádí nucený výkon exekučních titulů, zejména dle názoru stěžovatele nepřihlédl k ust. §30 a §92 exekučního řádu, podle nichž nemůže exekutor v podstatě exekuci odmítnout, byl-li soudem pověřen jejím provedením a exekuční činnost vykonává za odměnu, která je pevně určena. Podle ust. §87 odst. 2 a odst. 3 exekučního řádu leží sice povinnost k úhradě nákladů exekuce zásadně na povinném, nicméně dle ust. §89 exekučního řádu soud (vždy) může uložit oprávněnému, aby hradil náklady exekuce, dojde-li k jejímu zastavení. Na základě výše uvedeného lze pak podle názoru stěžovatele dovodit, že je-li povinný nemajetný a exekuce byla z tohoto důvodu - byť k návrhu oprávněného - zastavena, není možné v exekučním řízení subsidiárně (na základě ust. §52 exekučního řádu) aplikovat zásady obsažené v ust. §271 o. s. ř. o procesním zavinění. Primárně musí být aplikován exekuční řád a zásady v něm obsažené, tj. mimo zajištění úplatnosti služeb, které provádí exekutor. V tomto ohledu poukazuje stěžovatel i na právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 0 Nc 4342/2004 Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 1. června 2004 č. j. 0 NC 4342/2004-6 nařídil tento soud exekuci vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. června 2003 č. j. 27 Ro 124/2003-34, k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti FOTEX PLUS, a. s. proti povinné H. K. v částce 12.833,- Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení, k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného stanovených v průběhu řízení a provedením exekuce pověřil stěžovatele. Podáním ze dne 20. dubna 2005 navrhl oprávněný s odkazem na správu stěžovatele ze dne 15. února 2005 zastavení exekuce, jelikož dosavadní průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Usnesením ze dne 18. května 2005 č. j. 0 NC 4342/2004-15 soud exekuci zastavil
a uložil oprávněnému zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 3.901 Kč. Ve vztahu mezi oprávněným a povinným pak určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí, do výroku, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce stěžovateli, podal oprávněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku II (o nákladech řízení ) změnil tak, že povinná je povinna zaplatit náklady exekuce v uvedené částce stěžovateli, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na ust. §52 odst. 1 a §89 exekučního řádu a §271 o. s. ř. dospěl k závěru, že zde není důvod pro uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení oprávněnému, neboť ten se při jejím provádění nedopustil žádného procesního zavinění, platí tedy obecná zásada, že náklady exekuce hradí povinný (§87 odst. 3 exekučního řádu). V daném případě důvodem pro zastavení exekuce byla její bezvýslednost [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu], o čemž svědčí zpráva soudního exekutora (stěžovatele) ze dne
15. února 2005, založena na č. l. 11 spisu, byť soud exekuci zastavil k procesnímu návrhu oprávněného. V okolnosti, že se soudnímu exekutorovi nepodaří v průběhu nařízené exekuce získat výtěžek, který by postačoval k uspokojení vymáhané pohledávky či alespoň nákladů exekuce, přitom procesní zavinění oprávněného dle odvolacího soudu spatřovat nelze (v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 458/05, II. ÚS 150/04 a III. ÚS 118/05).
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí. V usnesení, sp. zn. II. ÚS 150/04, v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost,
za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má
z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."
Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele byl doplněn v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 294/05). Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§28 exekučního řádu) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v §29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle §90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v §12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V daném případě není zřejmé, zda oprávněný složil zálohu na náklady exekuce. Podstatné ovšem je, že tato možnost existuje a každý exekutor jí může využít. V této souvislosti je totiž třeba vidět i tu skutečnost, že pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle §30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle §55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Všechny výše zmiňované možnosti dostatečně exekutorovi zaručují, aby nezůstal zcela bez prostředků, resp. aby prováděl exekuci zcela na své náklady.
Ústavní soud přitom dne 12. září 2006 přijal stanovisko pléna, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž znovu potvrdil závěr své dosavadní rozhodovací praxe. Dle tohoto stanoviska "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."
Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši, je rizikem, které je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora.
Pokud stěžovatel poukazoval na nález Ústavního soudu, sp. II. ÚS 372/04, který řeší obdobnou problematiku, nejsou závěry z něho vyplývající na stávající případ aplikovatelné. Předně je třeba zdůraznit, že v nálezem řešené věci povinný v průběhu exekuce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, protože zanikl. Ústavní soud pak řešil situaci, kdy exekutorovi rozhodnutím soudu vůbec nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, což je odlišný případ. Ve stávajícím případě není exekutorovi znemožněno domáhat se uspokojení svých zákonných nároků po povinném, byť se může dosažení uspokojení jeho nároků jevit jako problematické. Ve výše citovaném případě byl navíc návrh na provedení exekuce podán až poté, co byl usnesením soudu zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku obchodní společnosti (povinného), tedy za situace, kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu. Pokud za dané situace tuto cestu zvolil, přičemž pověřený exekutor zásadně neměl možnost její provedení odmítnout, nebylo možno po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Ve stávající věci však nebylo od počátku zřejmé, zda má či nemá povinný majetek postačující k uspokojení jak nároku oprávněného, tak i k uspokojení nároků exekutora.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stejný názor jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 byl uveden v usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, III. ÚS 158/05 a sp. zn.
III. ÚS 118/05. V tomto usnesení se Ústavní soud dále vyjádřil za obdobných skutkových okolností k tvrzenému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.
Dle názoru Ústavního soudu postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatele. Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. října 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu