ECLI:CZ:US:2005:3.US.158.05
sp. zn. III. ÚS 158/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. D., soudní exekutorky, zastoupené JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou v Jičíně, Šafaříkova 161, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 21 Co 483/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2004 (21 Co 483/2004-29) a tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 1, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2004 (21 Co 483/2004-29) bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. srpna 2004 (Nc 8636/2003-22) ve výrocích II. a III. Okresní soud v Hradci Králové výrokem I. zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 30. dubna 2003 (Nc 8636/2003-4), výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. povinnému uložil povinnost nahradit stěžovatelce (soudní exekutorce JUDr. M. D.) náklady exekuce 4 394,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Řízení bylo zastaveno, neboť se nepodařilo dohledat postižitelný majetek povinného.
V ústavní stížnosti stěžovatelka po rekapitulaci řízení - stručně shrnuto - obhajuje názor, že náklady exekuce měl hradit oprávněný, neboť podal návrh na nařízení exekuce, ač povinný nemá (neměl) žádný majetek a žádnou činnost delší dobu nevyvíjí, a tím z procesního hlediska zavinil, že exekuce musela být zastavena. Nadto s jejím zastavením souhlasil. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy v daném případě chybně a nesprávně použily výklad §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §271 věty prvé o. s. ř. Exekutor je v podobném postavení jako notář v dědickém řízení, kterému však při předlužení dědictví hradí odměnu a hotové výdaje stát. Poukazuje, že 60 až 70 % exekucí je zastavováno z důvodu platební neschopnosti povinných a exekutor za tuto práci nedostane zaplaceno; to vede k diskriminaci exekutorů a jejich nerovnoprávnému postavení oproti jiným občanům. Stěžovatelka proto navrhla zrušit usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jak je vpředu označeno.
Ústavní soud, po prostudování obsahu ústavní stížnosti a jím vyžádaných spisů JUDr. M. D. soudní exekutorky Exekutorského úřadu v Hradci Králové sp. zn. EX 358/03 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. Nc 8636/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jak je vpředu označeno, pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů.
V dané věci neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených práv (svobod). Vycházel přitom zejména z respektování své vlastní judikatury.
V usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou".
Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele se sluší podle názoru Ústavního soudu doplnit takto:
Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§28 exekučního řádu) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v §29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle §90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v §12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V dané věci z připojených spisů (soudního i exekučního) nevyplývá, že by stěžovatelka toto oprávnění požadovat zálohu od oprávněné využila. Právě z obdržené zálohy by přitom mohla stěžovatelka náklady exekuce (včetně i náhrady za vynaložený čas) pokrýt. Pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle §30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle §55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Právě z těchto důvodů neshledal Ústavní soud porušení tvrzených čl. 1, čl. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stejný názor jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 byl uveden v usnesení sp. zn. III. ÚS 118/05. V tomto usnesení se Ústavní soud dále vyjádřil za obdobných skutkových okolností k tvrzenému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod poukazem na nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/94, ve kterém interpretoval čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom smyslu, že toto ustanovení neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo. Obdobně lze konstatovat, že nedošlo v této konkrétní věci k tvrzenému porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost stěžovatelky posoudil proto Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu