ECLI:CZ:US:2004:1.US.343.04
sp. zn. I. ÚS 343/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného JUDr. M. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 26/2004-55 ze dne 25. 3. 2004 a rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 254/2003-42 ze dne 18. 9. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 26/2004-55 ze dne 25. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 254/2003-42 ze dne 18. 9. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 21 C 37/2001-27 ze dne 19. 2. 2003 o zamítnutí žaloby stěžovatele a dalšího žalobce M. R. proti České republice - Ministerstvu zemědělství o finanční náhradu ve výši 392.900,- Kč za nevydané pozemky podle §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 37 odst. 3 a čl. 28 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny základní zásady soudního řízení. Obecné soudy nesledovaly spravedlivé zajištění ochrany jeho práv a nedbaly o to, aby právo nebylo zneužíváno na jeho úkor. Podle jeho názoru napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR nedostatečným způsobem přistupuje k aplikaci §237 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a nijak nedokládá, proč hodnotí dovolání jako nepřípustné, jestliže on sám v dřívějším řízení opakovaně poukazoval na absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 18. 11. 1968 pro její rozpor s §24 odst. 1 vyhlášky č. 73/1964 Sb., tedy pro rozpor s hmotným právem. Stěžovatel je přesvědčen, že absolutní neplatnost právního úkonu je taková skutečnost, kterou soudy v rámci své rozhodovací činnosti z úřední povinnosti musí brát v úvahu, jinak znevýhodňují procesní stranu, které tato okolnost prospívá. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel - v návaznosti na výše uvedené - v tom, že přestože je kupní smlouva neplatná, nebyl spolu se svým bratrem (dalším žalobcem) považován za oprávněnou osobu podle zákona o půdě. I když se obecné soudy nemusí cítit být vázány názory pozemkového úřadu, přesto jsou povinny věnovat se z úřední povinnosti při zkoumání platnosti smlouvy tomu, zda sjednaná cena je nebo není v souladu s právním předpisem. Protože cena byla o více než 100 % vyšší a v souladu s předpisy tedy nebyla, mělo rozhodnutí snahu konstatovat, že kupní smlouva byla neplatná a že stát tedy pozemky nabyl bez právního důvodu; proto byla žaloba oprávněná a bylo jí třeba vyhovět. Stěžovatel dále namítal neúnosně dlouhou dobu trvání celého řízení, neboť 11 let čekání na spravedlnost nemůže být v souladu s požadavkem čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud ČR vyjádření, v němž uvedl, že nemá důvodu ke změně právních závěrů obsažených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto navrhl, aby obsah odůvodnění uvedeného rozhodnutí byl považován za nedílnou součást tohoto vyjádření.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Městský soud v Praze, který uvedl, že v řízení před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím nedošlo k závažnému procesnímu pochybení a k zásahu do ústavou zaručených práv a svobod stěžovatele. Konkrétní námitky směřují proti právním závěrům odvolacího soudu, k nimž je podrobně argumentováno v napadeném rozsudku. Polemika stěžovatele s aplikací práva soudy obou stupňů nemá podle názoru odvolacího soudu ústavněprávní rozměr a účelem ústavní stížnosti je dosáhnout přezkoumání skutkových a právních závěrů obecných soudů Ústavním soudem jako další instancí. K otázce délky řízení se nemůže odvolací soud bez spisu vyjádřit, avšak podle spisové značky bylo řízení zahájeno v roce 2001 a pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu v průběhu dvou let. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zcela zamítnuta.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 21 C 37/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel spolu se svým bratrem jako dalším žalobcem žalobou domáhali proti České republice - Ministerstvu zemědělství poskytnutí finanční náhrady ve výši 392.900,- Kč za nevydané pozemky podle §14 odst. 1 zákona o půdě. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č.j. 21 C 37/2001-27 ze dne 19. 2. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že kupní smlouva ze dne 18. 11. 1968, kterou právní předchůdci stěžovatele převedli předmětné pozemky na stát, byla uzavřena tísni, nikoliv však za nápadně nevýhodných podmínek. Existenci tísně lze uznat na základě výpovědi žalobců, existence nápadně nevýhodných podmínek je však vyvrácena obsahem smlouvy, neboť stanovená kupní cena odpovídá vyhlášce č. 73/1964 Sb., resp. právním předchůdcům stěžovatele bylo plněno dokonce více, než měli podle vyhlášky obdržet. Při posuzování charakteru předmětných pozemků pak dospěl soud I. stupně k závěru, že v rozhodné době měly charakter půdy zemědělské; tato okolnost vyplývá z údajů v evidenci nemovitostí a dále z toho, že pozemky byly v užívání státního statku. Z ujednání v kupní smlouvě nelze vyvozovat, že se jednalo o pozemky stavební, byť soud nepochybuje o tom, že byl záměr stavět na nich rodinné domky. Žalobcům se tak nepodařilo prokázat, že sporné pozemky byly zařazeny do územního plánu města Ústí nad Orlicí, z něhož by se dalo usuzovat, že se v době přechodu na stát jednalo o pozemky stavební.
K odvolání stěžovatele a druhého žalobce jednal ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem č.j. 20 Co 254/2003-42 ze dne 18. 9. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Neshledal správným názor žalobců, že se soud již neměl zabývat okolnostmi, za nich byly pozemky převedeny, tj. naplněním podmínek podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Odvolací soud vyslovil závěr, že v soudním řízení není vázán právními názory, které ve svých rozhodnutích vyslovil pozemkový úřad, případně krajský soud v rámci přezkumného řízení v otázce, zda byly naplněny podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy jako restitučního titulu podle výše uvedeného ustanovení. Pozemkovému úřadu přísluší rozhodovat pouze o vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě a i přezkum jeho rozhodnutí soudem je závazný jen z tohoto hlediska. Dále odvolací soud shledal správným, že se soud I. stupně zabýval posouzením existence daného restitučního titulu; podle názoru odvolacího soudu tak musel učinit, jestliže žalovaný ve vyjádření takovou námitku uvedl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom, že v dané věci byla naplněna jen jedna ze dvou současně vyžadovaných podmínek, a to okolnost, že kupní smlouva byla ze strany rodičů žalobců uzavřena v tísni; nebyla však naplněna podmínka druhá, tj. že ve smlouvě byly pro prodávajícího sjednány nápadně nevýhodné podmínky. Nápadná nevýhodnost smluvených podmínek se pak posuzuje se zřetelem na stav, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 26/2004-55 ze dne 25. 3. 2004 dovolání stěžovatele odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné, a proto se nelze zabývat tvrzenými vadami řízení ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř.; jejich případná existence sama o sobě by rovněž nezakládala přípustnost dovolání. Dovolací soud proto mohl přípustnost dovolání posoudit pouze ve vztahu k právním závěrům odvolacího soudu, jež vedly k jeho rozhodnutí. Dovolání by bylo přípustné jen tehdy, jestliže by měl napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam, tedy jestliže by šlo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li se právní otázka v rozporu s hmotným právem. Při úvaze o přípustnosti dovolání z tohoto důvodu konstatoval dovolací soud, že posouzení nápadně nevýhodných podmínek kupních smluv, spočívajících v tom, že kupní cena byla poskytnuta v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, nečiní již v judikatuře soudů potíže a odvolací soud ji posoudil v souladu s běžnou judikaturou. Dovolací soud rovněž nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo s jeho judikaturou, případně že by šlo o věc dosud v rozhodování Nejvyššího soudu neřešenou. Proto neshledal dovolání přípustným.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá, že obecné soudy nesledovaly spravedlivé zajištění ochrany jeho práv a nedbaly na to, aby nebylo právo zneužíváno na jeho úkor. Námitku vznáší zejména proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, protože podle jeho názoru tento soud nedostatečně přistupuje k aplikaci §237 o.s.ř. a nijak nedokládá, proč hodnotí dovolání jako nepřípustné, jestliže žalobci v dřívějším řízení opakovaně poukazovali na absolutní neplatnost kupní smlouvy. Žádá také, aby Ústavní soud uvážil, zda dovolací soud může přípustnost dovolání posoudit pouze ve vztahu k právním závěrům odvolacího soudu. V souvislosti s tím namítá, že pokud by soudy řádně posoudily absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s cenovým předpisem, musely by dovodit existenci restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.
Ústavní soud v prvé řadě usuzuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval - při posouzení přípustnosti dovolání - v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Důvodně dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. není dána. Následně se pak velmi podrobně zabýval posouzením přípustnosti dovolání i podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Při zkoumání tohoto důvodů přípustnosti dovolání pak náležitě a přesvědčivě posoudil právní závěry odvolacího soudu v tom smyslu, zda má jeho rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Za tohoto stavu nepovažuje Ústavní soud námitku stěžovatele vztahující se k tomuto bodu za důvodnou, neboť je zřejmé, že ústavněprávní roviny nedosahuje.
Stěžovatel dále namítal, že již v předchozím řízení poukazoval na absolutní neplatnost kupní smlouvy; proto prý k ní měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti a dovodit existenci restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Ústavní soud po přezkoumání předmětného spisu zjišťuje, že stěžovatel námitku absolutní neplatnosti kupní smlouvy (a s ní spojenou existenci restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě) uplatnil až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a následně pak v ústavní stížnosti. Dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, jehož přípustnost je rigorózně vázána na případy stanovené v ustanovení §237 o.s.ř.; rovněž jeho účel je striktně vymezen. Věc má být totiž řádně projednána již ve dvoustupňovém řízení před obecnými soudy a řízení o dovolání má toliko velmi specifickou povahu k odstranění některých zákonem stanovených vad. Dovolací soud se proto nemohl touto otázkou zabývat, jestliže ji stěžovatel neuplatnil již v řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím. Opačný postup by byl v rozporu s účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nelze proto v postupu dovolacího soudu spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, na něž stěžovatel poukazuje.
Stěžovatel konečně namítal i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu 11 let. Ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatel hodnotí délku řízení tak, že spojuje jak řízení před správním úřadem (pozemkovým úřadem) s následným soudním přezkumem, tak i řízení před obecnými soudy o finanční náhradu, o níž rozhodly obecné soudy napadenými rozhodnutími. Tato dvě řízení jsou však řízeními zcela samostatnými, a proto je nutno rovněž jejich délku hodnotit samostatně. Řízení, o které se v ústavní stížnosti jedná, bylo zahájeno podáním žaloby dne 16. 1. 2001 a bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003. Následně pak proběhlo řízení o dovolání, jež bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004. V časovém průběhu tohoto řízení neshledal Ústavní soud nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto rovněž tuto námitku stěžovatele nepovažuje za důvodnou.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu