ECLI:CZ:US:2018:1.US.3449.18.1
sp. zn. I. ÚS 3449/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, V Jirchářích 60/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2017 č. j. 7 To 205/2017-638 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 12. 2016 č. j. 24 T 64/2011-602, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Děčíně, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně zrušen v celém rozsahu, a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 7 Tdo 569/2018-38 odmítl.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení §265a trestního řádu podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 7 Tdo 569/2018-38. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označeným rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj