ECLI:CZ:US:2022:1.US.3453.21.1
sp. zn. I. ÚS 3453/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Peterky, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem Sakařova 1631, Pardubice proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. KSHK 42 INS 16564/2015, 29 NSČR 91/2019-B-138 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019 č. j. KSHK 42 INS 16564/2015, 2 VSPH 730/2019-B-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v rámci insolvenčního řízení dlužníka Václava Hanuše (dále jen "dlužník").
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně (dále rovněž " insolvenční soud") usnesením ze dne 7. 8. 2015 č. j. KSHK 42 INS 16564/2015-A-8 zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením, ustanovil insolvenčního správce a následně schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 25. 3. 2019 č. j. KSHK 16564/2015-B-988 uložil insolvenčnímu správci dlužníka vyplatit výtěžek zpeněžení nemovitostí dlužníka zapsaných na LV č. X pro k. ú. a obec Trnov ve výši 3 252 750,- Kč, určený k vydání zajištěnému věřiteli FUP Pardubice, s. r. o., stěžovateli, jako podzástavnímu věřiteli. Insolvenční soud vycházel z ust. §1390 a §1393 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků (dále jen "o. z.") a z ust. §298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/2006 Sb."), když dospěl k závěru, že stěžovatel jako podzástavní věřitel má právo na vydání uvedeného výtěžku zpeněžení, neboť právní předchůdce přihlášeného zajištěného věřitele - Maybery, s.r.o., (jehož byl Ondřej Kropáček jednatelem), dala v průběhu insolvenčního řízení svou zajištěnou pohledávku do zástavy stěžovateli (k zajištění již splatné pohledávky stěžovatele vůči Ondřeji Kropáčkovi). Proto stěžovatel má jako podzástavní věřitel právo na vydání výše uvedeného výtěžku zpeněžení.
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení soudu tak, že vyslovil nesouhlas s tím, aby označený insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli FUP Pardubice, s. r. o., výtěžek ze zpeněžení nemovitých věcí dlužníka. Měnící výrok odůvodnil poukazem na skutečnost, že právo stěžovatele na uspokojení jeho pohledávky ze zajištění, které se týká majetku dlužníka náležejícího do majetkové podstaty, lze po zahájení insolvenčního řízení nově nabýt a v insolvenčním řízení uplatnit řádnou a včasnou přihláškou pohledávky jen za podmínek určených ust. §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb. (s výjimkou případů popsaných v ust. §41 a §167 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb.) jen tehdy, vzniklo-li předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. I když tedy vrchní soud uvedl, že dispozice s přihlášenou a zajištěnou pohledávkou je i po zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitele možná, to však neznamená [podle §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb.], že stěžovatel tím nabyl právo na uspokojení z podzástavy, když podzástavní právo nabyl až po zahájení insolvenčního řízení a po uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek (po 7. 9. 2015). Uvedený závěr odůvodnil vrchní soud rovněž poukazem na ust. §166 zákona č. 182/2006 Sb.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolací soud mj. uvedl, že na předmětnou věc je nutné aplikovat ust. §1336, §1390 až §1394 o. z. V souvislosti s podzástavním právem je pak nutné přiměřeně použít ust. §2 písm. g), §17, §18, §109 odst. 1 písm. b), §166, §186, odst. 1, odst. 2, §298 odst. 1, odst. 2 a §409 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném. Při řešení nastolených právních otázek je podle názoru dovolacího soudu nutné vždy zkoumat, jaká práva či povinnosti by osobám oprávněným či povinným příslušely, kdyby nebylo insolvenčního řízení a poté řešit střet (resp. zasahování) zástavních práv do práva insolvenčního. V této souvislosti zdůraznil, že v občanském soudním řízení sporném se zástavní věřitel stane procesním nástupcem zástavního dlužníka, který již dříve pohledávku vymáhal jen za podmínek §107a o. s. ř. především za předpokladu, že to navrhne původní žalobce (zástavní dlužník). Jinak musí zástavní věřitel uplatnit svůj nárok vůči poddlužníkovi samostatnou žalobou. Tomu odpovídá v insolvenčním řízení postup podle §17 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., s nutností tuto změnu doložit odpovídající listinou (§18 zákona č. 182/2006 Sb.).
Jako možné východisko z nutnosti aktivní účasti původního věřitele v insolvenčním řízení podle §18 zákona č. 182/2006 Sb. nastínil dovolací soud postup podle §186 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. s tím, že i tento zvažovaný postup předpokládá návrh a součinnost původního věřitele (§18 zákona č. 182/2006 Sb.). Dovolací soud uzavřel, že stěžovatel se nestal v rozsahu dluhu zajištěného podzástavním právem (na místo zajištěného věřitele FUP Pardubice, s.r.o., podzástavce) účastníkem insolvenčního řízení, nebyl proto důvod vydat mu výtěžek zpeněžení. I když dovolací soud nesouhlasil s názorem vrchního soudu, že stěžovateli nelze vydat výtěžek ze zpeněžení zajištění proto, že podzástavní právo vzniklo až v průběhu insolvenčního řízení, neboť nejde o podzástavní právo zřízené k majetku dlužníka, ale k majetku zajištěného věřitele (podzástavce), právní posouzení věci shledal ve výsledku správným. V průběhu insolvenčního řízení nebylo vydáno usnesení o ukončení účasti zajištěného věřitele v insolvenčním řízení podle §186 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.
III
Stěžovatel rekapituluje podstatné skutkové okolnosti předmětné věci - vznik pohledávky za Ondřejem Kropáčkem z titulu smlouvy o půjčce v celkové výši 2 780 000,- Kč, její zajištění uzavřením podzástavní smlouvou se společností Maybrey, s. r. o., zřízením zástavního práva k pohledávce společnosti Maybrey, s. r. o., ze smlouvy o úvěru, když tato pohledávka výše uvedené společnosti byla zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech Václava Hanuše, dlužníka v insolvenčním řízení zahájeném dne 24. 6. 2015. Podzástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí a jeho právní účinky nastaly k 24. 3. 2016, tedy poté, co společnost Maybrey, s. r. o., již svoji pohledávku v celkové výši 3 252 750,- Kč přihlásila do insolvenčního řízení a v jeho rámci byla pohledávka postoupena na FUP Pardubice s. r. o.
Stěžovatel uplatňoval své podzástavní právo v insolvenčním řízení přípisem ze dne 22. 12. 2017 a 11. 4. 2018, přičemž byl insolvenčním soudem odkázán na fázi vypořádání výtěžku zpeněžení zástavy. Stěžovatel proto podal dne 24. 10. 2018 (po zpeněžení zastavených nemovitostí dlužníka) námitky proti návrhu insolvenčního správce o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 3 252 750,- Kč zajištěnému věřiteli.
Ve věci rozhodujícím soudům stěžovatel vytýká, že rozhodovaly velmi formalisticky, aniž by zohlednily konkrétní skutkové okolnosti věci a jejich rozhodnutí je tak zjevně nespravedlivé. Stěžovatel připouští, že zákon č. 182/2006 Sb. neupravuje práva z podzástav jednoznačně a výslovně, což vedlo k vydání tří, zcela po právní stránce rozdílných rozhodnutí soudů. Přes tyto rozdíly je stěžovatel i nadále přesvědčen, že z žádného ustanovení zákona č. 182/2006 Sb. nevyplývá, že by jako účastník insolvenčního řízení podle §15 zákona č. 182/2006 Sb. nebyl oprávněn uplatnit svůj nárok z podzástavy ve fázi rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí, a že nebylo možné mu plnění přiznat namísto původního zajištěného věřitele. Podle jeho názoru jde jen o změnu platebního místa, kdy bylo ve smyslu §1393 o. z. plněno podzástavnímu věřiteli. Výklad, který zaujal dovolací soud k §18 zákona č. 182/2006 Sb. ve vztahu k okolnostem předmětné věci, je podle mínění stěžovatele sporný, neboť fakticky stěžovateli neumožňuje postup předvídaný v §18 zákona č. 182/2006 Sb. iniciovat, či jinak ovlivnit. Výsledek řízení tak stěžovatel považuje za nespravedlivý také proto, že právní nástupci společnosti Maybrey, s. r. o., nabývali předmětnou pohledávku s vědomím, že plnění na ni fakticky náleží stěžovateli.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel polemizuje s právním posouzením předmětné věci jak ze strany vrchního, tak i dovolacího soudu. Ústavní soud však připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Sjednocování judikatury v konkrétních právních otázkách v oblasti tzv. podústavního práva, jako je tomu v předmětné věci, je pak záležitostí Nejvyššího soudu. Ústavní soud v námitkách stěžovatele neshledal žádný ústavněprávní rozměr.
Stěžovatelem navrženou hypotetickou možnost řešení problému, totiž postup podle ustanovení §15 zákona č. 182/2006 Sb., kdy jako účastník insolvenčního řízení měl údajně možnost uplatňovat svůj nárok z podzástavy v jeho rámci ve fázi rozhodování o výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí náležejících do majetkové podstaty úpadce (dlužníka) a následně mu tento výtěžek mohl být vydán namísto zajištěného věřitele, je nutné odmítnout jako odporující příslušným ustanovením zákona č. 182/2006 Sb. K tomuto Ústavní soud uvádí, že jde o námitku, kterou stěžovatel v řízení dovolacím ani v řízení před soudy obou nižších stupňů neuplatnil. Pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí. Je tudíž povinností stěžovatele vyčerpat své námitky již v původních řízeních, z nichž napadená rozhodnutí vzešla (k tomu srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 117/2000, I. ÚS 603/06 či III. ÚS 2111/07).
Z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel nikdy nebyl účastníkem insolvenčního řízení (a to ve smyslu §14 odst. 1, resp. §15 zákona č. 182/2006 Sb.), nepřihlásil svůj nárok z podzástavního práva do insolvenčního řízení ani do něj nevstoupil namísto zajištěného věřitele - společnosti FUP Pardubice, s. r. o. Je ovšem otázkou, zda by stěžovatel, jako věřitel z podzástavního práva, kdy podle ust. §2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb. podzástavní právo nepatří mezi taxativním způsobem vymezené zajišťovací instituty, mohl na místo zajištěného věřitele za stávajících podmínek vstoupit se stejným procesním výsledkem jako společnost FUP Pardubice s. r. o. Dovolací soud uvedl, že převod nebo přechod přihlášené pohledávky na straně věřitele na nového účastníka řízení v insolvenčním řízení je možný jen za podmínek §18 zákona č. 182/2006 Sb. V opačném případě musí zástavní věřitel uplatnit svůj nárok samostatnou žalobou.
Stěžovatel v průběhu řízení setrvával na stanovisku, že svůj nárok opírá o ust. §1336, §1337, §1390 a §1393 o. z., nikoli o příslušná ustanovení insolvenčního zákona. Z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, a nelze takové námitky zjistit ani z řízení před soudy, že by stěžovatel v době uzavření podzástavní smlouvy ze dne 22. 3. 2016 nevěděl, že pohledávka právního předchůdce společnosti FUP Pardubice, s. r. o., (zástavního věřitele) za dlužníkem, kterou dala společnost Maybrey, s. r. o., do zástavy stěžovateli k zajištění jeho pohledávky vůči svému jednateli, byla již před uzavřením podzástavní smlouvy přihlášena do insolvenčního řízení.
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možné vykládat tak, že by se účastníkovi garantoval úspěch v řízení či rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem vrchního a dovolacího soudu, tedy sama o sobě nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, jakým způsobem a v jakém okamžiku již zahájeného (v daném případě insolvenčního) řízení zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud konstatuje, že oba soudy odůvodnily napadená rozhodnutí způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti, proto mu nezbývá, než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu