ECLI:CZ:US:2000:1.US.355.2000
sp. zn. I. ÚS 355/2000
Usnesení
I. ÚS 355/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného advokátem JUDr. Z. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2000, č. j. 26 Cdo 349/99-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností namítal, že shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Uvedl, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu ustanovení čl. 12 Listiny základních práv a svobod o nedotknutelnosti obydlí, dále pak dle názoru stěžovatele došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení práva stěžovatele ve smyslu ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod z hlediska zachování lidské důstojnosti stěžovatele. Stěžovatel dále namítal porušení čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v aktualizovaném znění protokolů 3 - 11.
Ústavní soud v uvedené věci zjistil, že Okresní soud v Lounech zamítl svým rozsudkem ze dne 17. 4. 1998, č. j. 11 C 437/96-52, žalobu vedlejších účastníků, poněvadž zaujal názor, že na stěžovatele smrtí jeho otce přešlo právo nájmu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku. Na základě odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 11. 1998, č. j. 11 Co 520/98-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ( s výjimkou výroku o soudních poplatcích, který změnil), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podali vedlejší účastníci dovolání. Uvedli, že zjištění obecných soudů v tom smyslu, že stěžovatel nemůže realizovat své právo užívat byt ve vlastním rodinném domku, nemají oporu v provedeném dokazování a že předchozí rozhodnutí obecných soudů spočívají v nesprávném právním posouzení dané věci.
Nejvyšší soud na základě své judikatury (viz zejména rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/1997 pod poř. Č. 54), zaujal v dané věci právní názor, že institut přechodu nájmu podle ust. §706 odst. 1, věty druhé občanského zákoníku je svým charakterem nájmem vnuceným. Omezuje pronajímatele ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce, a to v právu byt po smrti dosavadního nájemce volně pronajmout. Dle názoru Nejvyššího soudu základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu nájmu, a která musí být na straně těchto osob splněna, je skutečnost, že tito nemají vlastní byt. Nejvyšší soud uvedl, že slovy "mít vlastní byt" zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému), uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Z názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Nejvyšší soud dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud věc uzavřel tak, že soud druhého stupně pochybil, pokud dovodil, že "otázku existence vlastního bytu je třeba vykládat v závislosti na skutečně dané objektivní možnosti realizace uspokojení bytové potřeby" a že "rozhodné není jen to, zda osobě na níž má přejít nájem bytu podle §706 odst. 1 o. z. svědčí určitý právní titul k bydlení, nýbrž je třeba, aby šlo o právní titul realizovatelný". Uvedený výklad odvolacího soudu nemá dle názoru Nejvyššího soudu oporu ve znění citovaného ustanovení, ale nad rámec stanovený zákonem rozšiřuje uplatnění institutu přechodu nájmu bytu v neprospěch pronajímatele, a tím jej nepřípustně omezuje v realizaci jeho vlastnického práva k domu (bytu).
Ústavní soud po posouzení předmětné věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je nepřípustná. Musel se totiž nejprve po procesní stránce zabývat ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), otázkou, zda stěžovatel před podáním své ústavní stížnosti vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k okolnosti, že věc dosud není pravomocně uzavřena, musel Ústavní soud při svém rozhodování o předmětné ústavní stížnosti k této skutečnosti přihlédnout. Byť právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je závazným pro další řízení před obecnými soudy, nemá Ústavní soud kompetenci zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených procesních prostředků. Ústavní soud přitom v uvedené věci neshledal ani splnění podmínek dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost dle názoru Ústavního soudu podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ani v daném případě v řízení o podaném opravném prostředku nedochází ke značným průtahům.
V návaznosti na výše uvedené uzavřel věc Ústavní soud tak, že návrh stěžovatele je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, a proto jej v intencích ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. srpna 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu