ECLI:CZ:US:2014:1.US.3553.13.1
sp. zn. I. ÚS 3553/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele GESTOR - ochranný svaz autorský, se sídlem Šítkova 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 30 Cdo 1489/2013-165, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 Co 181/2012-142, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy v napadených rozhodnutích vybočily z mezí ústavnosti tím, že neprovedly dostatečný a komplexní výklad pojmu "kupní cena" v §24 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "autorský zákon"). Soudy použitý výklad je izolovaný, když spočívá na pouhém odkazu na ustanovení zákona o veřejných dražbách, aniž by se zabýval jinými způsoby prodeje autorských děl, než je prodej ve veřejné dražbě. Soudy podle stěžovatele také opomenuly na věc aplikovat komunitární právo, zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27.9.2001 o odměnách autorů uměleckých děl za jejich opětovný prodej. Vzhledem k rozdílným výrazům použitým ve Směrnici, jejím překladu a vzhledem k rozdílným významům termínů v českém jazyce "kupní cena" a "prodejní cena", je třeba zjistit, jaký obsah a význam má výraz "sale price " ve směrnici 2001/84/ES, neboť výklad tohoto termínu, použitého v unijním právu, musí být totožný s překladem a výkladem v zemích Evropské Unie. Stěžovatel proto navrhoval, aby ve smyslu článku 267 smlouvy o fungování Evropské Unie (bývalý článek 234 Smlouvy o ES) byla věc předložena Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu unijního práva ohledně významu výrazu "sale price" dle Směrnice EU 2001/84/ES.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 23 C 166/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 23 C 166/2007-105 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalované společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ s. r. o., se sídlem v Brně, Lerchova 299/7, bylo uloženo zaplatit mu částku 95 423,20 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 Co 181/2012-142 rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího soudu ani Vrchního soudu v Olomouci nedošlo.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace §24 autorského zákona, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §24 autorského zákona, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace §24 autorského zákona ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud se problematikou výkladu §24 autorského zákona v souvislosti s předchozími ústavními stížnostmi stěžovatele již dříve zabýval. Ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 3522/12 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy vycházely z rozsudku ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 5287/2008, jímž Nejvyšší soud termín "skutečná prodejní cena" ve smyslu §24 autorského zákona odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Není (ústavněprávně) přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že výtěžkem dražby podle §2 písm. l) zákona o veřejných dražbách je cena dosažená vydražením a její případné příslušenství, zatímco odměna dražebníka patří podle §2 písm. m) téhož zákona mezi náklady dražby. Ta může být ujednána několika způsoby; základní metodou je uvedení konkrétní peněžní částky bez ohledu na cenu dosaženou vydražením, připouští se však též pouhé zahrnutí způsobu určení výše odměny dražebníka, zpravidla procentuálně určenou výší odměny v poměru k ceně dosažené vydražením (srov. např. Veselý, J., Rakovský, A., Mikšovský, P., Šimková, R.: Zákon o veřejných dražbách. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 90). I pro účely výkladu ustanovení §24 autorského zákona a jeho přílohy není proto nemístné vycházet z toho, že odměna dražebníka není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla (jen nad rámec relevantních kritérií hodnocení ústavní stížnosti je vhodné zaznamenat, že postup uplatňovaný vedlejší účastnicí není mezi aukčními domy ojedinělý). Ústavní soud se v citovaném usnesení vyjádřil taktéž k námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud pochybil, jestliže Soudní dvůr Evropské unie nepožádal o rozhodnutí o předběžné otázce. Zde Ústavní soud odvodil, že patří se připomenout doktrínu formulovanou rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, a navazující judikaturou, podle které (národní) soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nemá povinnost požádat o rozhodnutí předběžné otázky, jestliže otázka týkající se výkladu práva Společenství (po lisabonské revizi práva EU) před ním nevyvstala, resp. otázka výkladu komunitárního práva (práva EU) není významná pro řešení daného případu. Což je významné proto, že stěžovatel nepředestřel argumentaci, ze které by přesvědčivě vyplývalo, že vztah mezi výtěžkem dražby podle §2 písm. l) zákona o veřejných dražbách a odměnou dražebníka podle §2 písm. m) téhož zákona podléhá harmonizaci směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES. Podle bodu 15 preambule předmětné směrnice přitom platí, že není nutné harmonizovat každé ustanovení právních předpisů členských států v oblasti práva na opětný prodej, a pro ponechání největšího možného prostoru pro vnitrostátní rozhodování stačí, bude-li harmonizace omezena na ta vnitrostátní ustanovení, která mají nejpřímější dopad na fungování vnitřního trhu. Totéž hodnocení se uplatní i k tématice narušování fungování vnitřního trhu, kterou stěžovatel odvíjí výlučně z výše uvedené otázky. Stěžovatel též opomíjí zákaz horizontálního přímého účinku směrnic, z něhož vyplývá, že směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 7. 1994 ve věci C-91/92, Faccini Dori, SbSD [1994], s. I-3325, bod 20, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01, Pfeiffer a další SbSD [2004], s. I-8835, bod 108); o tzv. triangulární situaci se v projednávané věci očividně nejedná.
Z výše uvedených závěrů vycházel taktéž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3554/13, kde současně uvedl, že se stěžovatel ve své ústavní stížnosti proti citovaným závěrům (včetně konstatování týkajících se výkladu práva Evropské unie) nevymezuje, resp. rozhodnutí Ústavního soudu ani nezmiňuje.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by se měl od svých shora konstatovaných závěrů týkajících se obsahově totožné právní věci odchýlit. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že i případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci napadenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost vyhodnocena jako neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, nebyl dán důvod k tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu