ECLI:CZ:US:2013:3.US.3522.12.1
sp. zn. III. ÚS 3522/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GESTOR - ochranný svaz autorský, se sídlem v Praze, Šítkova 1, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze, Matoušova 515/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 30 Cdo 2622/2011-146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011 č. j. 1 Co 133/2010-107 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010 č. j. 32 C 143/2006-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalované společnosti DOROTHEUM, spol. s r. o. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) bylo uloženo zaplatit mu částku 101 460 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že mu jakožto kolektivnímu správci práva na opětný prodej uměleckých děl podle ustanovení §24 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "autorský zákon") byla vedlejší účastnice povinna zaplatit odměnu vypočtenou nikoli pouze z příklepové ceny, nýbrž též z tzv. aukční přirážky (odměny dražebníka).
Dovozuje, že "není logického ani zákonného důvodu", aby specificky v případě prodeje formou dražby nebyly do výše autorské odměny promítnuty "náklady a režie prodejce". Autorský zákon, který by měl respektovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001, o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla, se vyznačuje nejednotnou terminologií (kupř. §24 odst. 1 autorského zákona uvažuje o "kupní ceně", zatímco §24 odst. 6 téhož předpisu o "skutečné prodejní ceně"), v důsledku čehož neumožňuje interpretovat pouze jazykovou metodou základ pro výpočet odměny. Teleologická hlediska odvíjející se z "práva autora na slušné vypořádání" a "priority práv autorů", dovozuje dále stěžovatel, svědčí podílu autora na tom, co "dílo vydělá", aby se "podílel na nárůstu realizační ceny díla" bez ohledu na finální rozdělení kupní ceny.
Tentýž závěr podle stěžovatele vyplývá z pasivní solidarity mezi prodávajícím a obchodníkem začleněné do §24 odst. 2 autorského zákona, dále z eventuality, že "obchodník může mít z organizace dražby vyšší zisk než prodávající", ze skutečnosti, že jak prodávajícímu tak i obchodníkovi vznikají v souvislosti s dražbou díla náklady a prodejní cena "kryje náklady spojené s původním nákupem uměleckého díla", resp. že pro kupujícího je významná výhradně "skutečná prodejní cena" (srov. §24 odst. 6 autorského zákona), přičemž může být dohodnuto, že aukční přirážku uhradí prodejce (a nikoli vydražitel). Má za to, že "zásady droit de suite" nemohou být "narušovány obchodními praktikami" ani tehdy, jsou-li povoleny zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen "zákon o veřejných dražbách").
Dále stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud nedostál požadavkům na výklad ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vycházejícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, neboť se omezil na rekurs ke své prejudikatuře, zabývající se jen zákonem o veřejných dražbách, čímž nastala situace denegatio iustitiae.
Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil, jestliže Soudní dvůr Evropské unie nepožádal o rozhodnutí o předběžné otázce vztahující se k interpretaci termínu "sale price" normativně zakotveného ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES, a to rovněž se zřetelem k hlediskům narušení "hospodářské soutěže".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy vycházely z rozsudku ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 5287/2008, jímž Nejvyšší soud termín "skutečná prodejní cena" ve smyslu §24 autorského zákona odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Není (ústavněprávně) přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že výtěžkem dražby podle §2 písm. l) zákona o veřejných dražbách je cena dosažená vydražením a její případné příslušenství, zatímco odměna dražebníka patří podle §2 písm. m) téhož zákona mezi náklady dražby. Ta může být ujednána několika způsoby; základní metodou je uvedení konkrétní peněžní částky bez ohledu na cenu dosaženou vydražením, připouští se však též pouhé zahrnutí způsobu určení výše odměny dražebníka, zpravidla procentuálně určenou výší odměny v poměru k ceně dosažené vydražením (srov. např. Veselý, J., Rakovský, A., Mikšovský, P., Šimková, R.: Zákon o veřejných dražbách. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 90). I pro účely výkladu ustanovení §24 autorského zákona a jeho přílohy není proto nemístné vycházet z toho, že odměna dražebníka není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla (jen nad rámec relevantních kritérií hodnocení ústavní stížnosti je vhodné zaznamenat, že postup uplatňovaný vedlejší účastnicí není mezi aukčními domy ojedinělý).
Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu rovněž nikterak nekoliduje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012, č. 147/2012 Sb. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což nepochybně platí tím spíše pro rozhodovací činnost dovolacího soudu, zejména ve vztahu k vlastní prejudikatuře (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1618/08 ze dne 19. 2. 2009 a sp. zn. III. ÚS 3189/09 ze dne 7. 1. 2010). Jinak řečeno, reakce Nejvyššího soudu na dovolací námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozích rozhodnutích.
Pokud stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil, jestliže Soudní dvůr Evropské unie nepožádal o rozhodnutí o předběžné otázce, patří se připomenout doktrínu formulovanou rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, a navazující judikaturou, podle které (národní) soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nemá povinnost požádat o rozhodnutí předběžné otázky, jestliže otázka týkající se výkladu práva Společenství (po lisabonské revizi práva EU) před ním nevyvstala, resp. otázka výkladu komunitárního práva (práva EU) není významná pro řešení daného případu. Což je významné proto, že stěžovatel nepředestřel argumentaci, ze které by přesvědčivě vyplývalo, že vztah mezi výtěžkem dražby podle §2 písm. l) zákona o veřejných dražbách a odměnou dražebníka podle §2 písm. m) téhož zákona podléhá harmonizaci směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES. Podle bodu 15 preambule předmětné směrnice přitom platí, že není nutné harmonizovat každé ustanovení právních předpisů členských států v oblasti práva na opětný prodej, a pro ponechání největšího možného prostoru pro vnitrostátní rozhodování stačí, bude-li harmonizace omezena na ta vnitrostátní ustanovení, která mají nejpřímější dopad na fungování vnitřního trhu. Totéž hodnocení se uplatní i k tématice narušování fungování vnitřního trhu, kterou stěžovatel odvíjí výlučně z výše uvedené otázky.
Stěžovatel též opomíjí zákaz horizontálního přímého účinku směrnic, z něhož vyplývá, že směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 7. 1994 ve věci C-91/92, Faccini Dori, SbSD [1994], s. I-3325, bod 20, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01, Pfeiffer a další SbSD [2004], s. I-8835, bod 108); o tzv. triangulární situaci se v projednávané věci očividně nejedná.
Výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, je tím odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu