ECLI:CZ:US:2019:1.US.3556.19.1
sp. zn. I. ÚS 3556/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem Jungmannova 351/2, Liberec II. - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019, č. j. 9 To 254/2019-1986, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 11. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 3 T 135/2017-1856, tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby dle ust. 226 písm. b) tr. ř. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 7. 2018, č. j. 9 To 215/2018-1873, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání.
Soud prvního stupně věc znovu projednal dle připomínek odvolacího soudu a dne 17. 12. 2018 vydal rozsudek, č. j. 3 T 135/2017-1895, kterým stěžovatele opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 To 215/2018-1920, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání.
Následně soud prvního stupně vydal dne 27. 6. 2019 rozsudek, č. j. 3 T 135/2017-1955, kterým stěžovatele opět zprostil obžaloby, a to již potřetí. Důvodem byla především ta skutečnost, že podle jeho mínění není stěžovateli vytýkané jednání trestným činem. K odvolání státního zástupce vydal Krajský soud v Praze ústavní stížností napadené usnesení, kterým opět zrušil napadený rozsudek, vrátil věc soudu prvního stupně a nařídil projednání věci v jiném složení senátu.
Jednání, jež bylo stěžovateli kladeno k tíži, spočívalo v tom, že jako jednatel společnosti X., písemnými objednávkami objednal u firmy NAD KONČICE, s.r.o., provedení zemních prací na stavbě v Hodkovicích nad Mohelkou, s úmyslem objednané práce neuhradit, neboť následně objednávku popřel, a přestože měl k dispozici dostatek finačních prostředků k úhradě provedené práce, tyto neuhradil a přijaté faktury v celkové výši 1.163.280 Kč vrátil dne 16. 4. 2012 zpět z důvodu neoprávněné fakturace, a to přesto, že tyto faktury sám fakturoval odběrateli spol. RABASAN, s.r.o. Uvedeným jednáním měl stěžovatel společnosti NAD KONČICE, s.r.o., způsobit škodu ve výši 1.163.280 Kč, čímž měl spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry odvolacího soudu. Nesouhlasí s tím, že by se nalézací soud řádně nevypořádal s možností spáchání trestného činu v nepřímém úmyslu. Z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že tento se touto eventualitou podrobně zabýval. Odvolací soud posouzení nalézacího soudu ohledně zavinění nerespektoval, přičemž sám vycházel toliko z písemných důkazů a ve věci nenařídil jednání, aby svědky vyslechl. Za závazný právní názor soudu vyšší instance nelze považovat vlastní hodnocení odvolacího soudu. Podle stěžovatele vytýkané vady rozsudku soudu prvního stupně jsou pouhým formálním předpokladem, aby krajský soud mohl prosadit svůj názor na rozhodnutí ve věci. Tato snaha se podle stěžovatele odráží i ve změně senátu soudu prvního stupně.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
Ústavní soud již v předchozí ústavní stížnosti téhož stěžovatele konstatoval, že napadené usnesení krajského soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu stěžovatel nemůže brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatele, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž "pouze" zrušilo předchozí rozhodnutí soudu prvého stupně s tím, že řízení bude probíhat dále. To znamená, že stěžovatel bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 576/14, usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/16, anebo usnesení ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1574/16). Od těchto závěrů nemá IV. senát Ústavního soudu důvod se odchýlit.
Předmětná ústavní stížnost se z formálního hlediska liší od předchozí ústavní stížnosti tím, že odvolací soud rozhodl nejen o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ale především o změně soudního senátu, v němž bude věc opětovně projednávána. Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle §262 trestního řádu je namístě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož použití by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí.
Přezkoumatelné odůvodnění použití §262 tr. ř. musí obsahovat konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně. Z důvodů v něm uvedených musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy. Důvody mohou souviset i s problematikou hodnocení důkazů, neboť odvolací soud sice napadený rozsudek na jedné straně nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení, aniž by provedl nějaké vlastní dokazování v odvolacím řízení, hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [nešlo by dle judikatury o vadu přezkoumávaného rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu - viz rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.], nicméně zároveň je jeho úlohou dohlížet, aby soud nalézací prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Důvodem k odnětí tedy může být, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1258/16 tak kupříkladu Ústavní soud neměl námitek proti použití §262 trestního řádu za situace, kdy odvolací soud ji odůvodnil tím, že shledal nejasnosti a neúplnosti ve skutkových zjištěních, kdy nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi, neuvážil je jednotlivě i v jejich souhrnu a tedy nehodnotil důkazy v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, když některé posuzoval izolovaně, aniž by je dal do souvislosti s dalšími provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, a naopak se uchýlil k důkazně nepodloženým spekulacím, které přebíral z obhajoby stěžovatele (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3725/16). O porušení ústavně zaručených práv a svobod odvolacím soudem by naproti tomu mohlo jít v případě absence odůvodnění, eventuálně uvedení důvodů evidentně nepřípadných. To se však v posuzované věci nestalo.
V nynější věci krajský soud dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči okresnímu soudu, totiž opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s učiněním navazujícího rozhodnutí o změně složení senátu dle §262 trestního řádu (viz č. l. 1868 a 1869 spisu). Své pochybnosti o postupu nalézacího soudu vyjevil odvolací soud v odst. 12 napadeného rozsudku, z něhož se podává, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně, v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Současně krajský soud konstatoval v odstavci 13 napadeného usnesení, jaký bude další postup nalézacího soudu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nad rámec nezbytného odůvodnění Ústavní soud uvádí, že ač soud prvního stupně setrval na svém právním názoru, v odůvodnění se jeho obhajobě pečlivě věnoval, a to mimo jiné v těch pasážích, kde se zabýval podstatou podnikání jako takového. Aniž by se Ústavní soud vměšoval do rozhodování v této konkrétní věci, považuje za vhodné připomenout, že v soudní praxi nelze odhlížet od reality fungování závazkových vztahů, jak se k tomu vyjádřil nalézací soud kupř. v odst. 38. Podmínky trestnosti činu je třeba vykládat ve světle principů trestního práva, mezi které patří i subsidiarita trestní represe. Její součástí je i zásada ultima ratio. Podle ní se prostředky trestního práva mohou použít jen tehdy, nepřichází-li v úvahu užití jiných prostředků právního řádu, protože byly již vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné prostředky jiných právních odvětví, by odporovalo principu subsidiarity trestní represe. Ten vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), bod 17., a nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16, bod 17.; k principu subsidiarity obecně srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu