ECLI:CZ:US:2015:3.US.2596.14.1
sp. zn. III. ÚS 2596/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Pavla Filipa, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1 - Staré Město, Valentinská 56/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl společně s dalšími dvěma obviněnými trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měli obvinění (zkráceně řečeno) dopustit tím, že nejméně v době od 3. července 2007 do 6. června 2008 po předchozí domluvě a instrukcích od Ing. Josefa Běhunčíka, v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem "Severní krajina", jehož autorkou je Marie Čermínová tvořící pod jménem Toyen, o němž všichni věděli, že je kradený a že je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, se rozhodli nabídnout poškozeným uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu "Severní krajina", přičemž jim za takový úkon nabízeli částku ve výši 2.000.000,- Kč, resp. 1.800.000,- Kč, a v případě, že poškození nebudou smlouvu akceptovat, odmítli jim sdělit, kde se obraz nachází a kdo ho má v držení.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. října 2012 sp. zn. 2 T 6/2010 byli všichni obvinění podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby.
Odvolání státního zástupce proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 26. března 2013 sp. zn. 13 To 24/2013 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu dovolání v neprospěch stěžovatele a jeho spoluobviněných. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že je naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. 1) alinea druhá trestního řádu, a proto usnesením ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75 zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2013 sp. zn. 13 To 24/2013 a zrušil i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. října 2012 sp. zn. 2 T 6/2010. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Stěžovatel má za to, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud překročil rozsah přezkumu vymezeného trestním řádem, tím, že revidoval skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně, přezkoumával jimi provedené dokazování a na základě toho dospěl k novým skutkovým zjištěním. Podle stěžovatele Nejvyšší soud rovněž pochybil, když provedl důkazy v neveřejném zasedání, čímž měl porušit princip ústnosti a bezprostřednosti. Důkazy provedené v hlavním líčení svědčící ve prospěch obviněných přitom, jak se stěžovatel domnívá, dovolací soud pominul nebo bagatelizoval. Stěžovatel zastává názor, že dovolací soud svým výkladem ustanovení §252a odst. 1 trestního zákona zasáhl do jeho práva vlastnit majetek. Namítá rovněž, že dovolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a navíc nerespektoval zásadu ultima ratio.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
V.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stížnost míří proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a věc byla navrácena nalézacímu soudu k novému projednání. V době podání ústavní stížnosti tedy nebylo trestní řízení v projednávané věci pravomocně skončeno, nýbrž věc má opakovaně projednávat soud prvního stupně. Z uvedeného vyplývá, že trestní řízení doposud nebylo meritorně skončeno a bude dále probíhat před obecnými soudy. Z toho je třeba dovodit, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je proto nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti přitom nemůže změnit ani tvrzení stěžovatele, že trestní stíhání poškozuje jeho dobrou pověst v uměleckých a obchodních kruzích a negativně ovlivňuje jeho osobní a rodinný život. Z obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit naplnění podmínek dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud proto nemohl aplikovat žádnou z výjimek daných citovaným ustanovením.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj