ECLI:CZ:US:2012:1.US.3570.11.1
sp. zn. I. ÚS 3570/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem, Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3219/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou osobně k Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 12. 2008 č. j. 23 C 12/2007-49 bylo stěžovateli přiznáno zadostiučinění ve výši 30.000,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009 č. j. 23 Co 170/2009-72 byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 č. j. 30 Cdo 4479/2009-89 byl rozsudek Městského soudu v Praze na základě dovolání protistrany zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011 č. j. 23 Co 170/2009-101 byl výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 změněn tak, že žaloba na zaplacení 30.000,- Kč se zamítá. V poučení se uvádí, že dovolání je přípustné. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 č. j. 30 Cdo 3219/2011-109 bylo dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto, a to s odkazem na čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 20. 7. 2011, přičemž od 1. 7. 2009 lze přezkoumávat v dovolacím řízení jen ty žaloby, kde předmětem sporu jsou částky vyšší než 50.000,- Kč.
Stěžovatel uvedl, že soudní řízení bylo zahájeno dne 15. 1. 2007. Stěžovatel k řízení přistupoval s tím, že pokud by neuspěl u soudu prvního a druhého stupně, může se spravedlivého procesu a soudní ochrany domáhat v dovolacím řízení, a to i v případě, že by se v průběhu sporu sporná částka zmenšila na 20.001,- Kč. Odvolací soud v rozsudcích ze dne 20. 5. 2009 i 20. 7. 2011 strany poučil, že dovolání je přípustné. Nejvyšší soud první dovolání (které podala žalovaná) věcně projednal, druhé (které podal stěžovatel) nikoli, a to kvůli tomu, že Nejvyšší soud v druhém případě vyložil přechodná ustanovení o.s.ř. tak, že stěžovatel právo na dovolání nemá. Stěžovatel má za to, že pokud řízení bylo zahájeno podle zákonných ustanovení platných k 15. 1. 2007, podle těchto pravidel by řízení mělo být také dokončeno. Stěžovatel dále uvedl, že se spokojil s plněním 30.000,- Kč podle rozsudku ze dne 22. 12. 2008. Za to je nyní "trestán" tím, že je mu odepřeno právo na věcné přezkoumání jeho dovolání. To stěžovatel pokládá za nespravedlivé. Ústavní soud vyzval k vyjádření se k ústavní stížnosti Nejvyšší soud i Ministerstvo spravedlnosti, kteří odkázali na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež shodně považují za správné; tudíž dle jejich názoru nemohlo dojít k porušení žádného z komponentů práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jelikož předmětná vyjádření neobsahovala žádné nové a pro věc relevantní argumenty nad rámec napadeného rozhodnutí, nebyla stěžovateli zasílána k případné replice a nebyl na ně při rozhodnutí věci brán zřetel.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 12/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud musí předeslat, že je vázán petitem ústavní stížnosti. Je-li napadeno pouze rozhodnutí dovolacího soudu, je tím přezkum ústavnosti omezen pouze na řízení před tímto soudem. Dovolací soud v dané věci rozhodoval o dovolání, které bylo podáno dne 23. 8. 2011, tedy více jak dva a půl roku poté, co se stal platným a účinným zákon č. 7/2009 Sb. Tímto zákonem bylo novelizováno ustanovení o přípustnosti dovolání tak, že došlo k navýšení peněžité částky, jakožto hranice přípustnosti dovolání v občanskoprávních věcech z 20.000 Kč na částku 50.000 Kč. Tento zákon se stal platným k datu 8. 1. 2009. Účinným se stal v části týkající se předmětné úpravy k datu 1. 7. 2009. Podle přechodných ustanovení k tomuto zákonu se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Znamená to, že pro rozhodnutí odvolacího soudu přijatá po tomto datu platí nová úprava přípustnosti dovolání. Tento závěr je jednoznačný a nepřipouští jiný výklad. Postup Nejvyššího soudu byl proto v dané věci zcela v souladu s pravidly procesu a v tomto směru nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 911/11 ze dne 13. 12. 2011). Ústavní soud pak nemohl přehlédnout ani to, že zákonodárce stanovil téměř půlroční legisvakanci, aby se odborná i laická veřejnost měla možnost seznámit se změnou pravidel přípustnosti dovolání. Přitom do podání dovolání stěžovatelem uplynuly od účinnosti nové úpravy další dva roky. Je politováníhodné, že změnu zákonné úpravy nezaznamenal odvolací soud, který stěžovateli poskytl nesprávné poučení (avšak viz níže).
Ústavní soud přesto posoudil, zda k zásahu do základních práv stěžovatele nemohlo dojít tím, že protistrana dovolání k dispozici měla, kdežto stěžovatel ne. Po důkladném zvážení však dospěl k závěru, že byť by se mohlo jednat o výtku zčásti relevantní, nevidí Ústavní soud, vzhledem k absenci jakéhokoliv tvrzení stěžovatele o porušení jeho hmotných práv, prostor ke kasačnímu zásahu. Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na realizaci základního práva hmotného (v daném případě práva majetkového), jehož porušení však stěžovatel netvrdí a nepředkládá jakoukoli argumentaci, která by jeho porušení alespoň nasvědčovala (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 163/10 ze dne 26. 1. 2010). Jinak řečeno, Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009), to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 občanského soudního řádu]. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit v jeho argumentaci, že rozhodnutí je nespravedlivé, protože mu nebylo dopřáno věcného přezkumu rozsudku odvolacího soudu. Pokud by stěžovatel napadl ústavní stížností i rozhodnutí odvolacího soudu, pak s ohledem na chybné poučení, kterého se mu dostalo v rozhodnutí odvolacího soudu, by Ústavní soud podle své ustálené rozhodovací praxe považoval takto koncipované podání zavčas a řádně podané i proti tomuto rozhodnutí (totožně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2958/11 ze dne 15. 12. 2011) a otevřel by se prostor pro jeho věcný přezkum.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a vypořádalo se se všemi výhradami stěžovatelem předestřenými, když ústavně konformním způsobem interpretovalo a aplikovalo příslušná přechodná ustanovení novely č. 7/2009 Sb. v procesním rámci stanoveném občanským soudním řádem v platném znění.
Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu