ECLI:CZ:US:2009:2.US.1191.08.1
sp. zn. II. ÚS 1191/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 14. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 109/2006-37 ze dne 13. 6. 2007, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Výrok
I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 37 C 109/2006-37 ze dne 13. 6. 2007 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2008 a doplněnou podáním ze dne 21. 5. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Zásah do svého práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména spatřoval zejména v tom, že byl rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nc 776/99-37 ze dne 19. 4. 2000 omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilý samostatně jednat před soudem a s orgány státní správy a územní samosprávy. Takové rozhodnutí stěžovatel považuje za významný zásah státní moci do osobní integrity a osobnostních práv každého jednotlivce, přičemž odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 412/04, N 223/39 SbNU 353, či II. ÚS 2630/07, N 224/47 SbNU 941; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Dle názoru stěžovatele na institut způsobilosti k právním úkonům nelze nahlížet jenom jako na kontraktační způsobilost, protože jeho odezvy a reflexe prostupují všemi společenskými interakcemi každého jedince. Nelze jej považovat za izolovaný element, čistě právní, který nedeterminuje jiné vztahy neprávní povahy (např. přátelství, lásku či postoje a vztah k sobě samému). Proto je přirozené, že vážnost člověka v případě omezení ve způsobilosti k právním úkonům nutně utrpí. Omezení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům jako "kverulanta" zasáhlo jeho osobní integritu, protože si dále nepřipadal jako plnohodnotný občan právního státu. Tato skutečnost se značí do občanského průkazu, nebylo možné ji tajit, a stěžovatel se tak stal terčem posměšků, pohrdání či nadávek. Dalším aspektem, který dle tvrzení stěžovatele výrazně zasáhl do jeho osobnostních práv, byla existenční nutnost po několik let žít ze sociálních důvodů mimo svůj domov. Stěžovatel kvůli nečinnosti jeho opatrovnice podal návrh na provedení výkonu rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě č. j. 6 C 587/2002-68 ze dne 29. 11. 2002, jímž byla žalovaným nájemníkům stěžovatele uložena povinnost vyklidit nemovitost ve vlastnictví stěžovatele, až v květnu 2005. Stěžovatel se tedy až po několika letech mohl přestěhovat zpět z psychiatrické léčebny (kde byl nucen se svým souhlasem žít) do svého domu.
3. Ve výše uvedeném spatřoval stěžovatel i zásah do svého práva na soukromý a rodinný život a do morální integrity jedince dle čl. 8 Úmluvy. Svá tvrzení podpořil výčtem argumentace obsažené v nálezech Ústavního soudu (zejm. sp. zn. II. ÚS 517/99, N 32/17 SbNU 229) a v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"). Z té dle stěžovatele ve stručnosti vyplývá, že zbavení způsobilosti k právním úkonům je závažným zásahem do práv chráněných čl. 8 odst. 1 Úmluvy (rozhodnutí ESLP ve věci Matter v. Slovensko ze dne 5. 7. 1991), přičemž článek 8 Úmluvy chrání nejen právo na osobnost a osobní rozvoj, právo zakládat a rozvíjet vztahy s jinými lidmi a s okolním světem (rozhodnutí ESLP ve věci Friedl v. Rakousko ze dne 31. 1. 1995), dále vztahy, které jsou profesionální a obchodní povahy (rozhodnutí ESLP ve věci Niemitz v. Německo ze dne 16. 12. 1992), ale na základě extenzivního výkladu čl. 8 Úmluvy i morální integritu (rozhodnutí ESLP ve věci Bensaid v. Spojené království ze dne 6. 2. 2000). Ta v sobě krom jiného zahrnuje důstojnost, čest, pověst i dobré jméno a je nerozlučně spjata s psychickou integritou, přičemž tyto komponenty vnitřní jednoty jednotlivce se částečně kryjí a vzájemně ovlivňují. Stěžovatel dále uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, kdy byl v roce 2000 jako "kverulant" omezen ve způsobilosti k právním úkonům a po šesti letech mu byla způsobilost navrácena rozhodnutím soudu podle §190 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), tedy ex tunc, pociťoval toto rozhodnutí těžce po celou dobu těchto šesti let a mělo pro něj i neblahé materiální následky.
4. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že rozhodnutí okresního soudu o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům jako "kverulanta" bylo neproporcionální a nezákonné a je v rozporu s cíli nezbytnými ve svobodné a demokratické společnosti. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/04 (viz výše) a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 301/77. Výše uvedenou argumentaci vztáhl i na napadená rozhodnutí městského a vrchního soudu o zamítnutí žaloby na ochranu osobnosti, která dle stěžovatele rovněž zasáhla do jeho základních práv.
5. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu stěžovatel dále uvedl, že se obecné soudy odmítly zabývat meritem žalobního návrhu na ochranu osobnosti a svá rozhodnutí vybudovaly na předpokladu, že nemohou přezkoumávat jiná soudní rozhodnutí z hlediska zásahu do osobnostních práv. Tím dle názoru stěžovatele nedostály své zákonné povinnosti poskytovat ochranu dotčeným právům, a porušily tak jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s konkrétními závěry obou soudů a dospívá k závěru, že pro rozhodnutí o zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům coby "kverulanta" nebyly dány podmínky již v době rozhodování Okresního soudu ve Znojmě. I když odůvodnění zrušujícího rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. P 171/2000-187 ze dne 19. 6. 2006 je v podstatě vybudováno na závěrech znalců, že došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, nemění to nic na faktu, že omezení ve způsobilosti k právním úkonům jako takové bylo nezákonné a soud jej podle §190 o. s. ř. zrušil jako nesprávné od počátku.
6. Stěžovatel dále konstatoval, že ve svém žalobním návrhu nežádal o přezkum zákonnosti rozhodnutí soudu, nýbrž požadoval náhradu za imateriální újmu v podobě omluvy a peněžité náhrady. Jelikož soudy tak neučinily a původní zásah neodstranily, vyjádřil přesvědčení, že zásah do jeho osobní integrity doposud trvá, a je tak stále nutné jej považovat za oběť zásahu do základních práv a toto své postavení s odkazem na judikaturu ESLP dosud neztratil (rozhodnutí ESLP ve věci Eckle v. Německo ze dne 21. 6. 1983 a ve věci Moustaquim v. Belgie ze dne 18. 2. 1991).
7. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil.
8. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Zdenkou Ferešovou, ve svém podání zopakoval důvody, které jej vedly k potvrzení napadeného rozsudku městského soudu. Nadto uvedl, že nelze souhlasit se stěžovatelem namítaným porušením jeho práva na spravedlivý proces, když podáním návrhu stěžovatel využil svého práva na soudní ochranu a jeho návrhu nebylo vyhověno, neboť nebyl prokázán neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, který je základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Městský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Stamidisovou, ve svém podání plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.
10. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
11. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 109/2006, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
12. Dne 23. 8. 2006 podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal omluvy od Ministerstva spravedlnosti a náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč za nezákonné omezení způsobilosti k právním úkonům a ve které předestřel obdobnou argumentaci jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. Své nároky odůvodnil stěžovatel tím, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nc 779/99-37 ze dne 19. 4. 2000 byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům, a to v takovém rozsahu, že stěžovatel není způsobilý jednat samostatně před soudem a není schopen jednat s orgány státní správy ani s orgány územní samosprávy. Tento rozsudek Okresní soud ve Znojmě rozsudkem č. j. P 171/2000-187 ze dne 19. 6. 2006 zrušil podle §190 o. s. ř., tj. z důvodu, že se později prokázalo, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly dány podmínky. Zároveň s tím stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků z důvodu jeho nepříznivé finanční situace.
13. Městský soud v Praze nejdříve usnesením č. j. 37 C 109/2006-16 ze dne 22. 9. 2006 stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, přičemž své rozhodnutí odůvodnil tím, že "(...) ze skutkových tvrzení žaloby vyplývá, že v tomto případě se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva", a proto dospěl k závěru, že není namístě jej ze sociálních důvodů od soudních poplatků osvobodit (č. l. 16 spisu vedeného Městským soudem v Praze sp. zn. 37 C 109/2006). O odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 1 Co 340/2006-23 ze dne 31. 7. 2007 tak, že jej potvrdil, když odvolání stěžovatele shledal nedůvodným. Dle názoru vrchního soudu posoudil správně městský soud otázku, zda se v této věci nejedná o bezúspěšné uplatňování práva. Nadto vrchní soud uvedl, že "rozhodování soudu a jeho postup v řízení je výkonem soudní moci, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv chráněných §11 a násl. obč. zák. Soud proto v řízení o ochranu osobnosti nemůže přezkoumávat rozhodování a postup soudu v jiném řízení, jak správně dovodil soud prvního stupně, neboť k tomu jsou určeny řádné, popřípadě mimořádné opravné prostředky." (č. l. 23-24).
14. Samotnou žalobu městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. V odůvodnění soud mimo jiné konstatoval, že "(...) jednáním žalovaného (Ministerstvo spravedlnosti) nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv (stěžovatele), neboť předpokladem je, aby došlo k neoprávněnému zásahu. Soud v tomto řízení nemůže přezkoumávat rozhodnutí a postup soudu v jiném řízení. (Stěžovatel) měl možnost dalších opravných prostředků a navíc soudy rozhodovaly vždy v době, která byla relevantní ke zdravotnímu stavu (stěžovatele) a vycházely ze znaleckých posudků." (str. 3 předmětného rozsudku).
15. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 30. 7. 2007 odvolání, v němž namítal jednak soudem nesprávně zjištěný skutkový stav, jednak nesprávné posouzení věci. Zejména měl za to, že městský soud tím, že v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl jako důvod zrušení rozsudku okresního soudu, jímž byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, pouze zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, zcela pominul tu skutečnost, že ke zrušení tohoto rozsudku došlo i na základě §190 o. s. ř., tedy z důvodu, že okresní soud uznal, že k omezení způsobilosti nikdy nebyly dány důvody. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem městského soudu, že ten nemůže přezkoumávat rozhodnutí a postup soudu v jiném řízení, neboť stěžovatel nepožadoval, aby soud zrušil již jednou zrušené rozhodnutí, ale domáhal se posouzení toho, že došlo k zásahu do jeho osobnostního práva.
16. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 napadený rozsudek městského soudu potvrdil. Vrchní soud dospěl k totožnému závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. V odůvodnění soud konstatoval, že "omezení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ust. §10 odst. 2 občanského zákoníku lze sice chápat jako zásah do osobnostních práv, avšak nejde o zásah neoprávněný, poněvadž rozhodování soudu a jeho postup v řízení je výkonem soudní moci (čl. 81 Ústavy ČR), což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ustanovením §11 a násl. OZ. Za dané situace je zcela právně bezvýznamná námitka, že se soud nezabýval jeho tvrzením, že ke zrušení rozsudku došlo i na základě §190 o. s. ř." (str. 3 rozsudku). K námitce stěžovatele, že nepožaduje zrušení rozhodnutí, které již bylo zrušeno, soud uvedl, že "z logiky věci je zcela zřejmé, že usiluje o přezkum označeného rozhodnutí, jestliže v jeho obsahu spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv." (str. 3 rozsudku).
17. Ze spisu Ústavní soud dále zjistil, že Okresní soud ve Znojmě své závěry ve výše citovaném rozsudku z roku 2000, jímž omezil způsobilost stěžovatele k právním úkonům, odůvodnil doporučením znalkyně MUDr. J. S., která ve svém znaleckém posudku konstatovala, že "(stěžovatel) trpí závažnou duševní poruchou, která je trvalá a plíživě vyúsťuje v paranoický vývoj, v tomto případě se jedná o stav trvalý a neléčitelný při současných léčebných možnostech (...). Tato duševní porucha v podstatě ovlivňuje jednání jmenovaného, který je chorobně impulsivní, postrádá logický úsudek, jmenovaný je jen zčásti schopen postarat se o své záležitosti a není dle názoru znalce způsobilý samostatně jednat." (str. 2 rozsudku, založený na č. l. 8). Proto soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky, které předvídá §10 odst. 2 obč. zák., přičemž pro stanovení rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům vycházel ze znaleckého posudku. Rovněž dle doporučení znalce rozhodl soud podle §189 odst. 2 o. s. ř. o upuštění od doručení rozhodnutí stěžovateli.
18. Dále Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel návrhem ze dne 16. 10. 2002 obrátil na Okresní soud ve Znojmě s žádostí o navrácení způsobilosti k právním úkonům, kterou okresní soud rozsudkem č. j. P 171/2000-109 ze dne 11. 12. 2003 zamítl.
19. Dalšímu návrhu stěžovatele o navrácení způsobilosti k právním úkonům ze dne 28. 6. 2005 již Okresní soud ve Znojmě rozsudkem č. j. P 171/2000-187 ze dne 19. 6. 2006 vyhověl a rozsudek téhož soudu, jímž byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, zrušil. K posouzení zdravotního stavu stěžovatele uložil soud znaleckému ústavu vypracování nového znaleckého posudku. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplývá, že obě znalkyně podporují návrat k plné způsobilosti k právním úkonům, neboť podle znalkyň "původní choroba - porucha s bludy, pro kterou byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům, je v současné době vlivem dlouhodobé psychiatrické léčby v plné remisi (klidném stavu - pozn.) a lze předpokládat, že pokud bude v léčení pokračovat i po skončení hospitalizace formou ambulantní péče, k obávanému relapsu (návratu příznaků nemoci - pozn.) již nedojde. (...) v současné době psychotická choroba posuzovaného neovlivňuje a porucha osobnosti má na něj vliv z psychiatrického hlediska nepodstatný a v běžném životě jej ovlivňuje asi tak, jako každého jiného člověka s podobnou charakterovou vadou." (č. l. 13). Znalkyně dále uvedly, že by naopak mohlo na stěžovatele působit negativně, pokud by zůstal nadále v psychiatrické léčebně. Soud tak dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že v současné době došlo k podstatnému zlepšení zdravotního stavu stěžovatele. Ze závěrů znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel je schopen se o své záležitosti postarat sám, v současné době není dán důvod pro omezení jeho způsobilosti k právním úkonům. Svůj postup pak okresní soud odůvodnil §190 o. s. ř., tedy rozhodnutí o omezení způsobilosti stěžovatele zrušil, neboť se následně ukázalo, že pro něj nebyly dány důvody.
III.
20. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, nicméně jiná, než která stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, a je oprávněn zkoumat porušení jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05, N 65/40 SbNU 647).
21. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
22. V tomto případě se jako klíčová jeví otázka, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce, které je garantováno čl. 38 odst. 1 Listiny.
23. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 200/98, N 155/12 SbNU 423) interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny v širším kontextu, neboť se jedná o zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která je soudům ústavně svěřena. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 SbNU 101). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí uvedeného základního práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů (srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 200/98).
IV.
24. Jak je uvedeno výše, stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti podanou k Městskému soudu v Praze domáhal na Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy a omluvy. K důvodům své žaloby stěžovatel uvedl, že byl nezákonně omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Městský soud v Praze a následně odvolací Vrchní soud v Praze dospěly k závěru, že nejsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí a postup soudu v jiném řízení (tedy v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele) a žalobu zamítly. Dle názoru obecných soudů se v dané věci nemohlo jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, neboť ten byl učiněn v rámci rozhodovací činnosti soudu, která je výkonem soudní moci ve smyslu čl. 81 Ústavy, což je okolnost vylučující neoprávněnost takového zásahu do osobnostních práv stěžovatele.
25. Současná právní úprava odpovědnosti státu vychází z Listiny, která v čl. 36 odst. 2 a 3 garantuje základní právo osob domáhat se u soudu přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy a právo na náhradu škody, která jim byla způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státního orgánu či orgánu veřejné správy. Shodný koncept obsahuje v článku 13 i Úmluva, která je součástí ústavního pořádku (sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002, N 80/26 SbNU 317, 403/2002 Sb.). Bližší úpravu náhrady škody Listina v čl. 36 odst. 4 odkazuje na zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který představuje lex specialis vůči ustanovením obč. zák.
26. Dne 27. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela přinesla novum v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy ("le dommage moral"), jíž se lze domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Jak je uvedeno výše, stěžovatel podal svou žalobu dne 23. 8. 2006, tedy po účinnosti zmíněné novely.
27. Do účinnosti zmíněné novely v českém právním řádu neexistovala jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05, N 185/43 SbNU 115). Rozhodovací praxe obecných soudů však byla značně nejednotná a tyto žaloby byly často zamítány. Právě zákon č. 160/2006 Sb. měl mimo jiné tuto nejednotnost odstranit (viz důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb.).
28. V dané věci je nepochybné, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanském soudním řízení, ač byl namístě postup dle zákona č. 82/1998 Sb. Ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (v daném případu se jedná o Ministerstvo spravedlnosti). Podle §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona u orgánu státu (zde Ministerstva spravedlnosti) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle §15 odst. 2 tohoto zákona se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Pro posouzení takového nároku je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud (§9 odst. 1 o. s. ř.); místně příslušným je obecný soud žalovaného. Je-li žalovaným stát, jde o okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu (§85 odst. 5 o. s. ř.).
29. K totožnému závěru dospěl Ústavní soud již v nálezu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (viz výše), kde mimo jiné uvedl: "Ústavní soud k tomu připomíná, že výklad ustanovení §13 občanského zákoníku je v daném případě nutno činit s ohledem na to, že se jedná vlastně o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda. Obecné soudy by tedy v novém řízení měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu.".
30. K možnosti uplatnit v řízení zahájeném po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. i nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí vzniklou před účinností zákona č. 160/2006 Sb. uvádí Ústavní soud, že při posouzení takového nároku je třeba obdobně vycházet ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73, 234/2002 Sb.). Tímto rozhodnutím byl zrušen §31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění tehdejších předpisů, z důvodu neodůvodněné nerovnosti v přístupu k jednotlivým poškozeným. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí Ústavní soud, že "ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený čl. 3 Listiny jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu [např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 9/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.; svazek 1, nález č. 24, vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.; svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.; svazek 5, nález č. 16, vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.; svazek 8, nález č. 67, vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.; svazek 16, nález č. 135, vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.) a další]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou shora popsány. Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým byla způsobena škoda při výkonu veřejné moci. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými.". V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí čl. II zákona 160/2006 Sb. respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů [resp. bez jakéhokoli odůvodnění (z důvodové zprávy k čl. II zákona č. 160/2006 Sb.: "Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.")] znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem.
31. Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v §14 odst. 3 a v §15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti, a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
32. Tento závěr je podporován i odlišnou zákonnou úpravou soudních poplatků. Zatímco za návrh na zahájení řízení na ochranu osobnosti bez návrhu na náhradu nemajetkové újmy se vybere soudní poplatek dle položky 2 písm. c) sazebníku soudních poplatků a za návrh na zahájení řízení na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy podle položky 1 sazebníku soudních poplatků, řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem je od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeno. Tuto konstrukci je třeba považovat i za ústavně souladnou, neboť respektuje princip proporcionality úpravy práva osob na přístup k soudu s nárokem na náhradu škody proti státu, založeným na objektivní odpovědnosti státu.
33. Předběžné projednání nároku má dle §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. obligatorní charakter (analogicky srov. rozsudek NS ČSR sp. zn. 2 Cz 38/76 ze dne 30. 12. 1976). Byla-li žaloba podána bez předběžného projednání u příslušného úřadu, jde o odstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu §103 a 104 o. s. ř. Dotčený soud sice není oprávněn meritorně rozhodnout, je však povinen postupovat dle §104 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že "jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.". Stejný závěr je nutno dovodit i historickým výkladem předešlé právní úpravy odpovědnosti státu, zejména z §371-374 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a §9 odst. 1 a §10 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. A tento závěr je podporován i odbornou literaturou, kde se dodává, že uplatnění nároku u úřadu není formou správního řízení, nýbrž jde o postup mající zabránit sporům (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář - 2. vydání. C. H. Beck, 2007, str. 111).
34. Jak plyne z výše uvedeného, obecné soudy pochybily, když žalobu stěžovatele meritorně přezkoumaly a následně zamítly. V dané věci, jak bylo odůvodněno shora, bylo třeba postupovat v intencích zákona č. 82/1998 Sb. Tento požadavek je ústavněprávně odůvodněn tím, že základní právo na lidskou důstojnost garantované Listinou, které se uplatní v případě aplikace zákona č. 82/1998 Sb., je co do rozsahu širší než nárok na ochranu lidské důstojnosti uplatňovaný podle občanského zákoníku (zejm. §11 násl. občanského zákoníku). Strohá a nedostatečná úprava obsažená v civilním kodexu se soustřeďuje na otázky ochrany osobnosti, ex definitione, v horizontálních vztazích, tj. v situacích, kdy dochází k interferencím buď při výkonu práv jinými osobami (např. při výkonu svobody projevu), anebo při deliktním jednání jiných osob. Ústavním pořádkem garantovaná základní práva se uplatňují přímo, a tedy i mnohem intenzivněji ve vztazích vertikálních, tj. ve vztazích stát - jednotlivec. Za vertikální vztah je přitom třeba považovat i právní věci projednávané v tzv. řízeních nesporných, tj. v řízeních, která lze zahájit i bez návrhu (k intenzivnějším povinnostem soudu za účelem ochrany základních práv účastníků v nesporných řízeních viz nález sp. zn. I. ÚS 467/04, N 97/41 SbNU 271). V těchto vertikálních vztazích se uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc bezprostředně zavazují. Výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat, a je-li třeba, i chránit. S člověkem nelze manipulovat jako s věcí, nesmí být instrumentalizován k dosažení určitých cílů, lidská důstojnost musí být respektována i při poměřování s veřejným zájmem. Jinými slovy, při veškerém výkonu veřejné moci, lhostejno v jaké formě, je třeba respektovat základní práva vyložená v hranicích lidské důstojnosti.
35. Z obsahu žaloby stěžovatele je zcela jasně patrno, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím v občanském soudním řízení (§5 zákona č. 82/1998 Sb.). Proto obecné soudy měly, z důvodů vyložených svrchu, řízení zastavit a věc postoupit Ministerstvu spravedlnosti. To je jako první v řadě povoláno k posouzení otázky, zda došlo ve stěžovatelově věci k vydání nezákonného rozhodnutí, a to dle §6 zákona č. 82/1998 Sb. Následně je možno vyvolat řízení před příslušným okresním soudem, který je povolán rozhodnout o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím (viz výše). Soud bude povinen rozhodnout tak, aby ochránil stěžovatelovu lidskou důstojnost ve smyslu ochrany tohoto jeho základního práva, které mu garantuje ústavní pořádek.
36. Tím, že obecné soudy žalobu meritorně projednaly a následně zamítly, došlo k tomu, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud. Proto je třeba dospět k závěru, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 37 C 109/2006-37 ze dne 13. 6. 2007 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. A proto bylo třeba tato rozhodnutí zrušit.
37. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že v souladu s jeho závěry vyjádřenými v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353) je nutno považovat rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nc 779/99-37 ze dne 19. 4. 2000, kterým byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, za nezákonné. Okresní soud ve Znojmě své rozhodnutí č. j. P 171/2000-187 ze dne 19. 6. 2006 odůvodňuje slovním vyjádřením použitým ve znaleckém posudku, dle kterého "již pominuly důvody" pro omezení stěžovatele na jeho způsobilosti k právním úkonům, a ve vztahu k tomuto slovnímu vyjádření poněkud antagonisticky zrušuje předešlé rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům, opíraje se o §190 o. s. ř. ("vydaný rozsudek soud zruší, jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky"). Již v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 412/04 Ústavní soud mj. uvedl, že "je třeba nejprve zodpovědět otázku, zda rozhodnutím sledovaný cíl je legitimní a nezbytný ve svobodné demokratické společnosti. Po konfrontaci nalézacím soudem vymezeného účelu jeho rozhodnutí s ústavním pořádkem dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí nelze aprobovat v tom smyslu, že by sledovalo legitimní účel, resp. nejde o rozhodnutí sledující prosazení cíle, který je nezbytný pro svobodnou demokratickou společnost. To proto, že obtěžování soudu, popř. dalších orgánů veřejné moci (správních orgánů), byť i množstvím ne vždy logických podání, nelze řešit popřením subjektivity jednotlivce v její dynamické podobě. Právní subjektivita totiž musí pokrývat i právo jednotlivce na rozvoj jeho osobnosti v podobě interakce s okolím, včetně interakce s veřejnou mocí. Osoba definovaná právní subjektivitou má totiž právo na svobodné jednání (viz nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 12, str. 107). Brání-li se veřejná moc, v daném případě patrně obtížné komunikaci se stěžovatelem způsobem, že zkrátí jeho subjektivitu, takže svou komunikaci se stěžovatelem ukončí svým autoritativním výrokem, jímž stěžovateli odejme část jeho právní osobnosti, nelze takový postup shledat za souladný s cílem, který je nezbytný ve svobodné a demokratické společnosti, a již proto je třeba její postup považovat za excesivní aplikaci obyčejného práva, v daném případě §10 odst. 2 občanského zákoníku, a tedy i za zásah do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 5 Listiny. Ostatně nelegitimnost takového cíle nalezla i judikatura obecných soudů (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 7 Co 538/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 12/1999 SbRc: "Soud může výrokem rozsudku zbavit fyzickou osobu způsobilosti k právním úkonům nebo ji v této způsobilosti omezit. Výrok rozsudku o omezení způsobilosti fyzické osoby jen ohledně samostatného jednání před soudy a úřady je v rozporu se zákonem.")". Nutno dodat, že již v době rozhodování Okresního soudu ve Znojmě o omezení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům v roce 2000 a v době rozhodování téhož soudu o návrhu stěžovatele o navrácení způsobilosti k právním úkonům v roce 2003 měl a musel být tomuto soudu znám v citovaném nálezu zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 7 Co 538/97.
38. K otázce promlčení nároku stěžovatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §32 zákona č. 82/1998 Sb. uvádí Ústavní soud, že šestiměsíční subjektivní lhůta pro uplatnění nároku začala stěžovateli běžet dnem doručení zrušovacího rozhodnutí, přičemž podáním žaloby k Městskému soudu v Praze došlo ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. k zachování právních účinků spojených s podáním žaloby. Jiný výklad běhu promlčecí doby, který by ji dále krátil, a prakticky by tak znemožnil uplatnění nároku, by byl ústavně nekonformní.
39. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 a rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 37 C 109/2006-37 ze dne 13. 6. 2007 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.