ECLI:CZ:US:2006:1.US.467.04
sp. zn. I. ÚS 467/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 9. května 2006 sp. zn. I. ÚS 467/04 ve věci ústavní stížnosti V. M., právního nástupce zemřelé stěžovatelky B. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004 č. j. 30 Cdo 369/2004-130, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2002 č. j. 19 Co 53/2001-89 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 12. 2000 č. j. 8 C 179/99-71, jimiž byla zamítnuta žaloba původní stěžovatelky a zamítnuto i její dovolání ohledně platnosti závěti.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. 30 Cdo 369/2004, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2002 sp. zn. 19 Co 53/2001 a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 12. 2000 sp. zn. 8 C 179/99 bylo porušeno právo zemřelé stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tyto rozsudky ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas zaslanou ústavní stížností se stěžovatelka B. M., zemřelá dne 27. 1. 2005 (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívala, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále také porušeno ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Výše citovaným rozsudkem soud prvního stupně určil, že závěť datovaná dnem 18. 1. 1999, podle níž byla dědičkou zůstavitelky Z. S., zemřelé 12. 3. 1999, ustanovena žalovaná M. M., je neplatná (výrok I). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše citovanou žalobu na určení zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud pak v záhlaví citovaným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000 (dále též "o. s. ř.").
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že ze strany obecných soudů nebyla dostatečně splněna poučovací povinnost zakotvená v ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu. Stěžovatelka byla toho názoru, že jí soud prvního stupně měl poskytnout poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a to zejména v tom směru, že je zapotřebí odstranit vady podání. Dle stěžovatelky poučovací povinnost v daném případě souvisela s ustanovením hmotného práva, které má důsledky i v oblasti procesní, a v tomto směru mělo poučení stěžovatelky obecným soudem obsahovat i poučení, že se vyřešení otázky zadané soudem prvního stupně v řízení o dědictví musí týkat i ostatních dědiců, kteří, byť zůstali v řízení pasivní, musí být účastníky předmětného sporného řízení. Stěžovatelka měla dále za to, že odvolací soud měl napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc tomuto soudu vrátit. Tím, že odvolací soud sám ve věci rozhodl, porušil zásadu dvojinstančnosti civilního řízení. Dle názoru stěžovatelky měl i dovolací soud kvůli vadám řízení předešlá rozhodnutí zrušit a nikoli dovolání zamítnout. Stěžovatelka se domnívala, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejího základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a současně porušen i čl. 95 odst. 1 Ústavy a proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Účastníci řízení, Nejvyšší soud a Krajský soud v Hradci Králové, ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhli ústavní stížnost odmítnout, resp. zamítnout.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí a vedlejší účastnice řízení paní M. m. se k podané ústavní stížnosti nevyjádřily.
II.
Dne 6. dubna 2005 bylo usnesením Ústavního soudu, č. j. I. ÚS 467/04-16, řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. M. přerušeno z důvodu jejího úmrtí a vzhledem ke skutečnosti, že Ústavnímu soudu nebyli známi právní nástupci stěžovatelky.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že dědické řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 20 D 172/2005 bylo zastaveno dle ustanovení §175h odst. 2 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, vydal dne 26. dubna 2006 usnesení č. j. I. ÚS 467/04-37, kterým bylo rozhodnuto, že se v řízení o podané ústavní stížnosti pokračuje s procesním nástupcem zemřelé stěžovatelky panem V. M.
III.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 8 C 179/99 a dalšího spisového materiálu zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 11. 1999, č. j. D 451/99-32, ve věci dědictví po Z. S., posledně bytem Č. V., zemřelé dne 12. 3. 1999, bylo stěžovatelce uloženo, aby podala u příslušného soudu žalobu o určení, že zůstavitelka nebyla v den 18. 1. 1999 způsobilá pořídit závěť, ve které ustanovila jedinou závětní dědičkou svou sestru M. M., trvale bytem M. H., O. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že "ze zákona by dědili pozůstalé sestry M. M., B. M. a A. K., pozůstalí synovci S. B. a F. B. a pozůstalé neteře V. V. a C. S."
Dne 23. 11. 1999 bylo Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí doručeno podání stěžovatelky, kterým se domáhala zrušení výše citovaného usnesení ze dne 10. 11. 1999 č. j. D 451/99-32. Prvostupňový soud vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 9. 12. 1999 č. j. Nc 2141/99-6, aby doplnila svůj předchozí návrh tak, aby z něj bylo patrno, čeho se původním podáním domáhala - zda mínila podat žalobu o určení okruhu dědiců nebo mínila podat odvolání proti výše citovanému usnesení vydanému v rámci dědického řízení. Stěžovatelka poté své podání doplnila v tom smyslu, že navrhla, aby soud po provedeném řízení vydal tento rozsudek: "Určuje se, že závěť datovaná dnem 18. 1. 1999, podle níž byla dědičkou zůstavitelky Z. S., zemřelé dne 12. 3. 1999 ustanovena žalovaná M. M. je neplatná. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.".
V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že závěť specifikovanou ve výše citovaném petitu shledal neplatnou a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jak soud prvního stupně uvedl v odůvodnění rozhodnutí, předmětná závěť nebyla shledána platnou, neboť při jejím pořizování nebylo splněno ustanovení §476b občanského zákoníku, tedy že by zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevila, že listina datovaná 18. 1. 1999 obsahuje její poslední vůli.
K odvolání žalované rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem soud druhého stupně tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, že žalobu stěžovatelky zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v citovaném rozsudku uvedl, že "v daném případě soud prvního stupně v řízení o dědictví postupoval podle §18 notářského řádu", a pokud stěžovatelka podala žalobu jen proti jednomu z pasivně legitimovaných účastníků řízení (jimiž byli všichni dědicové ze zákona), je takový nedostatek sám o sobě důvodem k zamítnutí návrhu. Dále odvolací soud uvedl, že kromě toho stěžovatelka nevycházela ze zadání obsaženého v usnesení soudu prvního stupně v řízení o dědictví, ale podala žalobu na určení neplatnosti závěti po zemřelé Z. S., přičemž posouzení této otázky je posouzením právním a musí ho provést již soud prvního stupně v řízení dědickém.
Dovolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, neboť shledal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správným (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Dovolací soud v citovaném rozhodnutí uvedl s odkazem na zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem NS ČSR dne 18. 2. 1982, Cpj 165/81, že určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.). K námitce stěžovatelky stran porušení poučovací povinnosti dovolací soud uvedl, že není součástí poučovací povinnosti soudu dle §5 o. s. ř. poučení žalobce o tom, že ve věci má či může být žalován další žalovaný.
IV.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Právo na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), patřící k základním rysům právního státu, představuje procesní rámec tohoto základního principu každého demokratického státu. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení je i řádné plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů.
Ústavní soud se v minulosti již mnohokrát vyjadřoval k poučovací povinnosti obecných soudů vůči účastníkům řízení. Jak Ústavní soud uvedl, rozsah poučovací povinnosti, ústavně zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny bez ohledu na povahu či předmět řízení, má být přiměřený situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 138/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 96). Ústavní soud se také vyjádřil, že samozřejmě není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně je povinností obecných soudů neuplatňovat pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž nalézat (v mezích zákona) individuální spravedlnost (podobně nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 138/98, sp. zn. III. ÚS 454/98, sp. zn. I. ÚS 670/2000 a sp. zn. IV. ÚS 22/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 96, svazek 14, nález č. 52, svazek 23, nález č. 120, a svazek 33, nález č. 51).
V.
Ústavní soud po zhodnocení věci dospěl k závěru, že obecné soudy v projednávaném případě svým postupem porušily základní právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení, když nedostály své poučovací povinnosti vyplývající jim z ustanovení §5 o. s. ř., resp. soudy vyšších instancí neposkytly řádně ochranu základním právům stěžovatelky ve smyslu čl. 90 Ústavy.
Jak Ústavní soud zjistil, pochybení se dopustil již soud prvního stupně v průběhu dědického řízení, a to v usnesení, kterým byla stěžovatelka odkázána dle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. [nikoli, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, dle ustanovení §18 notářského řádu, tj. zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), neboť ten byl v době rozhodování prvostupňového soudu již několik let zrušen a nahrazen zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] na uplatnění svého práva žalobou. Nejenže ve výroku výše citovaného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 11. 1999 č. j. D 451/99-32 není uvedena lhůta pro podání žaloby, což vyplývá přímo z ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., ale výrok neobsahuje ani správnou formulaci žalobního návrhu. Navíc z odůvodnění tohoto rozhodnutí není patrné, proti komu má být žaloba podána, přestože šlo o řízení nesporné, v němž se musí uplatňovat větší rozsah poučovací povinnosti. Nadto, ukládá-li veřejná moc (soud), aby osoba něco vykonala (podala žalobu), musí takovou osobu přesně poučit o tom (např. o okruhu účastníků, typu žaloby), jak má své povinnosti dostát, a to i v případě, že požadovaný úkon má či může přinést prospěch té osobě, jíž je povinnost ukládána. Tento požadavek plyne z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), který promítnut do oblasti relevantního procesního práva má ten důsledek, že není-li toto procesní právo vykládáno konformně s tímto principem, dochází k porušení subjektivního práva takové osoby na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ostatně i tehdejší odborná literatura a rozhodovací praxe soudů (např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, Praha 1997 nebo stanovisko tehdejšího NS ČSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, č. 19, str. 118 - 119) byly zajedno v tom, že je vždy namístě uvést v odůvodnění rozhodnutí, proti komu má návrh specifikovaný ve výroku směřovat, aby se tím omezil počet případů, v nichž se řízení o žalobě podané odkázaným dědicem nezúčastní všechny pasivně legitimované subjekty. Výše popsané pochybení soudu prvního stupně v dědickém řízení nebylo ani napraveno dalším usnesením téhož soudu ze dne 9. 12. 1999 č. j. Nc 2141/99-6, kterým okresní soud vyzval stěžovatelku k doplnění jejího původního podání, resp. k upřesnění žalobního petitu. Toto pochybení soudu v nesporném řízení měl zhojit soud v řízení následujícím, které již bylo řízením sporným.
Ústavní soud má za to, že soud prvního stupně v dědickém řízení ani v dalším řízení nesplnil svoji poučovací povinnost vyplývající mu z ustanovení §5 o. s. ř., přičemž nelze mít za splnění požadavku řádného poučení to, že v usnesení soudu prvního stupně v rámci dědického řízení byli v jeho odůvodnění jmenovitě vyjmenováni jednotliví v úvahu přicházející dědicové ze zákona, aniž by odůvodnění obsahovalo informaci, že právě proti těmto subjektům je třeba uplatnit tvrzený nárok. Ústavní soud si je vědom své ustálené judikatury i judikatury obecných soudů, dle které není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace, nicméně tento názor nelze uplatňovat rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 338/97; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 55). Takové specifikum představuje bezesporu i sporné řízení, jehož zahájení je "vynuceno" v řízení nesporném, jak tomu je v řízení zahájeném na základě podání žaloby dle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. Pokud účastník dědického řízení je odkázán dle citovaného ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. k podání žaloby, mělo by se mu vzhledem k významu vyřešení sporné otázky, bez níž nelze v dědickém řízení pokračovat, dostat nejen řádného poučení, jak správně specifikovat petit žaloby, nýbrž i proti komu jej podat, neboť cílem dědického řízení (jakož ostatně i jiného soudního řízení) je, aby byla mj. zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů všech účastníků řízení. Pokud pak v takovém případě není účastník poučen řádně a tato vada není v dalším řízení před obecným soudem zhojena, přičemž tato skutečnost je důvodem neúspěchu tohoto účastníka v řízení, je řízení postiženo vadou představující významný zásah do procesního postavení účastníka, resp. porušení práva na spravedlivé soudní řízení garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
V projednávaném případě nejenže soud prvního stupně stěžovatelku nepoučil řádně o jejích procesních právech a povinnostech ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř., ale sám bez ohledu na faktické nesprávné označení účastníků řízení meritorně rozhodl. Pokud pak odvolací soud, aniž by dal stěžovatelce možnost vadu podání odstranit, sám ve věci meritorně rozhodl (zcela opačně než soud prvního stupně), porušil tak nejen obecnou poučovací povinnost vyplývající pro něj z výše citovaného ustanovení §5 o. s. ř., nýbrž jeho rozhodnutí je natolik překvapivé, že nese znaky libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 113/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). V takovém postupu shledal Ústavní soud také porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako v postupu soudu dovolacího, který přehlédl nesprávný postup nižších soudů ústící z důvodů vyložených shora v porušení práva na spravedlivé soudní řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a všechna napadená rozhodnutí obecných soudů po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.