ECLI:CZ:US:2018:1.US.3590.17.1
sp. zn. I. ÚS 3590/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. B., t. č. Věznice Znojmo, PO BOX 51, zastoupeného JUDr. Lucií Chovancovou, advokátkou se sídlem Lešetín I 674, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. srpna 2017 č. j. 55 To 226/2017-655 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. června 2017 č. j. 4 T 54/2015-643, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud"), kterým bylo k jeho žádosti o bezplatnou obhajobu přiznáno právo na obhajobu za sníženou odměnu o 50%. Dále navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti tomuto usnesení.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatel namítá, že trestní soudy posoudily jím předložené listiny, prokazující jeho nemajetnost, jako nedostačující pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, aniž by ho vyzvaly k doplnění potřebných podkladů. Zásadní nesouhlas vyjadřuje s tou částí odůvodnění napadeného usnesení, ve které krajský soud dovozoval neexistenci zásahu do práva na obhajobu s ohledem na trestní minulost stěžovatele.
4. Dle přesvědčení stěžovatele byly splněny podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel v řízení osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby. Toto ostatně nižší soudy nerozporovaly. Pouze bezplatnou obhajobu odmítly na základě argumentů, které nejsou pro posouzení žádosti relevantní. Tou je pouze ekonomická situace obviněného a její nepříznivý stav, který okresní soud dobře znal a je nesporné, že byl v daném řízení dostatečně prokázán. Z právní úpravy vyplývá, že jediným významným hlediskem pro přiznání práva na bezplatnou obhajobu je zjištění neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby, přičemž je třeba vycházet ze stavu v době rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu. Nelze při této úvaze zohledňovat "možné budoucí" příjmy. Stěžovatel poukazuje na to, že za práci ve výkonu trestu odnětí svobody dostává příjem ve výši cca 4 000 Kč měsíčně a tento je nařízením vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, značně regulován srážkami, a to až do výše 78%. Nelze jej tedy označit za příjem, z něhož by bylo možno hradit náklady obhajoby.
5. Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, že napadenými rozhodnutími obou soudů bylo zasaženo do jeho základních lidských práv, a proto se domáhá nápravy tohoto stavu prostřednictvím ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 citovaného ustanovení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o zamítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze přezkoumat, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup [srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, usnesení ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, usnesení ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14, usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3416/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je patrné, že žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebyla řádně doložena a neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Okresní soud vyhodnotil všechny zjištěné skutečnosti a částečně návrhu vyhověl, a to tak, že přiznal stěžovateli nárok na obhajobu za sníženou odměnu o 50%. Zásadním se pak jevil argument, že stěžovatel se opakovaně dostává do konfliktu se zákonem a musel si být vědom toho, že vedle výroku o vině a trestu bude následovat i rozhodnutí týkající se nákladů řízení.
11. Stěžovatel proti rozhodnutí brojil stížností, ke které připojil přehled finančních příjmů z věznice, přičemž z evidence katastru nemovitostí bylo zjištěno, že na stěžovatele nejsou vedena žádná vlastnická práva ani jiná práva. Věznice Znojmo sdělila, že je stěžovatel pracovně zařazen a uvedla jeho měsíční příjem. Krajský soud přezkoumal řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, neshledal žádné procesní vady, tedy takové, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost učiněného meritorního výroku. Stížnost dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou a svoje rozhodnutí odůvodnil v souladu s §134 trestního řádu.
12. Krajský soud se ztotožnil s napadeným usnesením v tom směru, že byla stěžovateli přiznána obhajoba za sníženou odměnu, a to o 50%. K osobě odsouzeného stěžovatele krajský soud uvedl, že je svobodný, bezdětný a soustavně se dopouští trestné činnosti. Dále s ohledem na osobu stěžovatele v produktivním věku, který není nijak pracovně omezen a neměl by mít problém opatřit si odpovídající zaměstnání v trvalém pracovním poměru (pokud by se o to snažil). Stěžovatel má možnost si prací zajistit prostředky na úhradu obhajoby, kdy může využít i zákonnou možnost o povolení přiměřených splátek, které mohou být měněny v závislosti na jeho aktuální životní situaci.
13. Ústavní soud k tomu uvádí, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, usnesení ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, usnesení ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2661/11, usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, usnesení ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12 či usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2527/15). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Ani v ústavní stížnosti stěžovatel na výše uvedenou argumentaci krajského soudu nijak nereaguje.
14. Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy poměry stěžovatele dobře znaly a nebylo potřeba předložit potřebné doklady prokazující důvodnost jeho žádosti, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Z §33 odst. 2 a 3 trestního řádu vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit, přičemž pro tyto účely musí dodat i přílohy prokazující důvodnost jeho nároku na bezplatnou obhajobu. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku, přičemž stěžovatel byl v tomto smyslu v průběhu trestního řízení řádně poučen. Absence podkladů přitom znemožňuje soudu rozhodovat o žádosti, neboť samo tvrzení postačující není (srov. usnesení ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3024/15). Pokud stěžovatel skutečnosti tvrzené ve své žádosti na bezplatnou obhajobu alespoň v minimálním rozsahu nedoložil, nelze výše uvedeným úvahám trestních soudů a jejich postupu nic vytýkat.
15. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody trestních soudů, což nemůže vést samo o sobě k závěru, že by jejich postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele zaručených Ústavou, Listinou, Úmluvou a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu