ECLI:CZ:US:2021:1.US.3592.20.1
sp. zn. I. ÚS 3592/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené Robertem Grundem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 792/2020-7735 ze dne 6. 10. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 93/2019-7547 ze dne 8. 1. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 68 T 6/2015-7416 ze dne 9. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byla stěžovatelka uznána vinnou pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto skutku se stěžovatelka měla dopustit spolu s další obviněnou jako referentka kontrolního oddělení finančního úřadu, v rámci výkonu pravomoci správce daně. Způsob provedení a další okolnosti tohoto jednání jsou blíže popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. Stěžovatelce byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatelky v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") sám ve věci znovu rozhodl a stěžovatelku uznal vinnou pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) téhož zákona, avšak na základě upravené skutkové věty výroku o vině. Za toto jednání odvolací soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. Vedle toho stěžovatelce, též ve shodě se soudem prvního stupně, uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o ostatních odvoláních. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud ve svém třetím rozsudku pochybil tím, že ji na rozdíl od svých předchozích dvou rozsudků neodsoudil v postavení úřední osoby, ač ve skutkové větě výroku o vině zmiňuje její bezprostřední podíl na výkonu pravomoci správce daně. Za právně významnou stěžovatelka pokládá rovněž vyhodnocení znaku prospěchu pachatele spočívajícího v usnadnění si práce referentky kontrolního oddělení tím, že daň nemusela být stanovena podle pomůcek. Soudy se zde dle jejího názoru nijak nevypořádaly s tím, že založením dodatečného dokladu o použití věcí pro osobní spotřebu daňovým subjektem do daňového spisu nevznikla správci daně procesně žádná překážka doměřit po provedené daňové kontrole daň podle pomůcek.
5. Za nezákonné pak stěžovatelka označila odposlechy v prostorách finančního úřadu a z nich plynoucí zajištěné důkazy, jakož i prohlídku její kanceláře ve věci vyhledání daňového spisu rozpracované daňové kontroly příslušného daňového subjektu. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka shledává i v narušení "rovnosti zbraní", kdy v kauze M. odvolací soud uznal podjatost Generálního finančního ředitelství jako zpracovatele odborného vyjádření, kdežto v kauze stěžovatelky nebylo toto odborné vyjádření pro podjatost vyloučeno, ačkoliv důvody podjatosti byly v obou případech stejné. Stěžovatelka dle svých slov podávala též námitku podjatosti na předsedkyni senátu krajského soudu, o níž nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Nebyly tak dle jejího mínění vůbec dány podmínky pro pokračování v řízení. Stěžovatelka má za to, že soudy rezignovaly na námitky a navržené důkazy v její prospěch, čímž jí upřely právo na spravedlivý proces.
6. Odvolací soud dle jejího mínění v rámci hodnocení výše prospěchu, jehož se mělo daňovému subjektu dostat, přehlédl, že ten "rozjížděl" další provozovnu (e-shop), a za tím účelem navyšoval v předmětném roce zásoby více než v předešlých letech, na rozdíl od daňových subjektů použitých jako srovnatelných, z nichž ani jeden v předmětném roce takto neinvestoval. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla, že si změnou postavení v trestním řízení z pachatele na účastníka měla polepšit, ale zároveň jí jako účastníkovi uložil větší trest než pachatelce, spoluobviněné A. O. V této změně právní kvalifikace stěžovatelka spatřuje též porušení práva na spravedlivý proces, neboť od počátku budovala svoji obhajobu na tom, že měla jednat ve spolupachatelství, a nikoli se na trestné činnosti podílet ve formě účastenství (pomoci). Stěžovatelka poukázala na to, že soudy řádně nevzaly v potaz fázi, ve které se s daňovou kontrolou teprve nacházela, včetně důkazů v počítači chystané výzvy kontrolovanému daňovému subjektu. Stěžovatelka také namítla, že soudy od počátku nevzaly v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji přiblížila s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
8. Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení motivu a okolností spáchání trestného činu stěžovatelkou proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů, v daném případě zejména soudu odvolacího. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal.
9. Ústavní soud se zabýval nejprve tvrzenými procesními námitkami stěžovatelky. Pokud se jedná o výhrady stran údajně vznesené námitky podjatosti vůči předsedkyni senátu krajského soudu, která neměla být dosud vypořádána, je třeba podotknout, že z napadených rozhodnutí soudů, zvláště rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, neplyne, že by stěžovatelka na tuto skutečnost v řízení o opravných prostředcích poukazovala. Sama v ústavní stížnosti tuto svoji výtku ponechala v obecné poloze, aniž ji blíže rozvedla nebo tvrdila, že soudy ji (zvláště v odvolání, resp. dovolání) opomněly vypořádat. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti přitom vyplývá, že Ústavní soud poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům či svobodám teprve tehdy, neposkytl-li ji jiný orgán veřejné moci, třebaže tak měl učinit. Pakliže ovšem orgán veřejné moci takovou ochranu neposkytl, protože ji poskytnout nemohl, když mu k tomu nebyl stěžovatelem vytvořen příslušný procesní prostor, znamená to, že ochrany základních práv či svobod se již v ústavním soudnictví úspěšně dovolávat nelze. Námitky tohoto druhu jsou v takovém případě nepřípustné s ohledem na nesplnění požadavku vyčerpat všechny dispozice spojené s procesním prostředkem, který stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tak tomu je právě i v případě zmíněné námitky podjatosti.
10. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzenou nezákonnost odposlechů v prostorách finančního úřadu, sluší se poznamenat, že identickou výhradou se již zaobíral jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Nejvyšší soud. Odvolací soud zdůraznil, že podle §88 odst. 6 tr. ř. lze záznam o odposlechu užít jako důkaz v jiné trestní věci než je ta, v níž byl proveden, tedy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §88 odst. 1 tr. ř. nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, je přitom v citovaném ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. výslovně uveden, spolu s dalšími trestnými činy. Naproti tomu Nejvyšší soud vyjádřil s tímto právním závěrem odvolacího soudu nesouhlas a připomněl, že odposlechy byly nařízeny za použití §158d tr. ř. (tj. v rámci širšího institutu sledování osob a věcí), a nikoli na podkladě ustanovení §88 tr. ř. Nejvyšší soud však uzavřel, že podmínka použitelnosti takto nařízených odposlechů v jiné trestní věci, předvídaná ustanovením §158d odst. 10 tr. ř., a sice vedení řízení o úmyslném trestném činu, byla v případě stěžovatelky evidentně splněna (srov. zejm. body 49 a 50 napadeného usnesení dovolacího soudu).
11. Ústavní soud k výše uvedenému dodává, že se zde jednalo toliko o odposlechy prostorové (v místě pracoviště stěžovatelky), a nikoli o odposlechy telekomunikačního provozu. Nicméně beztak je pro posouzení otázky procesní (zákonné) použitelnosti zmíněných odposlechů jako důkazů ve věci stěžovatelky lhostejné, na základě kterého ustanovení trestního řádu byly, popřípadě měly být odposlechy nařízeny. V obou případech totiž, to jest, jak v rámci přísnější úpravy týkající se použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu dle §88 odst. 1 a 6 tr. ř., tak i v rámci o něco benevolentnějších podmínek téže použitelnosti podle §158d odst. 10 tr. ř., byly zákonem stanovené předpoklady pro použití výstupů z předmětného sledování osob v jiné trestní věci splněny. Vrchní soud se přitom přiléhavě vypořádal i s námitkami stěžovatelky ohledně nezaložení veškerých záznamů odposlechů kanceláří, zachycujících celou pracovní dobu stěžovatelky po celou dobu sledování, do spisu (viz bod 20 na str. 15 napadeného rozsudku odvolacího soudu), a na jeho rozhodnutí lze v tomto směru v podrobnostech zcela odkázat.
12. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzenou nezákonnost prohlídky své kanceláře, i s touto námitkou se soudy vypořádaly. Vrchní soud při té příležitosti zdůraznil, že z protokolů o prohlídkách kanceláří vyplývá, že byly nalezeny písemnosti vztahující se k daňovému subjektu, jemuž měla stěžovatelka neoprávněný prospěch opatřit, tyto však nebyly ani odňaty, ani vydány pro účely trestního řízení, ale zapečetěny a odevzdány zástupci Generálního finančního ředitelství. Až následně byly tyto materiály vyžádány od příslušného finančního úřadu již v přímém spojení s nynější trestní věcí (viz bod 20 na str. 14 - 15 rozsudku odvolacího soudu a bod 51 usnesení dovolacího soudu). Na tomto místě je třeba zmínit i vypořádání námitek stěžovatelky o nezákonném způsobu výslechu policejním orgánem v den uskutečnění prohlídky kanceláří Nejvyšším soudem. Ten ve svém usnesení mimo jiné vyzdvihl, že příslušný protokol o sporném výslechu nebyl v hlavním líčení proveden jako důkaz, přičemž krajský soud z něj nevycházel při ustálení svých skutkových zjištění (srov. bod 52). S tímto konkrétním, racionálním a srozumitelným vývodem dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje. Není tedy pravdou, že by zde Nejvyšší soud odbyl její argumentaci jen tím, že nahlédl do daného protokolu o výslechu a po zjištění, že v něm nenašel zaznamenanou osobu plk. Urbánka, dovodil, že tento policista u jejího výslechu nebyl. Na nepřípadnost této výtky ve skutečnosti dovolací soud usoudil v prvé řadě z toho, že rozporovaný výslech, resp. výstupy z něj, nebyly jako důkaz v řízení před soudem užity.
13. Neméně pečlivě se Nejvyšší soud věnoval procesní námitce stěžovatelky, že vrchní soud v související kauze M. označil příslušné odborné vyjádření za zpracované podjatým subjektem (Generálním finančním ředitelstvím). Dovolací soud připustil, že důvody pro podjatost zpracovatele, a tedy nepřípustnost důkazu, by bylo lze vztáhnout i k činnosti stěžovatelky, avšak uvedl, že dotčené odborné vyjádření nebylo podkladem pro skutkové závěry nalézacího soudu (bod 54 usnesení Nejvyššího soudu). S tímto vysvětlením se Ústavní soud shoduje a podotýká, že totéž odborné vyjádření nestojí ani v základu výroku o vině rozsudku vrchního soudu. Odborné vyjádření Finančního úřadu pro Zlínský kraj, zpracované oddělením řízení rizik tohoto úřadu, podkladem pro rozhodnutí krajského soudu sice bylo, nelze ale přehlédnout, že důvod podjatosti, jako ho odvolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí vymezil, na toto odborné vyjádření nedopadl. Odvolací soud upozornil, že Generální finanční ředitelství nebylo podjaté automaticky pro svůj vztah k obviněným, nýbrž (mimo jiné) zejména proto, že vyjádření bylo podepsáno osobou, která jednak s obviněnými jednala v souvislosti s ukončením jejich pracovního poměru, jednak současně zastupovala Generální finanční ředitelství v trestním řízení.
14. Ústavní soud nezjistil, že by soudy byly zkrátily stěžovatelku na možnostech její obhajoby tím, že neprovedly všechny jí navržené důkazy. Vrchní soud ozřejmil, proč návrhy na doplnění dokazování, vznesené stěžovatelkou teprve v odvolacím řízení (a nikoli i před soudem prvního stupně - srov. bod 79 rozsudku krajského soudu), zamítl. Tyto návrhy odvolací soud shledal nadbytečnými, a sice převážně z toho důvodu, že jimi měly být prokazovány skutečnosti nastalé až po dokonání trestného činu nebo svými důsledky orientované do tohoto časového úseku. Na odůvodnění vrchního soudu, lze v tomto ohledu rovněž odkázat (srov. zejm. bod 22 rozsudku odvolacího soudu). Nadto stěžovatelka ve svém dovolání neuvedla žádný konkrétní důkaz, jehož neprovedením mělo dojít ke zkrácení jejích práv (bod 42 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), což v ústavní stížnosti ostatně nijak nezpochybnila. Jestliže tedy teprve nyní v ústavní stížnosti některé důkazní návrhy příkladmo zmiňuje, pak i zde platí, že tyto výtky nejsou v řízení o ústavní stížnosti přípustné.
15. Pokud jde o výhrady stěžovatelky ohledně změny právní kvalifikace v otázce spolupachatelství (z něhož nakonec vzešlo "pouze" účastenství ve formě pomoci k trestnému činu dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku), vyjádřil se k nim soud odvolací a posléze i dovolací. Vrchní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na obhajobu nebylo zkráceno, neboť účastenství ve formě pomoci představuje mírnější typ participace na trestném činu než spolupachatelství (bod 20 jeho rozsudku). Rovněž nelze odhlédnout od toho, že totožnost skutku, jímž byla uznána vinnou, se skutkem, pro nějž bylo zahájeno její trestní stíhání a podána obžaloba, byla zcela zachována. Stěžovatelka tak po celou dobu trestního řízení byla seznámena s tím, co je jí kladeno za vinu, přičemž ani právní kvalifikace jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku žádných změn nedoznala (viz bod 61 usnesení Nejvyššího soudu). Pakliže na základě těchto úvah soudy uzavřely, že stěžovatelka měla možnost účinně se hájit, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
16. Ani argument stěžovatelky, že její údajně přísnější postih v porovnání se spoluobviněnou A. O. nekoresponduje s různou mírou účasti jich obou na trestném činu, tu neobstojí. Jediná odlišnost mezi potrestáním jmenované obviněné a potrestáním stěžovatelky spočívá v tom, že A. O. nebyl uložen trest zákazu činnosti, jinak se jedná o tresty shodné. Vrchní soud totiž zohlednil, že A. O. již pobírá starobní, resp. invalidní důchod a vzal v úvahu i její nepříznivý zdravotní stav. Ukládání doplňujícího trestu zákazu činnosti této obviněné by bývalo nebylo smysluplné a neplnilo by žádný zákonem stanovený účel (viz bod 29 rozsudku vrchního soudu). Z těchto důvodů tak není možné na potrestání stěžovatelky nahlížet jako na nerovné či jinak nespravedlivé, jelikož v potaz je třeba vzít právě i ty okolnosti, pro které soud pachateli konkrétní trest (jeho druh a výměru) neuložil pro specifické osobní poměry, třebaže by jeho uložení jinak bylo namístě.
17. Nejvyšší soud se řádně zabýval i argumentací stěžovatelky, dle níž jednala s daňovým subjektem v postavení úřední osoby, a nikoli jako účastník pomáhající úřední osobě. Dovolací soud upozornil, že trestný čin byl spáchán v souvislosti s daní z přidané hodnoty. Pravomoci v souvislosti s řízením o této dani, ale měla a plnila pouze obviněná A. O., jako pověřená úřední osoba. Stěžovatelka nebyla ve vztahu k této dani nadána pravomocemi (a vázána povinnostmi), a nemohla tedy požívat postavení úřední osoby. Stěžovatelka naopak vystupovala v postavení úřední osoby v řízení o dani z příjmů fyzických osob. Nejvyšší soud podtrhl, že pachatelem (spolupachatelem) přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, může být pouze úřední osoba, jako speciální subjekt (§114 odst. 1 tr. zákoníku). Takové odůvodnění Nejvyššího soudu dle názoru Ústavního soudu netíží žádný ústavně právně relevantní deficit. K tomu je vhodné doplnit, že užily-li krajský soud a vrchní soud ve skutkové větě výroku o vině ve svých rozsudcích obrat "bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správce daně", měly tím zjevně na mysli bližší určení celkové náplně práce obviněných jako referentek kontrolního oddělení finančního úřadu, a nikoli, že by tím dávaly najevo, že (i) stěžovatelka v rámci jí vytýkaného jednání jednala jako úřední osoba. Stěžovatelka ve své argumentaci navíc přehlíží, že její tvrzení o tom, že s předmětným daňovým subjektem jednala v postavení úřední osoby, a nikoli jako pomocnice obviněné A. O., ve skutečnosti směřuje v její neprospěch, na což ji ostatně upozornil dovolací soud (srov. bod 62 usnesení Nejvyššího soudu), takže ani v řízení o ústavní stížnosti nemůže tato námitka vyvolat kasační zásah Ústavního soudu, i kdyby se domněnka stěžovatelky o svém postavení úřední osoby ve stíhaném skutku ukázala správnou.
18. Co se týče okruhu hmotněprávních námitek vztahujících se k vyhodnocení znaku prospěchu pachatele daného trestného činu, spočívajícího v usnadnění si práce referentky kontrolního oddělení tím, že daň nemusela být stanovena podle pomůcek, nutno říci, že i s touto námitkou se soudy ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly, aniž přitom vybočily z kautel spravedlivého procesu. V podrobnostech lze na jejich logické úvahy v tomto směru zcela odkázat (srov. bod 83 rozsudku krajského soudu, bod 26 rozsudku vrchního soudu a bod 63 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud reagoval i na odkazy stěžovatelky na jeho judikaturu a vysvětlil, proč se nejedná o případy shodující se v podstatných znacích (bod 64 usnesení). Argument stěžovatelky, že založením dodatečně zhotoveného dokladu o použití věcí pro osobní spotřebu daňovým subjektem do daňového spisu nevznikla správci daně procesně žádná překážka, doměřit po provedené daňové kontrole daň podle pomůcek, nelze přijmout. Je sice pravdou, že založení tohoto dokladu do daňového spisu nezaložilo překážku doměřit daň dle pomůcek ve smyslu §92 odst. 2 daňového řádu ve znění platném v rozhodné době, avšak podstatou onoho "ulehčení si práce" (jako nemateriálního prospěchu) bylo, že daň dle citovaného zákonného ustanovení doměřena být nemusela (o což obviněným dle provedených důkazů výslovně šlo), a nikoli že doměřena být nadále mohla. Kdyby totiž bývalo nebylo zmíněného dokladu o osobní spotřebě, bylo by to nutně vedlo k nevyhnutelnosti použití §92 odst. 2 daňového řádu v tehdy platném znění, a tedy k nutnosti doměřit daň dle pomůcek, takže rozsah práce obviněných by byl nesrovnatelně větší a daňová kontrola u daného daňového subjektu by byla podstatně náročnější, jak na to soudy upozornily.
19. Ani stěžovatelčinu námitku, že soudy vyšly pro účely stanovení daně (a tím i výše prospěchu, jehož se v důsledku jednání obviněných daňovému subjektu mělo neoprávněně dostat) z pomůcek neadekvátních, nepovažuje Ústavní soud za přiléhavou. Soudy se touto problematikou pečlivě zabývaly (srov. např. bod 82 rozsudku krajského soudu). Soud prvního stupně na základě pokynů k doplnění dokazování, udělených mu vrchním soudem v předchozím rozhodnutí, přibral znalce z oboru ekonomika, specializace daně, který k této otázce zpracoval znalecký posudek, jenž byl v řízení před tímto soudem proveden jako důkaz. Znalec se zároveň vyjádřil i k odbornému vyjádření společnosti ARIADNA, s.r.o., předloženému stěžovatelkou, a vyloučil jeho správnost s ohledem na to, že jeho závěry byly založeny na předpokladu řádného vedení účetnictví, který se však ukázal lichým. Znalec též uvedl, že nikdy nelze nalézt úplně stejný daňový subjekt, a proto se při použití zmíněných pomůcek vychází ze subjektů, které se porovnávanému subjektu blíží nejvíce. Pokud si tyto odborné závěry soudy osvojily, nepostupovaly dle Ústavního soudu protiústavním způsobem.
20. Přitakat pak nelze stěžovatelce ani v její námitce ohledně neukončenosti daňové kontroly. Vrchní soud se těmito výhradami taktéž důsledně zabýval a vyzdvihl, že skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, je pojata jako předčasně dokonaný trestný čin. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu tedy není zapotřebí, aby pachatel sobě nebo jinému neoprávněný prospěch opravdu (reálně) opatřil, postačí, že jednal v takovém úmyslu (viz bod 22 rozsudku soudu). Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž není nutné, aby byl opravdu opatřen reálný majetkový prospěch, postačí toliko, když k tomu bude pohnutka pachatele a jeho jednání směřovat (viz např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 1102/2020 ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 992/2012 ze dne 5. 9. 2012 aj.).
21. K absenci důvodů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe se zevrubně vyjádřil odvolací soud (srov. bod 28 jeho rozsudku). Stěžovatelka v ústavní stížnosti ponechala svoji představu o použití dané zásady trestního práva v obecné poloze a bez zřetele k úvahám vrchního soudu, Ústavní soud se jí proto nemohl blíže zabývat, obdobně jako před ním soud dovolací (viz bod 60 usnesení Nejvyššího soudu).
22. Domáhá-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti též zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jde v této části o návrh nepřípustný. Je tomu tak proto, že tento rozsudek soudu prvního stupně byl napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci zrušen v celém rozsahu a v části týkající se stěžovatelky plně nahrazen rozsudkem odvolacího soudu, takže dané rozhodnutí už v době podání ústavní stížnosti (samostatně) neexistovalo.
23. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu