ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.992.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 992/2012 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září 2012 o dovolání podaném Ing. J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 540/2011 ze dne 7. prosince 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 189/2010 ze dne 29. 4. 2011 byl dovolatel uznán pod body ad 1/ a) - f), 2/ vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), ad 3/ a) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. , ad 3/ b) trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ad 4/ trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři roky a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě na dobu pěti let. Podle §226 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák.
O odvolání Ing. J. K. bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 31 To 540/2011 ze dne 7. prosince 2011 tak, že podané odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal Ing. J. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř. a dále ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (doplnění dovolání ze dne 28. 2. 2012). V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že kromě přítomnosti výše daných dovolacích důvodů došlo v jeho případě k porušení základního ústavního práva na spravedlivý proces. Co se týká skutků pod body 1) a/ - f/ a pod bodem 2) citovaného rozhodnutí odvolacího soudu (správně zřejmě soudu prvního stupně), tak k těm uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když skutkové závěry svědčí pouze objektivně závadovému výkonu pravomoci, když konkrétní závěr o pohnutce spočívající ve způsobení škody jinému nebo o opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému učiněn nebyl a není ani součástí výroku o vině. Doplnil, že s ohledem na všechny okolnosti případu se lze důvodně domnívat, že společenská nebezpečnost jeho jednání není vyšší než nepatrná. Dále namítl, že u skutku pod bodem 2) se soudy nezabývaly možnou otázkou posouzení jeho jednání podle trestního zákoníku, neboť by tak musely dospět k závěru, že v daném případě nebyla splněna podmínka k užití odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř., protože nebylo vedeno řízení pro zvlášť závažný zločin. Co se týká skutku pod bodem 3) rozsudku uvedl, že chybná právní posouzení a chybná skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy vytýkal již rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto odkázal v této souvislosti na podané odvolání. Dále v souvislosti s tímto bodem rozsudku poukázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. To proto, že jde dle jeho přesvědčení o neúplný výrok popisující skutek, tj. „nejméně ve třech případech vyzrazoval provozovatelce nočního klubu S. informace o chystaných kontrolách Policie ČR v uvedeném klubu“, když ve výroku je blíže specifikován pouze jeden skutek a údajné další dva případy nejsou popsány v obžalobě a ani v rozsudku a žádné relevantní důkazy k takovému závěru provedeny nebyly. Vyjádřil proto přesvědčení, že „skutková zjištění objektivně vyplývající z provedených důkazů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu“. Tento stav má podle něj za následek, že je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Za výrazný extrémní nesoulad v uvedeném smyslu označil závěr soudu o úniku informací od pracovnice OSZ v L. D. J., když důkaz jejím výslechem proveden nebyl. Rovněž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spatřuje v tom, že důkaz telefonními odposlechy byl proveden v rozporu s ustanovením §88 odst. 6 tr. ř., neboť byl pořízen v jiné trestní věci a dále (opět v souvislosti s námitkou časové působnosti trestních zákonů) nebyla splněna podmínka k užití zmíněného odposlechu podle §88 odst. 1 tr. ř. Ke skutku pod bodem 4) uvedl, že skutková zjištění objektivně vyplývající z provedených důkazů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, přičemž nesprávnost skutkových zjištění již uvedl ve svém odvolání a nyní na ně odkázal. Dále v souvislosti s porušením jeho práva na spravedlivý proces poukázal na provedení výslechu svědkyně B., kdy této měla být slíbena za svědectví finanční odměna a dále poukázal na různé invektivy ze strany soudu prvního stupně. S ohledem na výše uvedené proto požádal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), aby „tímto dovoláním napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl“. Dále požádal o přerušení výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody dle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. nebo dle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
Takto podané dovolání ještě dovolatel dvakrát doplnil ve lhůtě k podání dovolání určené, a to podáním ze dne 28. 2. 2012 a podáním ze dne 1. 3. 2012. V podání ze dne 28. 2. 2012 rozšířil okruh jím uváděných dovolacích důvodů o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., s tím, že při veřejném zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 7. 12. 2011 se na rozhodování podílel člen senátu Mgr. František Boštík a tento soudce činil rozhodnutí v přípravném řízení dne 5. 8. 2009, kdy rozhodl o prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. S ohledem na tuto skutečnost měl být dle dovolatele vyloučen z rozhodování v jeho věci dle §30 odst. 4 tr. ř. Ve druhém přípisu doplňujícím dovolání ze dne 1. 3. 2012 uvedl, že co se týká skutku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, jeho nesprávné právní posouzení spočívá i ve skutečnosti, že byl předmětný skutek právně posouzen jako trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když měl být právně posouzen jako trestný čin podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
K takto podanému dovolání (i k jeho doplnění) se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatňuje ve vztahu ke všem skutkům, slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) ani jakákoli jiná procesní pochybení. Dále konstatoval, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je značně formalizovaný se striktně stanovenými obsahovými náležitostmi. Dovolatel je vždy povinen přímo v dovolání uvést konkrétní skutečnosti, které mají zakládat jím uplatněné dovolací důvody, a nemůže postupovat tak, že pouze odkáže na některá svoje předcházející podání ve věci učiněná. Nelze tedy dle státního zástupce přihlížet k těm částem dovolání, ve kterých podatel pouze obecně poukazuje na vadnost právního posouzení a učiněných skutkových zjištění, popř. s odkazem na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, když pouze odkazuje v této souvislosti na obsah ve věci podaného dovolání. Upozornil, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani ty námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění a které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Pro úplnost dodal, že z těchto námitek v žádném případě nevyplývá ani existence výše zmíněného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým základem soudních rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že zjištění o tom, že některé informace dovolatel zjistil od D. J., se opíralo o listinné materiály zajištěné při domovní prohlídce u dovolatele (str. 12 rozsudku soudu I. stupně); z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele v případě skutku pod bodem ad 3) výroku o vině ostatně není rozhodné, jakým způsobem získal určité informace, ale skutečnost, že tyto informace poskytoval osobám spojeným s nočním klubem „S.“ V žádném případě pak nelze existenci výše zmíněného extrémního rozporu dovozovat ze spekulací dovolatele o jakémsi „podplácení“ svědků. Dále státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se procesní validity záznamů odposlechů telekomunikačního provozu, neboť jde o námitky výlučně procesního, nikoli hmotně právního charakteru. Pro úplnost dodal, že nová právní úprava jako celek nebyla pro obviněného příznivější, a to ani v případě, že by ve smyslu dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 150/2011 (jehož závěry osobně považuje státní zástupce za poněkud kontroverzní) byla brána v úvahu i problematika podmínek pro postup podle §88 tr. ř. Sazba trestu odnětí svobody, který dovolateli hrozil za nejpřísněji trestný čin přijímání úplatku kvalifikovaný podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (rok až pět let), byla výrazně mírnější nežli sazba trestu odnětí svobody u korespondujícího trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (dva až osm let.) Pro závěr o vině tímto trestným činem (bod 3/ výroku o vině) při tom měla klíčový význam především výpověď svědkyně P. H., nikoli záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, které se většinou týkaly otázek z hlediska skutečností důležitých pro trestní řízení irelevantních (str. 11 rozsudku soudu I. stupně). Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se pak nacházejí dle státního zástupce námitky týkající se vedení řízení před soudem prvního stupně. Tvrzení, že soud měl dovolateli nějakým způsobem dávat najevo svoje antipatie, byť v teoretické rovině, snad mohlo mít význam z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dle státního zástupce podřadit toliko část námitek vznesených ve vztahu k výrokům o vině skutky popsanými pod body 1), 2) výroku o vině, tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. K námitkám, že ze skutkových zjištění nevyplývá subjektivní stránka trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., zejména pokud jde o zákonný znak „v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, uvedl, že „škodou“ ve smyslu ustanovení 158 odst. 1 tr. zák. je nejen škoda materiální, ale také imateriální, tedy též jakékoli porušení nemajetkových práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak „neoprávněným prospěchem“ může být jakékoli, tedy i nemajetkové zvýhodnění pachatele nebo jiné osoby, na které nemá zvýhodněná osoba právo. Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových větách a z jejich rozvinutí na str. 6 - 7 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel – a to v některých případech i podle vlastního vyjádření – prováděl neoprávněné lustrace pro čistě soukromé a s plněním jeho služebních povinností nijak nesouvisející potřeby svoje a dalších osob. Tím ovšem opatřoval sobě nebo jiným osobám nemajetkový neoprávněný prospěch spočívající v přístupu k údajům, na které on sám nebo tyto další osoby neměly právo. Současně tak způsobil nemajetkovou škodu subjektům vedoucím předmětné databáze spočívající v neoprávněném „úniku“ jimi shromážděných údajů; přinejmenším v některých případech způsobil nemajetkovou škodu též lustrovaným osobám, když jiným nepovolaným osobám zpřístupnil údaje těchto osob se týkající. Státní zástupce poukázal dále na skutečnost, že ač v tzv. skutkové větě sice nebyl úmysl obviněného směřující ke způsobení škody a neoprávněného prospěchu vyjádřen výslovně, nepochybně však existence tohoto úmyslu, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., vyplývá z objektivních okolností jeho jednání, jak jsou vylíčeny v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudního rozhodnutí. Dle vyjádření státního zástupce neobstojí ani námitka, podle které společenská nebezpečnost činu není vyšší než nepatrná. Protože dovolatel tuto námitku blíže nekonkretizoval, konstatoval státní zástupce pouze tolik, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz též R 43/1996). Ve vztahu ke skutkům pod body ad 3) a 4) výroku o vině citovaného rozsudku dovolatel dle státního zástupce žádné námitky relevantní z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani nevznesl. Ve vztahu ke skutku pod bodem ad 3) citovaného rozsudku ovšem dovolatel uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K tomu státní zástupce poukázal na skutečnost, že uplatněné námitky ovšem tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť o neúplný výrok ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, jestliže některý výrok neobsahuje podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Neúplnost popisu skutku v tzv. skutkové větě, pokud by měla za následek nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků souzeného trestného činu, by bylo možno vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky jsou však i z hlediska tohoto dovolacího důvodu bezpředmětné. To proto, že ve skutkové větě uvedené zjištění, že dovolatel ve třech případech předem upozornil osoby spojené s nočním klubem S. na chystané kontroly v tomto klubu, samo o sobě naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Na tom dle státního zástupce nic nemění ani skutečnost, že pouze v jednom případě byly ve skutkové větě blíže konkretizovány negativní následky jednání obviněného pro práci Policie ČR. Zdůraznil, že v obecné rovině by skutková podstata trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. byla naplněna i v případě, kdyby se dovolatelem vyzrazená kontrola posléze z nějakého důvodu neuskutečnila. Pro úplnost dodal, že určité pochybnosti lze mít o právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem ad 4) výroku o vině citovaného rozsudku, neboť ze skutkových zjištění tam uvedených vyplývá podezření, že sám dovolatel se dopouštěl jednání naplňujícího znaky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. Ani po policistovi však nelze požadovat, aby plnil svoje služební povinnosti i v případě, že by tím sám sebe usvědčoval ze spáchání trestného činu (srovnej dosud použitelné R 48/1980). Na tuto problematiku však dovolatel v jinak poměrně obsáhlém dovolání ani náznakem nepoukazuje a s ohledem na výše uvedený formalizovaný charakter dovolání a omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu se proto touto otázkou nelze v dovolacím řízení zabývat. Pokud se týká doplňku dovolání ze dne 28. 2. 2012, k tomu státní zástupce uvedl, že podle §30 odst. 4 tr. ř. soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování. Za řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nutno považovat přezkumné řízení prováděné Nejvyšším soudem podle §314 l a násl. tr. ř. na návrh osoby uvedené v §88 odst. 8 tr. ř. To s tím, že takovéhoto řízení se soudce Mgr. František Boštík, který ani není soudcem Nejvyššího soudu, zajisté neúčastnil. Námitky dovolatele je proto nutno považovat za nedůvodné, a to i kdyby byly akceptovány jím uváděné důvody, pro které námitku podjatosti neuplatnil již v řízení před odvolacím soudem. Pro úplnost dodal, že samotná účast soudce na rozhodování o prodloužení doby odposlechu (§88 odst. 4 tr. ř.) nezakládá důvod vyloučení nejen podle §30 odst. 4 tr. ř., ale ani podle §30 odst. 2, odst. 3 tr. ř. K podání ze dne 1. 3. 2012 uvedl, že se zřejmě týká skutku vylíčeného pod bodem ad 4) výroku o vině v rámci citovaného rozsudku, který byl reprodukován též v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Tento skutek spočíval mj. v tom, že dovolatel jako policista při sepisování úředního záznamu se S. B. vědomě a po dohodě s ní nezaprotokoloval skutečnost, že B. mu v přesně nezjištěné době od 1. 7. 2009 do 7. 9. 2009 v J. n. N. prodala prostřednictvím K. K. 4 ks úsporných zářivek pocházejících z trestné činnosti jiných osob. Takovéto „úpravy“ obsahu úředního záznamu policistou je podle názoru státního zástupce nutno považovat za úmyslné aktivní jednání v rozporu se zákonem, a tedy za vykonávání povinnosti způsobem odporujícím zákonu ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nikoli „pouze“ za opomenutí splnění povinnosti uložené obviněnému zákonem, což by odpovídalo právní kvalifikaci podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Právní kvalifikaci tohoto skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. proto považuje za správnou. Pro úplnost dodal, že dovolatelem vytýkaná údajná vada právní kvalifikace by na jeho postavení neměla prakticky žádný dopad. (Na okolnost zmíněnou jako obiter dictum ve vyjádření státního zástupce ze dne 24. 2. 2012, tj. že při řádném plnění služebních povinností by obviněný fakticky musel usvědčovat z trestné činnosti sám sebe, podatel ani v doplňku dovolání nepoukázal.) Uzavřel proto, že dovolací námitky zčásti obsahově neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům §265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř., zčásti pak jsou zjevně nedůvodné. Za této situace pak není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil s poukazem na ustanovení §30 odst. 4 tr. ř. s tím, že Mgr. Boštík jako soudce rozhodoval v přípravném řízení o prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a následně se podílel na rozhodování v téže věci v konaném odvolacím řízení. Podle §30 odst. 4 tr. ř. je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je tedy v dalším řízení vyloučen z rozhodování. K řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu je podle §314 l odst. 1 tr. ř. příslušný Nejvyšší soud. Z výše uvedeného je zřejmé, že takto koncipované zákonné ustanovení upravuje vyloučení z rozhodování soudce Nejvyššího soudu, který se nějak podílel na rozhodování v předchozím řízení, stejně jako upravuje vyloučení takovéhoto soudce z řízení následujícím po provedeném přezkumu. Takováto situace však v případě Mgr. Boštíka evidentně nenastala, když tento se zákonem předvídaného řízení neúčastnil a ani není soudcem Nejvyššího soudu. Pro úplnost lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1182/2006 ze dne 22. 11. 2006 (dostupné na www.nsoud.cz), podle kterého vystupování soudce v přípravném řízení, ať již má formu rozhodnutí, anebo se uplatňuje jinak, není obecně samo o sobě důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve stádiu po podání obžaloby. Za důvod vyloučení se tu podle §30 odst. 2 tr. ř. považuje jen to, že soudce v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Výčet těchto tří způsobů, jimiž soudce zasahuje do přípravného řízení, je taxativní, což znamená, že jiné způsoby jeho ingerence do přípravného řízení samy o sobě nejsou důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. Z toho vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. z dalšího jeho působení ve věci. Je tedy zřejmé, že pokud soudce činil v přípravném řízení kroky, jimiž žádným způsobem nepředjímal rozhodnutí o vině a případném trestu dovolatele, není zde dán důvod jeho vyloučení v následujícím řízení, a to podle žádného ze zákonem předvídaných ustanovení obsažených v §30 tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
V první řadě je nutno uvést, že nebylo přihlíženo k té části dovolání, v níž dovolatel odkázal na námitky uplatněné v jeho odvolání. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1052/2006 ze dne 13. 9. 2006, dostupné na www.nsoud.cz).
Za právně relevantně uplatněné námitky pod takto deklarovaným dovolacím důvodem tak lze považovat ty, které se týkají absence subjektivní stránky trestných činů uvedených pod body 1) - 2) citovaného rozsudku soudu prvního stupně, námitku absence pohnutky spočívající ve způsobení škody jinému nebo o opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, jakož i námitku spočívají v tvrzení, že společenská nebezpečnost jeho jednání není vyšší než nepatrná, stejně jako námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno podle nového trestního zákoníku s ohledem na §88 odst. 1 tr. ř., který pro povolení odposlechu předvídá spáchání zvlášť závažného zločinu.
K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Pokud tedy dovolatel prováděl lustrace osob v databázích Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky za svými soukromými účely, nijak nesouvisejícími s výkonem jeho pravomoci, činil tak v rozporu se zákonem a co se týká subjektivní stránky jeho jednání je zřejmé, že jinak než v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. tyto neoprávněné lustrace provádět ani nemohl. Co se týká úmyslu způsobit někomu jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, pak je třeba poukázat na to, že „škodou je třeba rozumět nejen škodu materiální, ale i škodu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda apod. Škoda může být způsobena jakékoli fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na její vztah k veřejnému činiteli. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda skutečně vznikla. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo.“ K pojmu „škoda“ a „neoprávněný prospěch“ u označeného trestného činu je třeba odkázat též na judikované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 73/74 (publ. pod R 25/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze kterého plyne, že pod pojmem "úmyslně způsobí jinému škodu" nelze spatřovat jen způsobení materiální škody, ale i škody nemateriální, zejména poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak pod pojmem "opatří jinému neoprávněný prospěch" nejde jen o opatření majetkového prospěchu, ale o opatření jakéhokoliv neoprávněného zvýhodnění jiného, na které nemá právo. Z uvedeného ustanovení dále zjevně plyne, že tento trestný čin je dokonán, jestliže veřejný činitel nesplní svou povinnost v úmyslu způsobit jinému škodu nebo neoprávněně zvýhodnit jiného, a nezávisí na tom, zda jiný takovým jednáním veřejného činitele byl skutečně poškozen nebo získal neoprávněný prospěch. Stačí tedy, jestliže veřejný činitel nesplní svou povinnost (analogicky vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu), jsa veden uvedenou pohnutkou. Ze skutkové věty (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že dovolatel údaje z uvedených databází získával jednoznačně v rozporu se zákonem, buď pro svoje osobní potřeby, nebo pro potřeby jiných osob. Výklad ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. v tom směru, že skutková věta musí nutně obsahovat explicitní vyjádření, podle něhož obviněný jednal v úmyslu přímém či nepřímém, je příliš restriktivní, neboť v souladu s uvedeným ustanovením je nutné, aby popis skutku obsahoval vyjádření reálných skutečností, z nichž lze takový právní závěr vyvodit. Čtením předmětné skutkové věty lze takto zcela jednoznačně dospět k právnímu závěru spočívajícím v tom, že dovolatel zcela úmyslně a neoprávněně získal chráněné osobní údaje osob tam přesně uvedených, přičemž je zřejmé, že již tímto jednáním došlo ke škodě (poškození práva na soukromí lustrovaných osob, nemajetková újma subjektům vedoucím příslušné databáze, do kterých v daných případech neměl ze zákona přístup) a naopak došlo k neoprávněnému prospěchu na straně dovolatele a dalších osob, které se takto dostaly k informacím, na které by neměly za daných okolností právní nárok. Též námitce, že společenská nebezpečnost trestného činu není vyšší než nepatrná, nelze přiznat žádné opodstatnění, neboť jednání veřejného činitele, který pro svoje vlastní potřeby v rozporu se zákonem zneužije databáze osob, které má právě výkonem své pravomoci chránit, lze dozajista označit za společensky škodlivé a právě proto je takovéto jednání postihováno aplikací příslušné skutkové podstaty označeného trestného činu uvedeného v trestním zákoně.
Co se týká námitky dovolatele stran použití záznamů odposlechu telekomunikačního provozu (kterou dovolatel uplatnil i v souvislosti se skutkem pod bodem ad 3/) citovaného rozsudku, tak je namístě především uvést, že se takto jedná o námitku ryze procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že ji dovolatel (v dané věci zcela nepřiléhavě) uplatnil v souvislosti s časovou působností trestních zákonů (a přesto, že tato námitka nebyla předmětem odvolacího přezkumu), uvádí k ní Nejvyšší soud jako obiter dictum následující:
Nejvyšší soud si je vědom svého usnesení sp. zn. 7 Tdo 150/2011 ze dne 9. 3. 2011, které však nelze na nyní posuzovanou věc vztáhnout. Podle trestního řádu ve znění účinném před 31. 12. 2011 (před účinností novely trestního řádu č. 459/2011), tedy v době, kdy došlo k pravomocnému odsouzení dovolatele, je namístě uvést, že dle §88 odst. 1 tr. ř., bylo-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva , mohl být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Podle §88 odst. 6 tr. ř. (poslední věta) v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Již soud prvního stupně se s použitelností těchto záznamů vypořádal na straně 11 svého rozsudku, když uvedl, že odposlechy byly získané ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 56 T 2/2010, kde se jednalo o trestné činy podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, tedy plně v souladu s trestním řádem a nyní použity v souladu s §88 odst. 6 tr. ř. v trestní věci, kdy se jedná o trestný čin podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se týká několika mezinárodních smluv. V těchto souvislostech je třeba odkázat také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 143/08 ze dne 21. 10. 2008, podle kterého mimo jiné „…. 1) Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je možný, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, 2) není-li splněna podmínka ad 1), tedy nejedná-li se v daném trestním řízení o zvlášť závažný úmyslný trestný čin, může být přesto nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud v daném trestním řízení jde o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva. Protože trestný čin přijímání úplatku (§160 tr. z.) nepatří mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy, musí být splněna alespoň podmínka ad 2). Splnění podmínky existence mezinárodní smlouvy je v tomto případě splněna díky Trestněprávní úmluvě o korupci…“ Podle čl. 2 Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sbírky mezinárodních smluv, dále jen Úmluva) každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která budou nezbytná pro to, aby nabídka, slib nebo poskytnutí nepatřičné výhody přímo či nepřímo nějakou osobou veřejnému činiteli této smluvní strany, ať již přímo jemu nebo někomu jinému, aby jednal anebo nejednal při výkonu jeho funkce, bylo pokládáno za trestný čin podle tuzemského práva, je-li tento čin spáchán úmyslně. Je tedy zřejmé, že ke stíhání tohoto trestného činu zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva. Dále lze zmínit i Úmluvu o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských států Evropské unie, vypracovanou na základě článku K.3 odst. 2 písm. C) Smlouvy o Evropské unii. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že soudy v době svého rozhodování pravidla užití záznamů odposlechů telekomunikačního provozu respektovaly a poukaz na užití (případné) příznivější hmotně právní úpravy není v tomto případě namístě, neboť z této soudy nevycházely a ani vycházet neměly (s ohledem na skutečnost, že se jedná o otázku ryze procesního charakteru), když nezbývá než uzavřít, že pořízení i následné použití těchto záznamů bylo v souladu se zákonem.
Další námitky dovolatele týkající se skutků uvedených pod bodem ad 3) a 4) citovaného rozsudku soudu prvního stupně nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný další ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů a dovolatel jejich prostřednictvím pouze de facto brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a proti způsobu provádění dokazování a následnému hodnocení takto provedených důkazů. Soudy však (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí přesvědčivě a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným výše uvedenými trestnými činy. Co se týká skutku pod bodem ad 3) citovaného rozsudku, bylo vyslechnuto několik (označených) svědků k úniku informací vyšetřování a soud se pečlivě rozborem této situace zabýval. Stejně tak se pečlivě zabývali výpovědí svědkyně B. (viz bod 4/ citovaného rozsudku) a řádně zdůvodnil, proč již v tomto směru provádění dalšího dokazování odmítl.
V tomto směru je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Pro úplnost je nutno dodat, že ani námitka dovolatele, že jeho jednání uvedené pod bodem ad 4) citovaného rozsudku soudu prvního stupně by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. nikoli jako trestný čin §158 písm. a) tr. zák., postrádá jakékoli opodstatnění a jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Aktivní jednání policisty, který záměrně nezaprotokoluje skutečnost, která by ho de facto usvědčovala z trestné činnosti, je dozajista výkonem pravomoci odporujícím zákonu. Také nezbývá než souhlasit se státním zástupcem, že požadovaná změna právní kvalifikace by na postavení dovolatele neměla prakticky žádný dopad a z pohledu podaného dovolání (v něm vedené argumentace) je tak bezpředmětnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedinou blíže specifikovanou námitkou k tomuto dovolacímu důvodu je námitka dovolatele spočívající v tvrzení, že ve výroku pod bodem ad 3) citovaného rozsudku je uvedeno, že „nejméně ve třech případech vyzrazoval provozovatelce nočního klubu S. informace o chystaných kontrolách Policie ČR v uvedeném klubu“, když je zde blíže specifikován pouze jeden skutek, ostatní dva skutky vyplývají z výpovědi svědkyně H. a dovolatel tak polemizuje s počtem kontrol, které měly být v podniku skutečně provedeny. Takto uplatněná námitka je však pouze opět námitkou skutkového charakteru, kdy dovolatel pouze brojí proti zjištěnému skutkovému ději s tím, že takto uplatněná námitka není způsobilá být předmětem dovolacího přezkumu. Nezbývá než v uvedeném směru souhlasit se státním zástupcem s tím, že v dané věci není podstatné, zda se nakonec uváděná prohlídka opravdu uskutečnila, právně relevantní je fakt, že došlo k vyzrazení informací (ohledně kterých byl vázán mlčenlivostí) ze strany dovolatele a to bez ohledu na to, zda skutečnosti, jež byly obsahem informace, také reálně nastaly.
Konečně důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel tedy ve svém podání uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku (odvolání), ač byly v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. S ohledem na výše uvedené je však zřejmé, že za situace, kdy Nejvyšší soud shledal námitky uplatněné pod označenými (deklarovanými) dovolacími důvody jako zjevně neopodstatněné, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Vzhledem k tomu, že takto podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, tak již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad jemu uloženého trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka