ECLI:CZ:US:2008:4.US.143.08.1
sp. zn. IV. ÚS 143/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze, Maiselova 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 510/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 9 To 353/2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 2 T 111/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 1. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené. Ústavní stížností, která byla doplněna podáním ze dne 6. 2. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným ve věci spáchání trestného činu přijímání úplatku podle ustanovení §160 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Těmito rozhodnutími měla být porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež garantuje čl. 1 Ústavy, čl. 36 a následující Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestného činu přijímání úplatku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 15. 11. 2003 si měl, jako delegát ČMFS, nechat slíbit v rámci telefonického rozhovoru s ředitelem FK Viktoria Žižkov, a. s. úplatek za to, že příznivě ohodnotí rozhodčí, kteří budou bdít nad férovým průběhem zápasu, v ústavní stížnosti přesně specifikovaným, a kteří mají zápas ovlivnit ve prospěch FK Viktoria Žižkov, a. s. Těmto rozhodčím měl přitom ředitel FK Viktoria Žižkov, a. s. rovněž slíbit úplatek.
Ústavní soud po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti zhodnotil ústavněprávní rovinu věci samé a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již v úvodu stěžovatel konstatuje, že si je vědom toho, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Přesto však z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly; stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje v návrhu se závěry obecných soudů.
Za této situace není nutné opakovat to, co správně konstatovaly už obecné soudy, když posuzovaly právě projednávanou věc, či to, co plyne z judikatury Ústavního soudu zabývající se stejnou problematikou – z nejnovější možno odkázat např. na usnesení z 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 3265/07, jež vychází z takřka totožného skutkového stavu. Proto se Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti bude zabývat pouze některými námitkami v ní uvedenými.
Pokud stěžovatel namítá, že stěžejní důkaz, jimiž byly odposlechy telefonických hovorů, nemohl být v trestním řízení použit, neboť protokol o záznamu telefonického provozu neobsahuje údaj o osobě, která záznam pořídila, pak lze jen poznamenat, že tato námitka se podle Ústavního soudu nachází na samé hranici s dogmatismem. Původní znění ustanovení §88 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. ř.“), vycházelo z technologických možností operativní techniky, která byla ve své době používána. Smyslem tohoto ustanovení bylo bezpochyby zvýšit věrohodnost takového záznamu, jakož i možnost zpětně tento záznam ověřit stran podmínek jeho pořízení. S vývojem techniky však došlo k tomu, že záznam nepořizuje konkrétní fyzická osoba, protože ho zaznamenává audiovizuální technika s tím, že její provoz zabezpečuje útvar zvláštních činností Policie České republiky. Vývojem technologie tedy byly posíleny principy, za nichž je záznam telefonického provozu pořizován, když byla snížena pravděpodobnost selhání lidského faktoru. Výklad předkládaný stěžovatelem jde tak proti smyslu zákona. Interpretace ustanovení §88 odst. 4 (nyní odstavec 6) tr. ř., který zastává Ústavní soud, je plně v souladu se zákonem č. 177/2008 Sb., jímž byl novelizován §88 odst. 6 (dříve odstavec 4) tr. ř.[viz k tomu sněmovní tisk č. 258/0, 5. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva – zvláštní část bod 2 (§88)] i ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz k tomu např. usnesení IV. ÚS 51/03 a další).
Ani s další námitkou stěžovatele, podle níž v jeho případě nelze použít odposlechy telefonických hovorů, protože pro ně neexistuje zákonný podklad, se Ústavní soud neztotožnil a naopak dal za pravdu názoru, jenž předložil jednak Obvodní soud pro Prahu 3 (viz č.l. 27 – 28 napadeného rozsudku tohoto soudu), jednak Městský soud v Praze (viz č.l. 17 – 18 napadeného rozsudku tohoto soudu). Stěžovatel vychází z toho, že ustanovení §88 odst. 1 věta prvá tr. ř. praví, že: „Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (...).“ Stěžovatel z citovaného ustanovení dovozuje, že v případě jeho trestního řízení nelze vůbec vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť takovýto zásah do soukromí je možný mj. jen za alternativního splnění dvou základních podmínek: 1) Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je možný, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, 2) není-li splněna podmínka ad 1), tedy nejedná-li se v daném trestním řízení o zvlášť závažný úmyslný trestný čin, může být přesto nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud v daném trestním řízení jde o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva. Protože trestný čin přijímání úplatku (§160 tr.z.) nepatří mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy, musí být splněna alespoň podmínka ad 2). Splnění podmínky existence mezinárodní smlouvy je v tomto případě splněna díky Trestněprávní úmluvě o korupci (dále jen „Úmluva“) a jejímu čl. 8 týkajícím se pasivního úplatkářství v soukromém sektoru. Česká republika při přijetí této Úmluvy učinila na přechodnou dobu výhradu k jejímu čl. 7 a čl. 8 v tom, že chování uvedené v čl. 8 Úmluvy bude hodnotit jako trestné pouze tehdy, pokud toto chování bude zároveň naplňovat skutkové podstaty uvedené v národním právním předpise. Aby ovšem byla naplněna skutková podstata trestného činu přijímání úplatku podle ustanovení §160 tr.z., musí být mj. splněna podmínka, že ten, kdo přijme nebo si dá slíbit úplatek, musí tak učinit v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Stěžovatel přitom slovní spojení „obecný zájem“ interpretuje tak, že obecný zájem se týká výhradně „veřejného sektoru“, přičemž stěžovatel jako fotbalový delegát nemá s veřejným sektorem nic společného, což ostatně lze dovodit i z toho, že článek 8 Úmluvy je nadepsán marginální rubrikou „Pasivní úplatkářství v soukromém sektoru“. K takovéto stěžovatelově interpretaci slovního spojení „obecný zájem“ může Ústavní soud toliko dodat, že opět hraničí s dogmatismem. Ústavní soud již mnohokráte konstatoval, že v rámci výkladových metod směřujících k nalezení významu a smyslu zákona lze mimo jiné jako relevantní uznat i jeden z interpretačních přístupů, totiž ten, že „(...) k porozumění zákonu je třeba porozumět ,chorobě společnosti', kterou má zákon léčit“. (Fuller, Lon L.: Morálka práva, OIKOYMENH, Praha, 1998, str. 81, srov. též např. nález III. ÚS 288/04, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 34, str. 331). K chápání „obecného zájmu“, tak jak je použit v ustanovení §160 tr.z., se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval ve své ustálené judikatuře (srov. např. nález I. ÚS 537/2000, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 25, str. 329). Z právě uvedeného plyne, že Ústavní soud nepovažuje za správný výklad, jenž provedl Okresní soud v Liberci ve svém rozsudku ze dne 8. 1. 2008, č.j. 6T 156/2005-547. O tento rozsudek přitom doplnil stěžovatel dne 6. 2. 2008 svoji ústavní stížnost s tím, že žádal Ústavní soud, aby k závěrům v tomto rozsudku uvedeným přihlédl.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu