ECLI:CZ:US:2008:1.US.3265.07.1
sp. zn. I. ÚS 3265/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. M. H., 2) Z. P., 3) L. T. a 4) K. V., všech zastoupených JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Brno, Kuřimská 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 510/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 To 353/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 111/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se Mgr. M. H., Z. P., L. T. a K. V. (dále také "stěžovatelé") domáhali zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 13, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byli, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, uznáni vinnými trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Tento skutek spáchali tím, že si jako asistenti rozhodčího, resp. jako hlavní rozhodčí, nechali slíbit, v rámci telefonického rozhovoru s ředitelem FK Viktoria Žižkov, a. s., úplatek za to, aby svým rozhodováním ovlivnili fotbalová utkání, specifikovaná ve výrokové části rozsudku, ve prospěch FK Viktoria Žižkov, a. s. Za to byl stěžovatel Mgr. M. H. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zkušební dobou tří let, za současného uložení trestu zákazu činnosti v trvání čtyř let a peněžitého trestu ve výši 70.000,-- Kč, s náhradním trestem čtyř měsíců. Stěžovatel Z. P. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců se zkušební dobou v trvání třiceti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání tří let a peněžitý trest ve výměře 50.000,-- Kč, s náhradním trestem v trvání tří měsíců. L. T. byl uložen trest odnětí svobody čtrnáct měsíců se zkušební dobou čtyř let, trest zákazu činnosti v trvání pěti let a peněžitý trest ve výměře 90.000,-- Kč, s náhradním trestem čtyř měsíců. Stěžovatel K. V. byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců se zkušební dobou v trvání čtyř let a byl mu uložen trest zákazu činnosti po dobu pěti let a peněžitý trest ve výměře 150.000,-- Kč, s náhradním trestem v trvání čtyř měsíců.
Stěžovatelé tvrdili, že v jejich případě rozhodoval vyloučený soudce, který byl pro svůj poměr k projednávané věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Jednalo se o soudce Městského soudu v Brně, JUDr. Aleše Dufka, který v době, kdy vydával příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení, byl vysokým funkcionářem Českomoravského fotbalového svazu (dále jen "ČMFS"). Ten v této trestní věci vystupoval jako poškozený. Nařízené odposlechy, resp. jejich obsah, byly významným důkazem při rozhodování o jejich vině. Navíc, dotyčný soudce odůvodnil své příkazy tím, že se jedná o věc, v níž je prováděno šetření pro trestný čin, k jehož stíhání Českou republiku zavazuje Trestněprávní úmluva o korupci (dále jen "Úmluva"). Avšak Česká republika podle čl. 37 této Úmluvy učinila výhradu ve vztahu k jejím čl. 7 a čl. 8. Proto tedy neexistuje mezinárodní smlouva, která by naši republiku zavazovala k trestnímu stíhání deliktů obsažených v §160 odst. 1 TrZ. Odposlechy jejich telefonických hovorů tak byly prováděny bez řádného příkazu, neboť neexistoval zákonný důvod k jejich povolení. V další části ústavní stížnosti tvrdili, že v dané věci nelze konstruovat ani naplnění subjektivní stránky, neboť si nikdo z nich o úplatek neřekl, ani jej nedostal, ani jeho vyplacení nevyžadoval. Telefonické hovory s obžalovaným Ivanem Horníkem neukončili jen ze slušnosti, jeho nabídku nevnímali jako úplatek.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádřily obecné soudy, které shodně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud provedl navíc rekapitulaci svého rozhodnutí. Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy, použitelné pro řízení o ústavní stížnosti.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Toho si ostatně stěžovatelé byli vědomi, když tuto skutečnost konstatovali v úvodu ústavní stížnosti.
Z obsahu jejich stížnosti vyplývá, že se přesto domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí trestních soudů tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Stěžovatelé bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizují s jejich závěry.
Námitka stěžovatelů, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány soudcem, který byl pro svůj poměr k projednávané věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 TrŘ, jako vysoký funkcionář ČMFS, není opodstatněná. Soudce Městského soudu v Brně, JUDr. Dufek, nebyl vyloučen, neboť nebyl zjištěn jeho poměr ke stěžovatelům, jejich obhájcům, k jinému orgánu činnému v trestním řízení, v důsledku kterého by nemohl nestranně rozhodovat. Nebyl zjištěn ani poměr k projednávané věci, který musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům této věci se týkajícím objektivně (srov. rozh. NS 13/2002-T 339). Zmíněný soudce je sice členem arbitrážní komise ČMFS, ale rozhoduje především spory z profesionálních smluv. Nikdy nerozhodoval spor týkající se FK Viktoria Žižkov. Za tuto práci nedostává plat, na ČMFS není nijak závislý, neměl a ani nemá možnost ovlivňovat dění v ČMFS, jehož ani není členem (viz str. 29 rozsudku soudu prvního stupně)
Neakceptovatelnou je i další námitka o nezákonnosti povolených odposlechů, pro nesplnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 TrŘ, protože neexistuje mezinárodní smlouva, která by naši republiku zavazovala k trestnímu stíhání deliktů obsažených v §160 odst. 1 TrZ. Jak již uvedly obecné soudy (str. 26 - 28 rozsudku soudu prvního stupně a str. 17 - 18 rozsudku soudu odvolacího), podmínka existence mezinárodní smlouvy je v tomto případě splněna díky Trestněprávní úmluvě o korupci a jejím čl. 7 a čl. 8 obsahující definici aktivního a pasivního úplatkářství v soukromém sektoru. Výhrada učiněná Českou republikou při přijetí této Úmluvy (tzv. Štrasburská dohoda), spočívající v tom, že chování uvedené v čl. 7 a čl. 8 Úmluvy bude hodnotit jako trestné pouze tehdy, pokud toto chování bude zároveň naplňovat skutkové podstaty uvedené v národním právním předpise, je v projednávané věci právně irelevantní, neboť jednání stěžovatelů je trestně postižitelné podle §160 odst. 1 TrZ. Jinými slovy, učiněná výhrada neznamená, že Česká republika Úmluvu nepřijala a není jí vázána.
Jak již Ústavní soud konstatoval ve věci sp. zn. IV. ÚS 143/08, z právě uvedeného plyne, že Ústavní soud nepovažuje za správný výklad, provedený Okresním soud v Liberci v rozsudku ze dne 8. 1. 2008, čj. 6 T 156/2005 - 547. O tento rozsudek stěžovatelé dne 18. 2. 2008 doplnili svoji ústavní stížnost s tím, že žádali Ústavní soud, aby k závěrům v tomto rozsudku uvedeným přihlédl.
Nelze se ztotožnit ani s tvrzením, že v jejich případě nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu. Stěžovatelé zcela přehlédli důležitou skutečnost, na kterou poukázal nejen soud prvního stupně a soud odvolací, ale také Nejvyšší soud, tj. že znakem skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku je pojem "dá si slíbit úplatek". Přijetí slibu úplatku je v podstatě formou přípravy, která byla zde postavena na úroveň dokonaného trestného činu, a je naplněn, jestliže pachatel nabídku úplatku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí. Přitom je nerozhodné, zda dojde k naplnění slibu. Jinými slovy, pro naplnění znaků trestného činu příjímání úplatku postačuje, že pachateli je jinou osobou nabídnut, v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, úplatek (je mu slíben) a obžalovaný nabídku úplatku akceptuje, resp. dá osobě, která mu úplatek nabízí, najevo svůj souhlasný postoj s jeho nabídkou. Od obžalovaného není vyžadováno žádné jednání ve vztahu k osobě úplatek nabízející. Stačí pasivní role pachatele, neboť trestnost jeho jednání je dána tím, že akceptuje, v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu (v dané věci rozhodování fotbalových utkání 1. Gambrinus ligy ve funkcích rozhodčích a asistentů), nabídku úplatku. V přezkoumávané věci není pochyb, že u stěžovatelů byl zákonný znak "dal si slíbit úplatek" naplněn. Z učiněných skutkových zjištění zřetelně plyne, že stěžovatelům byla naprosto jasná terminologie (třicetník, padesátník, třicet kilo jablek, čtyřicet litrů nafty, apod.). Věděli, o čem je řeč, tj. že ze strany obžalovaného I. H. se jedná o nabídku úplatku. Žádný z nich se vůči této nabídce ani neohradil ani ji rezolutně a jednoznačně neodmítl tak, jak to učinil např. svědek L. D. (viz str. 21 rozsudku soudu prvního stupně). Naopak, jejich vyjádření v rámci zmíněných rozhovorů byla konkludentním souhlasem s nabídkou úplatku. Proto nemůže být pochyb o jejich úmyslném jednání. Jak oprávněně obecné soudy poznamenaly, poukaz stěžovatelů na to, že by případným čestným a korektním jednáním ohrozili svoji kariéru v rámci fotbalového hnutí, je naprosto nepřijatelný (str. 28 rozsudku soudu prvního stupně, str. 20 - 21 rozsudku odvolacího soudu a str. 13 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud nepovažuje proto za nutné opakovat to, co konstatovaly už obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, a odkazuje na jejich podrobnou argumentaci. Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně subjektivní stránky, a obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr, že stěžovatelé svým jednáním naplnili všechny znaky stíhaného trestného činu. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelům řádně prokázána vina, ani že by jim byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest, neboť mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatelů a uloženým trestem je patrna logická vazba. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Nebylo shledáno ani porušení čl. 13 Listiny, neboť nařízené odposlechy a záznamy telekomunikačního zařízení byly shledány zákonnými.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu