ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.510.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 510/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 dovolání I. H.,O. D., Ing. I. G., Mgr. M. H., Z. P., L. T., K. V., Mgr. Z. L., L. M., a P. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 To 353/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 111/2005, a rozhodl takto:
Dovolání I. H., O. D., Ing. I. G., Mgr. M. H., Z. P., Mgr. Z. L., L. M., P. P., L. T. a K. V. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 111/2005, byl obviněný I. H. uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.); ostatní výše jmenovaní obvinění a obviněný A. R. (který dovolání nepodal) byli uznáni vinnými trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák.
I. H. byl podle §161 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 900.000,- Kč; pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech zaměstnání, povolání, nebo funkcí, v orgánech a organizacích řízených Č. f. s., v trvání 10 let.
O. D. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce delegáta na všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 3 let.
Ing. I. G. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 90.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 5 let.
Mgr. M. H. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 4 let a 6 měsíců.
Mgr. Z. L. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 3 let.
L. M. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 3 let.
P. P. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 3 let.
Z. P. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 3 let.
L. T. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 90.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 5 let.
K. V. byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 150.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání 5 let.
Podkladem výroku o vině se stala učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou podrobně popsána ve výrokové části citovaného rozsudku, a to pokud jde o I. H. pod body I/ 1-17, a pokud jde o ostatní dovolatele takto pod body II-XI.
Uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť proti němu podali svá odvolání jednak všichni obvinění, jednak Obvodní státní zástupce pro Prahu 3 v neprospěch I. H.
Těmito odvoláními se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2006 Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 9 To 353/2006 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil pouze ohledně I. H. ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se I. H. při nezměněném výroku o vině trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. a při nezměněných výrocích o trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let, peněžitém trestu ve výměře 900.000,- Kč a náhradním trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, dále odsuzuje podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu všech zaměstnání, povolání nebo funkcí v orgánech Č. f. s. a dále ve všech organizacích a právnických osobách, které jsou zároveň členy Č. f. s. a mají provozování fotbalu v předmětu své činnosti, v trvání 10 let.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání I. H., O. D., Ing. I. G., Mgr. M. H., Mgr. Z. L., L. M., P. P., Z. P., A. R., L. T. a K. V. zamítnuta.
Prostřednictvím svých obhájců podali všichni obvinění vyjma A. R. proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení se souvisejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 v zákonné lhůtě dovolání, přičemž obvinění Mgr. M. H., Z. P., L. T. a K. V. tak učinili formou společného dovolání prostřednictvím stejného obhájce.
Obviněný I. H. se ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítá, že skutek tak, jak byl zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu. Dle jeho názoru došlo v jeho trestní věci k nesprávné interpretaci pojmu „obstarávání věcí obecného zájmu“ a v důsledku toho k nesprávnému právnímu posouzení skutku. K tomuto svému názoru uvádí rozsáhlou argumentaci a polemizuje s právním názorem vyjádřeným již soudem druhého stupně. Podstatou tvrzení dovolatele je jeho opakovaně uváděný názor, že sport (konkrétně fotbal) jako individuální a soukromá aktivita není věcí obecného zájmu, stát není oprávněn zasahovat do činnosti sportovních funkcionářů, rozhodčích či dobrovolných sdružení sportovců a že korupci konkrétně ve fotbale je sice nutno odsoudit z hlediska etiky, nicméně trestně právní ingerence dle dovolatele není na místě, a to tím spíše, že v současných společensko-politických podmínkách již není sport direktivně řízen státem, v posledních letech se také stát choval k většině korupčních jednání ve sportu netečně a nynější trestní věc svědčí o nesystematickém a tedy nepředvídatelném postoji státu k podobným případům.
Dovolatel se pozastavuje i nad argumentací soudu, z níž dovozuje, že stát se dostává do pozice garanta nikoli fair play hry a že výsledky hry nebudou ovlivňovány v rozporu se sportovními pravidly, nýbrž se stává pouze garantem toho, že případné ovlivňování nebude mít formu úplatků. Z tohoto pohledu dovolatel zpochybňuje deklaraci zájmu státu (jakožto zájmu obecném) na regulérnosti sportovních utkání. Na podporu své argumentace v této věci odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 4/04.
S odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel také napadá jako „jiné nesprávné právní posouzení“ i rozhodnutí soudu o uložení peněžitého trestu ve výši 900.000,- Kč s tím, že jde o trest nepřiměřený s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, které nebyly soudem náležitě zjištěny.
S odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který – jak sám uvádí – uplatňuje „z procesní opatrnosti“) vznáší i námitku proti uloženému trestu zákazu činnosti. Vyslovuje názor, že mu v rozporu s ust. §49 tr. zák. uloženým trestem není zakazována nějaká konkrétní činnost, nýbrž je mu zakazováno vykonávat zaměstnání, povolání nebo funkci v určitých subjektech. V této souvislosti poukazuje na neurčitost (a tedy nepředvídatelnost) pojmu „povolání“ a na nejasnost pojmu „organizace“. Vznáší pochybnost nad tím, zda stát může takovým způsobem zasahovat do rozhodování dobrovolných sdružení o obsazování funkcí.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby buď věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl rozsudkem dle §265m odst. 1 tr. ř.
Poté, co tento obviněný vypověděl svému obhájci dne 26. 4. 2007 plnou moc a téhož dne udělil plnou moc k obhajobě JUDr. N. K., bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dne 2. 5. 2007 (tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání) doplnění dovolání. Obsahem tohoto doplnění je jednak upřesnění petitu (aby obsahem případného rozsudku Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby), jednak požadavek, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (k tomuto požadavku však nebyl podán příslušný návrh dle §265h odst. 3 tr. ř.). Dále doplnění dovolání obsahuje upřesnění předchozí argumentace, částečně zpochybňující i učiněná skutková zjištění soudu. Kromě tohoto však doplnění dovolání obsahuje i další námitky, které nebyly obsaženy v původním dovolání, jako např. námitka týkající se autentičnosti odposlechů telekomunikačního provozu a nezákonnosti jejich pořízení. Dovolatel též požádal dle ustanovení §265o tr. ř., aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Jelikož však doplněné dovolání bylo podáno až po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání, Nejvyšší soud se s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. tímto doplněním, pokud jde o námitky měnící rozsah dovolání a důvody dovolání se jimi, jako irelevantními nemohl zabývat.
Obviněný O. D. ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. b), písm. e) a písm. g) tr. ř.
S odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tvrdí, že v dané trestní věci rozhodl vyloučený orgán, a to soudce Městského soudu v Brně JUDr. D., který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
S odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel uvádí, že proti němu bylo vedeno nepřípustné trestní stíhání, přičemž důvody nepřípustnosti spatřuje v nesprávnosti a neoprávněnosti aplikace §88 odst. 1 tr. ř. ve vazbě na Trestněprávní úmluvu o korupci ze dne 27. 1. 1999 č. 70/2002 Sb.m.s. (dále jen „Trestněprávní úmluva o korupci“ či „Úmluva“), jakož i aplikace §88 odst. 2 a odst. 4 tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje O. D. jednak v nesprávném posouzení otázky „věci obecného zájmu“, jednak v nesprávném posouzení znaku „dát si slíbit úplatek“.
V petitu svého dovolání O. D. navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obviněný Ing. I. G. se odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá absenci formálního znaku trestného činu, na kterou usuzuje z odlišného hodnocení odposlechu telefonického rozhovoru. Ze svého odlišného hodnocení tohoto důkazu pak vyvozuje další závěry, včetně závěru o porušení zásady in dubio pro reo. Dále napadá rozsah provedeného dokazování (v této souvislosti namítá porušení práva na obhajobu), vady ve skutkových zjištěních spočívající v neprovedení důkazů, které by ověřily hodnověrnost hlavního důkazu, argumentuje rovněž skutečným průběhem zápasu, na základě čehož by dle jeho názoru mělo být jasné, že průběh zápasu neovlivnil.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a dále aby postupoval podle §265l tr. ř., popř. aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Obvinění Mgr. M. H., Z. P., L. T. a K. V. ve svém společně podaném dovolání odkazují na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelé v prvé řadě upozorňují, že ve svém počínání při fotbalových zápasech nebyli nikterak ovlivněni, zápasy nedopadly tak, jak si přál I. H. a na jeho peněžní nabídky v souvislosti s vedením zápasů ani pozitivně nereagovali. Vytýkají soudu, že v tomto směru (ohledně nestrannosti jejich jednání) nerozšířil dokazování. Základní námitkou dovolatelů je tvrzení, že provedeným dokazováním nebyla náležitě prokázána a naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu ani u jednoho z nich.
V petitu svého dovolání navrhují, aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a aby je buď Nejvyšší soud sám svým rozhodnutím zprostil obžaloby, popřípadě aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Z. L. se rovněž odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá nepřípustně extenzivní výklad ustanovení §160 odst. 1 tr. zák. Vyslovuje názor, že skutečnost, že výslovně či jiným způsobem nabídku úplatku neodmítl, nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a nelze jej nahradit pouze volnou úvahou. Dovolatel staví konstrukci ustanovení §160 odst. 1 tr. zák. do protikladu s obsahem Trestněprávní úmluvy o korupci a širší dopad vnitrostátní úpravy klasifikuje jako překážku pro nařízení odposlechu telekomunikačního provozu.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby buď věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Obviněný P. P. rovněž uplatňuje dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že v jeho případě neexistovala příčinná souvislost mezi úplatkem a obstaráním věci obecného zájmu a že v tomto směru se odvolací soud s jeho námitkami nevypořádal. Kromě toho uvádí, že kromě úseku telefonního hovoru neexistoval žádný jiný důkaz, který by souvislost mezi nabídkou úplaty a obstaráním věci obecného zájmu potvrzoval. V této věci tedy namítá nedostatečný rozsah dokazování, což považuje za podstatnou vadu řízení. Vyslovuje názor, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovou větou rozsudku a důkazy provedenými v přípravném řízení a hlavním líčení. Rovněž namítá, že soud si nesprávně vyhodnotil i předběžnou otázku, týkající se vyloučení soudce JUDr. D., který povoloval odposlechy telefonních hovorů.
V petitu svého dovolání navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obviněný L. M. se odkazuje na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. b), g) a písm. l) tr. ř. Vznáší námitky proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování, když podle jeho názoru jediný důkaz v jeho neprospěch byl policií získán protiprávně a tímto mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Obdobně jako další dovolatelé vznáší námitku vůči podjatosti soudce JUDr. D., který povoloval odposlechy telefonních hovorů. I tento dovolatel vyslovuje názor, že zejména důkaz prostřednictvím odposlechu telefonních hovorů soud hodnotil výlučně v jeho neprospěch a rozhodnutí soudů považuje za negativně ovlivněné tlakem médií. Dále zpochybňuje závaznost Trestněprávní úmluvy o korupci pro české orgány činné v trestním řízení. Na základě toho dovozuje, že byla narušena jeho ústavně garantovaná práva.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc přikázána (patrně míněno soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí.
K obsahu podaných dovolání (jakož i k doplnění dovolání I. H.) podal své písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen \"státní zástupce\"). Jelikož argumentace podaných dovolání je do značné míry shodná či obdobná, své vyjádření státní zástupce směřoval ke všem podaným dovoláním souhrnně.
V prvé řadě označuje za nedůvodnou námitku dovolatelů, pokud namítali posouzení otázky „obstarání věci obecného zájmu“. Státní zástupce jednak odkazuje na obsáhlé vysvětlení této otázky obsažené již v odůvodnění soudu druhého stupně, jednak k němu poznamenává další argumentaci toto vysvětlení doplňující. Obdobně považuje státní zástupce za nedůvodnou i námitku ohledně míry nebezpečnosti činu pro společnost. Konstatuje, že skutková zjištění soudu odpovídají znakům skutkových podstat trestných činů podle §160 a §161 tr. zák. nejméně v jejich základní podobě, kterou zákonodárce prohlásil tím, že ji zahrnul do zvláštní části trestního zákona, za natolik nebezpečnou, že podmínku stanovenou v §3 odst. 2 tr. zák. ipso facto naplňuje. Státní zástupce dodává, že jednání obviněných popsané ve skutku svými elementárními znaky vyhovuje i definici aktivního a pasivního úplatkářství ve smyslu čl. 7 a 8 zmiňované Trestněprávní úmluvy o korupci.
Pokud jde o námitku dovolatelů, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této věci byly vydány soudcem Městského soudu v Brně JUDr. D., který v té době byl členem arbitrážní komise ČMFS, státní zástupce konstatuje, že taková námitka nenaplňuje zákonný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť tento dovolací důvod pamatuje na případy, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, ovšem za předpokladu, že je takovou vadou zatíženo dovoláním napadené rozhodnutí, tj. rozhodnutí soudu druhého stupně (popřípadě v kombinaci s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud jde o tutéž námitku uplatněnou s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolání P. P.), pak státní zástupce upozorňuje, že se nejedná o výhradu směřující k právnímu posouzení, nýbrž jde o námitku procesní povahy, která není v řízení o dovolání řešitelná. Kromě toho státní zástupce odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 864/2006, které tuto otázku řešilo obdobně jako soudy v dané trestní věci.
Za nedůvodnou považuje rovněž námitku dovolatelů týkající se aplikace Trestněprávní úmluvy o korupci. Souhlasí se závěry obou soudů s tím, že definice aktivního a pasivního úplatkářství v soukromém sektoru ve smyslu čl. 7 a 8 této Úmluvy byla v zásadě Českou republikou akceptována a v dovoláních zmiňovaná výhrada, jež se týká ustanovení §160 a 161 tr. zák., její aplikaci před českými soudy nevylučuje.
Státní zástupce vyslovuje nesouhlas s dovolateli též v námitkách, jimiž tvrdí existenci rozporů mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly. Především konstatuje, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nevykazují jako důkaz žádnou vadu, která by je jako důkaz diskvalifikovala. V souvislosti s námitkou O. D. a týkající se údajných nedostatků v příslušném protokole pořízení tohoto důkazního prostředku, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/2004, jež tuto otázku řeší. Další námitky vznesené v této souvislosti státní zástupce označuje za neslučitelné se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Stejně tak považuje za nedůvodnou námitku ohledně údajného extenzivního výkladu ustanovení §160 tr. zák. v tom, že výslovné neprojevení vůle odmítnout příslib úplatku postačuje podle soudu k trestnosti obviněného, ačkoli trestní zákon neváže vznik trestní odpovědnosti na nedostatek výslovného odmítnutí. Státní zástupce upozorňuje, že na tuto námitku dostatečně a v souladu se současnou judikaturou odpověděl již odvolací soud.
Pokud jde o námitky obviněného I. H. ohledně uloženého trestu zákazu činnosti a nepřiměřené výši peněžitého trestu, odmítá úvahy o tom, že za jiné hmotně právní posouzení lze obecně považovat úvahy soudu o konkrétní výši sankce nebo rozsahu, v němž je vymezená činnost soudem zakazována. Tyto námitky tedy považuje za neslučitelné se zákonnými dovolacími důvody. K argumentu dovolatele ohledně vymezení zakázaných činností v rámci uloženého trestu zákazu činnosti navíc uvádí, že jednak podobná definice zakázaných činností je zcela obvyklá, jednak i námitka týkající se použití pojmu \"povolání\" je irelevantní, pokud sám trestní zákon tohoto pojmu běžně používá a ani soudní praxe s tímto pojmem nemá žádné problémy.
S ohledem na své stanovisko k obsahu podaných dovolání státní zástupce navrhuje, aby tato dovolání byla jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
Ačkoli výše zmíněné doplnění dovolání I. H. bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání a je tedy (pokud jde o rozsah dovolání a jeho důvody) irelevantní, státní zástupce podal své vyjádření i k tomuto doplňku. Jelikož ani na základě tohoto doplnění neshledává v napadeném rozhodnutí vady, které by naplňovaly zákonné dovolací důvody, nadále považuje i toto doplnění dovolání za zjevně neopodstatněné a nemění svůj návrh, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky poté, co konstatoval, že dovolání jsou podána v zákonné lhůtě podle §265e tr. ř., se zabýval otázkou, zda podaná dovolání svým obsahem odpovídají zákonným dovolacím důvodům, což je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.). V této otázce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že všechna podaná dovolání zčásti uplatněné dovolací důvody charakterem svých námitek naplňují a nejsou tedy dány podmínky pro jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Některé konkrétní námitky v podaných dovoláních obsažené však nelze považovat z hlediska jejich souladu se zákonnými dovolacími důvody za právně relevantní a v rámci řízení o dovolání za přezkoumatelné. Jedná se především o veškeré námitky, které ve své podstatě směřují ke způsobu opatřování důkazů, rozsahu provedeného dokazování, k hodnocení důkazů apod. Tyto námitky de facto směřují proti učiněným skutkovým zjištěním soudů, která ovšem v řízení o dovolání jako specifickém druhu mimořádného opravného prostředku revidovat nelze, neboť dovolací soud není soudem řádné třetí instance a dovolání nemá povahu druhého odvolání. Je na místě dodat, že zmíněná (učiněná) skutková zjištění jsou takového rozsahu a obsahu, že umožnila soudům ve věci přijmout adekvátní právní závěry. S argumentací v tomto směru uplatněnou se ostatně již zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly soudy prvního i druhého stupně a v tomto smyslu na odůvodnění jejich rozhodnutí lze i odkázat. V předmětné trestní věci nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, který by zcela výjimečný zásah do skutkových zjištění opravňoval. K tomu lze vztáhnout i ostatními (označenými) dovolateli uplatněné dovolací důvody ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V prvém případě se jedná o námitky spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné s tím, že tyto jsou založeny na základě výhrad proti ve věci pořízeným telefonním odposlechům. Uvedený dovolací důvod je však právně relevantně uplatněn tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. V dané věci se však o takový případ nejedná a námitky v souvislosti s ním vznesené jsou výhradami procesního typu, které na žádný ze zákonem vyjmenovaných dovolacích důvodů vztáhnout nelze. Pokud by tedy uvedené námitky obsažené v jednotlivých dovoláních zůstaly osamocené, nezbylo by než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněnému v dovolání L. M. je na místě uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na která dovolatel (L. M.) ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na která dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí.
V souladu se zákonnými dovolacími důvody dle názoru Nejvyššího soudu nejsou ani námitky týkající se podjatosti osoby soudce JUDr. D. Jedná se o námitku procesního charakteru, která je však z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněná, protože soudce JUDr. D. nerozhodoval ve věci jako vyloučený orgán.
Stejně tak nejsou v souladu se zákonnými dovolacími důvody námitky dovolatele I. H. ve vztahu jak k výši peněžitého trestu, tak ke způsobu vymezení trestu zákazu činnosti. Důvodnost dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o námitku vůči výši peněžitého trestu, je zjevné, že tato směřuje proti uvážení soudu uvnitř zákonné trestní sazby, přičemž takové uvážení nelze relevantně v rámci dovolání napadat, a to ani s odkazem na to, že dle názoru dovolatele (nikoli však dle názoru Nejvyššího soudu) se jedná o tzv. \"jiné hmotně právní posouzení\" vycházející z údajně nedostatečně zjištěných majetkových poměrů obviněného (nedůvodná námitka ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů učiněným v tomto směru). Námitky vznesené vůči vymezení trestu zákazu činnosti svým charakterem pak rovněž nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod ten, který byl dovolatelem v tomto směru uplatněn. V tomto ohledu se Nejvyšší soud zcela přiklání k výše uvedenému názoru státního zástupce.
Na druhé straně za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje dovolací soud základní námitku směřující proti právnímu posouzení otázky „obstarání věci obecného zájmu.“
Tuto námitku však Nejvyšší soud hodnotí jako zjevně neopodstatněnou. V prvé řadě je nutno upozornit, že touto otázkou se zabýval podrobně jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně. Dovolání v uvedeném směru s ohledem na argumentaci vedenou jednotlivými dovolateli (shora) má tak svým obsahem charakter polemiky s právním názorem soudů obou stupňů, zejména soudu odvolacího. Nejvyšší soud považuje argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku Městského soudu za přiléhavou a považuje za nadbytečné ji opakovat a v podstatě ji tak memorovat, když nelze jinak, než v uvedeném směru s ní souhlasit.
Z obsahu trestního spisu je zjevné, že v dané trestní věci byl znak skutkových podstat trestných činů, za něž byli dovolatelé odsouzeni, spočívající v „obstarání věci obecného zájmu“ nepochybně naplněn a v právní kvalifikaci jednání obviněných, k níž soudy dospěly, zcela zjevně nedošlo k pochybení. Jestliže dovolací argumentace spočívá mimo jiné v tom, že není na místě trestněprávní ingerence státu do oblasti sportu (fotbalu) jako do ryze soukromé aktivity, pak takové námitce dle názoru Nejvyššího soudu nelze přisvědčit. Zájem chráněný trestním zákonem totiž nelze redukovat pouze na případy mající klasický „celospolečenský“ dopad (jako např. oblast hospodaření s prostředky tvořícími veřejné rozpočty apod.), ale je naopak nutno souhlasit s názorem soudu odvolacího, že za „obstarávání věci obecného zájmu“ je nutno považovat i činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi které lze nepochybně zařadit i sport (a fotbal zvláště). Dle názoru Nejvyššího soudu při tom nemusí jít vždy a výhradně o činnost samotným státem výlučně organizovanou.
K této problematice dovolací soud pouze dodává, že smyslem existence sportu, v tomto případě fotbalu, je to, že se jedná o zábavu, hru ve stylu „fair play“, tedy o jeho poctivé provozování, při němž sportovní výkony hráčů dodržujících přesně daná pravidla, jsou tím, co chtějí vidět jeho diváci (fanoušci). Zajisté nutno připustit, že sport provozovaný „férově“, bez podvodných zákulisních praktik a machinací, je záležitostí masovou, o níž se zajímá široká společenská skupina, jejíž příslušníci přirozeně touží sledovat a fandit sportovním výkonům hráči podávaným, jež nebudou ovlivněny předem penězi či čímkoliv jiným. Pro sportovní fanoušky, a to ať už se jedná o soutěž nejvyšší (v řešeném případě 1. ligu) či soutěže nižší, by jistě ztratilo smysl sledovat hru, v níž je výsledek dán předem v důsledku korupčního jednání osob - rozhodčích, které svou činností mohou výsledek ovlivnit, v případě, že rezignují na svou nestrannost za účelem získání výhod jim (jinými osobami) předem přislíbenými. Pokud by tedy ve sportu byly tolerovány takovéto jevy, sportovní soutěžení by ztratilo svůj vlastní smysl, pozbylo by také důvod, pro který se vůbec koná s nepochybným následkem toho, že by jeho příznivci o něj ztratili zájem a důvod se mu věnovat, když sport jako masově rozšířený fenomén by ve své podstatě zcela ztratil podstatu své existence. Uvedené lze vztáhnout taktéž na subjekty, které jsou na existenci sportu finančně či jinak navázány (např. sázkové kanceláře). I z těchto hledisek je tak nutné na provozování sportu (zejména na profesionální úrovni) pohlížet jako na věc obecného zájmu. Sportovní klání je totiž zcela zjevně výrazným fenoménem, jehož význam ve společnosti stále narůstá a je neodmyslitelnou součástí celospolečenského života. To nejen z hlediska ryze sportovního, ale i z hlediska ekonomického, kdy je nepochybně zájmem státu (v rámci uvažovaného obstarání věcí obecného zájmu) dbát na regulérnost pořádaných soutěží i z pohledu ve sportu činných marketingových a obchodních společností i společností sázkových, které část svých zisků vracejí do oblasti sportu, tedy oblasti lidské činnosti, která je pro společnost užitečná nejen z hledisek potřebných tělesných aktivit jejího občana, ale i z hledisek morálních, jakým je i pěstování smyslu pro fair play. Tento názor je nepochybně podpořen i tou skutečností, že stát sportovní aktivity podporuje finančními prostředky ze státního rozpočtu. Za daných okolností tak nelze ani fotbalové hnutí a jeho soutěže (zejména na vrcholové úrovni) mít za taková, která jsou vytvořena a provozována v zásadě na zcela soukromé bázi a tudíž jako soukromoprávní činnost (v oblasti dobrovolných aktivit) nesnese žádných zásahů a může být provozována, jakýmkoliv (byť i nesmyslným) způsobem, jehož charakter i rozsah by mohlo příslušné dobrovolné sdružení určit a to bez ohledu na již zmíněný obecný (společenský) zájem, když nepochybným zájmem společnosti (státu) je i to, aby dobrovolná sdružení nepochybně fungovala způsobem, který si sama určila. V tomto směru lze ostatně odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. ve věci sp. zn. 8 Tdo 396/2007), přičemž není důvodu se od ní (tak i v posuzované věci) odlišit. Konečně lze odkázat na argumentaci obsaženou v důvodech rozhodnutí soudů obou stupňů, se kterou se i dovolací soud shoduje s tím, že je takto na místě odmítnout námitky spočívající právě v názoru, že kopaná ve své vrcholové podobě (její organizace a provozování) je aktivitou ryze soukromou s tím, že její rozsah a způsob provádění je pouze na vůli příslušných osob, bez jakékoliv další (jiné) ingerence, a to ani ze strany státu v rámci jeho povinnosti obstarávat věci obecného zájmu. Nelze než uzavřít, že výklad pojmu „obecný zájem“ není na místě zúžit pouze na okruh vnitřních vztahů v rámci fotbalového hnutí (jeho organizaci a působení samotných fotbalových klubů), ale je nutné mít na zřeteli i všechna již uvedená ekonomická a kulturně společenská hlediska. Soutěže v kopané (obzvláště ve vrcholové podobě) je tak na místě vnímat jako záležitost celospolečenskou (jak také nepochybně činí velká část veřejnosti) a této skutečnosti je potřebné dát výraz v podobě zájmu na jejich regulérnosti a řádného průběhu s vyloučením vědomého ovlivňování (manipulací) s výsledky utkání, na kterých je zjevně interesována řada subjektů i z hledisek ekonomických (finančních). Činnost fotbalových rozhodčích i funkcionářů, vědomě ovlivňujících hru ve snaze ji dovést k předem stanovenému výsledku je nepochybně oním „obstaráním věci obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení §160, §161 a násl. tr. zák. Uvedené námitky uplatněné v jednotlivých dovoláních (spočívajících v tvrzení, že i vrcholový sport je aktivitou ryze soukromoprávní, do porušování jejíchž pravidel stát nemá právo zasahovat, a to již vůbec prostředky trestního práva jako nástroje „ultima ratio“), je tedy nezbytné (z důvodů již uvedených) odmítnout.
Jestliže je totiž otázka dodržování sportovních pravidel „fair play“ nepochybně především otázkou etickou, neznamená to samo o sobě současné vyloučení ingerence státu (včetně trestněprávní regulace) do této oblasti. V dané souvislosti je proto zcela zjevné, že otázku dodržování pravidel „fair play“ stát nekontroluje vždy v plném rozsahu, ale je povinen reagovat a to i v rovině trestněprávní, především v případech, kdy se jedná o čin nebezpečný pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Tak tomu je i v oblasti nabízení a přijímání úplatků (korupci) v posuzované věci.
Nejvyšší soud má tedy za to, že předmětná ustanovení trestního zákona byla správně soudy prvního i druhého stupně aplikována i v dané trestní věci a že za „obstarání věci obecného zájmu“ je nutno považovat i činnost obviněných v rámci jejich působení v ČMFS.
K námitkám stran absence subjektivní stránky předmětných trestných činů tak, jak na ni jednotliví dovolatelé (shora) poukázali, lze pouze ve stručnosti uvést, že není pochyb o tom, a z učiněných skutkových zjištění toto zřetelně plyne, že věděli, o co se jedná (nabídka úplatku), žádný z nich se neohradil, natož aby učiněnou nabídku rezolutně a jednoznačně odmítl. O jejich úmyslném jednání (minimálně formou úmyslu nepřímého) tak nemůže být pochyb. Případný poukaz na to, že by čestným a korektním jednáním případně ohrozili svou kariéru v rámci fotbalového hnutí je naprosto nepřijatelný.
Z výše uvedeného je také nutno přistupovat k posouzení míry nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost. Nejvyšší soud si je vědom toho, že jistě není bez významu posouzení otázky, na jak rozsáhlou část společnosti má či může mít v konkrétních případech trestní jednání pachatelů negativní vliv a že i tuto úvahu je nutno při rozhodování soudu vzít na vědomí. Je nepochybné, že odlišně by byla posouzena míra společenské nebezpečnosti takového jednání např. u přátelského fotbalového utkání dvou sousedních obcí a jinak u utkání nejvyšší fotbalové soutěže. Bylo by nutno dojít v obou srovnávaných případech nepochybně k závěru, že došlo k naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, nicméně míra společenské nebezpečnosti jako znak materiální by mohla být posouzena odlišně. V dané trestní věci je zjevné, že soudy prvního a druhého stupně nepochybily, jestliže s ohledem na skutkové okolnosti nedospěly k závěru, že by stupeň společenské nebezpečnosti jednání dovolatelů byl nižší než nepatrný.
S poukazem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podaná dovolání jsou v částech, ve kterých jsou charakterem svých námitek slučitelná s uplatněnými zákonnými dovolacími důvody, zjevně neopodstatněná.
S ohledem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněná.
Za podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, když s ohledem na přijaté rozhodnutí o vzneseném návrhu na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, již nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka