ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.864.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 864/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovolání obviněného V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 9 To 520/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 30/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 2 T 30/2005, uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 27. 2. 2004 ve 13:03 hod. v telefonickém rozhovoru si nechal slíbit úplatek označený výrazem „třicetník“ za ovlivnění fotbalového utkání.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §160 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč a pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího ve všech fotbalových utkáních konaných Českomoravským fotbalovým svazem na dobu tří let.
Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 9 To 520/2005, pro jeho nedůvodnost podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný V. P. podal prostřednictvím obhájce JUDr. V. z důvodů §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání zaměřené proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 9 To 520/2005, které označil za nesprávné, protože se v něm odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že nalézací soud provedl důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., řízení bylo úplné, odposlech byl proveden v souladu se zákonem, byl procesně použitelný a jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Obviněný v podrobnostech své výhrady zaměřil především proti přepisu odposlechu zvukového telekomunikačního provozu ze dne 27. 2. 2004, pořízenému dne 26. 5. 2004, k němuž namítl, že byl učiněn před zahájením trestního stíhání, jedná se o odposlech v jiné trestní věci a není procesně použitelný. K těmto nedostatkům rozvedl, že odposlech nebyl nařízen v jeho trestní věci, neboť se tak stalo usnesením Městského soudu v Brně, ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 70 Nt 2639/2004. Tímto příkazem byl nařízen odposlech v režimu vyhrazeném pro šetření úmyslného trestného činu podle §160 odst. 1 tr. zák., ve věci sp. zn. V 19/2003-OKFK/7, ČTS: OKFK-254/7-2003. Obviněný v této souvislosti vytkl i to, že soud prvního stupně v souladu s ustanovením §88 odst. 4 tr. ř. najisto nezjistil, zda v následně uvedené trestní věci bylo zahájeno trestní stíhání. Vzhledem k tomu, že konkrétní trestní věc, v níž byl odposlech nařízen, není totožná s trestní věcí dovolatele, muselo by být prokázáno, že věc sp. zn. V 19/2003-OKFK/7, ČTS: OKFK-254/7-2003, skončila zahájením trestního stíhání pro skutek, pro který bylo vedeno, jinak by byl odposlech ve věci obviněného V. P. nepoužitelný. Za účelem objasnění uvedených souvislostí si měl soud obstarat spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 70 Nt 2639/2004, a příslušný vyšetřovací spis, z něhož by bylo zřejmé, zda věc sp. zn. V 19/2003, skončila zahájením trestního stíhání. Jestliže ani odvolací soud ve vztahu k jeho odvolacím námitkám tyto okolnosti řádně neověřil a vycházel pouze z důkazů v jeho trestním spisu obsažených, zůstala i nadále použitelnost odposlechů neobjasněna, protože nelze jednoznačně konstatovat, že odposlech byl proveden v řízení vedeném pod ČTS: OKFK-85/7-2004, což je věc, v níž bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání vůči dovolateli, která však nekoresponduje s věcí, v níž byly povoleny odposlechy. Obviněný vznesl výhrady i proti tomu, že jeho vina je založena toliko na jediném důkazu, jímž je právě uvedený záznam o odposlechu jeho telefonického hovoru, který navíc vzbuzuje uvedené pochybnosti. Zmínil i to, že pokud ve svém odvolání upozorňoval na promíchání značek volaného a volajícího v záznamu o odposlechu a skutečnost, že přehrávaný odposlech nebyl přehráván v odpovídající kvalitě, odvolací soud se těmito otázkami nezabýval a odmítl je s tím, že nebyly namítnuty ihned po provedení tohoto důkazu v hlavním líčení. Dovolatel odvolacímu soudu také vytkl, že pokud ve svém rozhodnutí konstatoval, že existovaly přesné taxy odměn, toto tvrzení nemá podklad v žádném z provedených důkazů.
V další části svého dovolání se obviněný V. P. zaměřil na právní kvalifikaci podle §160 odst. 1 tr. zák., k níž rozvedl vlastní právní rozbor, založený na tom, že jednání se v tomto případě skládá ze dvou fází, jednak, že příjemce úplatku nabídku svým chováním vyvolá, jednak že jiná osoba mu úplatek slíbí. Slib přitom musí příjemce úplatku přijmout. Skutečnost, že někdo nabídne úplatek někomu, kdo nemá zákonnou oznamovací povinnost a ten tuto skutečnost nikomu neoznámí, event. úplatek neodmítne, neznamená, že již naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Protože se jedná o úmyslný trestný čin, musí být pachatel alespoň srozuměn s tím, že tento úplatek přijme. Jestliže osoba, jíž je úplatek nabízen, tento výslovně neodmítne, ale nemá v úmyslu ho převzít, nepáchá trestný čin. V této souvislosti dovolatel odkázal nejen na gramatický výklad ustanovení §160 odst. 1 tr. zák., ale též i na čl. 8 mezinárodní smlouvy o trestněprávní úmluvě o korupci ze dne 27. 1. 1999.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) z důvodů uvedených v §265k odst. 1 tr. ř. a za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a Městskému soudu v Praze podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícím řízení, jakož i po vyjádření obecně platných právních zásad a pravidel ve vztahu k námitkám proti postupu při provádění přepisu záznamu o odposlechu hovoru obviněného se svědkem I. H. jako důkazu, a jeho dalšího posouzení a zhodnocení konstatoval, že tyto výhrady by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by takový nesoulad obviněný odůvodněně namítal. Uvedené podmínky však splněny nebyly, neboť obviněný tento extrémní nesoulad nenamítal a jeho existence v této věci není shledána. Předmětné námitky totiž jinak na uvedený dovolací důvod nedopadají a nelze je podřadit ani pod žádný jiný zákonem v §265b tr. ř. vymezený dovolací důvod. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce podané dovolání označil za právně relevantní pouze v té části, v níž dovolatel vznesl námitky proti právní kvalifikaci a zákonné úpravě trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. Neztotožnil se s dovolatelem v jím podaném výkladu jednotlivých znaků tohoto trestného činu, a naopak shledal správnými závěry o vině obviněného, jak jsou uvedeny a rozvedeny v odůvodnění obou napadených rozhodnutí, neboť jsou v souladu jak se zákonem i s Trestněprávní úmluvou o korupci, uveřejněnou pod č. 70/2002 Sbírky mezinárodních smluv. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce v závěru svého vyjádření Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného jako zjevně nedůvodné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání tudíž vyhovuje náležitostem formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné zdůraznit, že jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z hlediska těchto zásad považuje dovolací soud za nutné se nejprve vyjádřit k té části dovolání obviněného, v němž poukázal na nedostatky záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu o jeho rozhovoru uskutečněném dne 27. 2. 2004 mezi ním a svědkem I. H. Všechny námitky, které v dovolání v tomto kontextu učinil, jsou vznesené proti vadnému procesnímu postupu, proto, že nebyly splněny podmínky hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., anebo že se obviněný nespokojil s rozsahem provedeného dokazování na základě ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
V této části dovolání obviněný V. P. uplatnil výhrady, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož primárně brojil proti procesnímu postupu, na jehož základě byl uznán vinným. Nesprávným shledal i postup soudu při hodnocení provedených důkazů, a v této souvislosti zejména vytýkal, že podkladem rozhodnutí o jeho vině byl vzat jako rozhodující důkaz záznam o odposlechu jeho telefonického rozhovoru, který považoval za důkaz jednak formálně provedený v rozporu s pravidly stanovenými ustanovením §88 tr. ř., a jednak i svým obsahem nezpůsobilý dokladovat prokazované okolnosti. Obviněný vznesl výtky též proti rozsahu provedeného dokazování, když nedostatek spatřoval v tom, že nebyly provedeny další důkazy, které sám navrhoval, jež považoval za významné. Tyto námitky však mají procesní povahu, neboť obviněný jimi ve svém důsledku vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních.
Dovolací soud k těmto požadavkům a výhradám obviněného považuje rovněž za významné zdůraznit, že jimi obviněný požadoval přehodnocení namítaného důkazu z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §88 tr. ř., což v rámci dovolacího řízení není přípustné. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), neboť dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad předpokládaných v ustanovení §265b tr. ř., tedy nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi pro vedeného dokazování. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistým průlomem do výše uvedených zásad, by mohlo být zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť závěr o vině obviněného V. P. byl učiněn na podkladě rozboru provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že důkaz spočívající v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., (jehož procesní neúčinnost dovolatel namítl), nalézací soud hodnotil jako rozhodující důkaz pro závěr o dovolatelově vině, avšak jak konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, posuzoval jej v kontextu s obsahem ostatních důkazů, jež byly ve věci provedeny. Zdůraznit je nutné v této souvislosti i to, že odvolací soud pečlivě zkoumal, zda je tento důkaz procesně použitelný a zda při jeho zajišťování nedošlo k porušení procesních pravidel, na základě nichž je možné jej jako důkaz užít (viz §88 odst. 4 tr. ř.) a shledal, že nebyly zjištěny procesní vady ani nedostatky, na které obviněný ve svém odvolání (stejně jako nyní v dovolání) poukazoval. Není proto důvod k výhradám, že při jeho zajišťování nebo provádění existovaly vady bránící jeho dalšímu užití. Závěr o procesní způsobilosti tohoto důkazu je založen na podrobném vyhodnocení všech důležitých okolností, jimiž se odvolací soud zabýval na základě již dříve obviněným vznesených námitek (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III ÚS 484/2005 a 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 474/2005). Obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry v rozhodnutích obou soudů tudíž nebyl zjištěn.
Nejvyšší soud proto shledal, že v této souvislosti vytýkané vady nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dovolací soud je proto nemohl věcně přezkoumávat.
Na označený dovolací důvod však dopadá ta část dovolání obviněného, v níž poukázal na nedostatky v použité právní kvalifikaci trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., a proto dovolací soud ve vztahu k těmto námitkám obviněného mohl dále zkoumat, zda je v této části jeho dovolání opodstatněné. Nejvyšší soud k takto relevantním výhradám považuje za nutné zdůraznit, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek.
S ohledem na obviněným vznesené námitky zpochybňující závěry soudů obou stupňů, že obviněný naplnil znak skutkové podstaty tohoto trestného činu „dá si slíbit úplatek“, je vhodné upřesnit, že tento znak je formou přípravy, která je povýšena na dokonaný trestný čin a je naplněn, jestliže pachatel nabídku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí. Je nerozhodné, zda dojde ke splnění slibu. Je proto zřejmé, že v této variantě čin přijímání úplatku pro naplnění uvedeného znaku postačuje, že pachateli je jinou osobou nabídnut v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu úplatek (je mu slíben), obviněný v souladu se všemi těmito zákonnými okolnostmi nabídku úplatku akceptuje, resp. dá osobě jí úplatek nabízející najevo svůj souhlasný postoj s touto jeho nabídkou. Z dikce zákona „dá si slíbit úplatek“ totiž plyne, že od obviněného není vyžadováno žádné jednání, které by bylo možné považovat za impuls vůči osobě úplatek mu nabízející, a naopak se vyžaduje, tato pasivní role pachatele, neboť trestnost jeho jednání je dána pouze tím, že akceptuje v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu nabídku úplatku.
Je totiž v této souvislosti potřeba poukázat na ustanovení §160 odst. 2 tr. zák., které tvoří další samostatnou skutkovou podstatu, neboť stanoví, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá. V případě této skutkové podstaty je samostatně vyjádřen znak „úplatek žádá“, který je naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku nebo ke slibu úplatku. Právě u tohoto znaku nemusí jít o výslovnou žádost o úplatek a postačuje projev, z něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci, aby mu byl úplatek nabídnut, a poté, co mu je taková nabídka učiněna, úplatek neodmítne a výslovně nebo alespoň konkludentně s ní souhlasí (srov. rozhodnutí č. 17/1978 Sb. rozh. tr.).
Podle popsaných skutkových zjištění se obviněný dopustil předmětného trestného jednání tím, že si nechal slíbit úplatek označený výrazem „třicetník“, a soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, v tzv. právní větě vyjádřil, že se obviněný trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. dopustil v alternativě, že si v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu dal slíbit úplatek. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí k obdobné námitce obviněného uvedené v odvolání vysvětlil, že znak „dal si slíbit úplatek“ byl naplněn, neboť obviněný nabídku neodmítl, jeho vyjádření v rámci rozhovoru bylo konkludentním souhlasem. Pro přesvědčivost tohoto svého závěru současně odkázal „…na další rozhovory, které I. H. učinil ve vztahu k dalším osobám po zápase, kde obviněného výslovně chválil, údajně za jeho statečnost, kterou při zápase o který šlo, projevil…“.
Nejvyšší soud shledal závěr o tom, že obviněný znak „dá si slíbit“ úplatek naplnil, za dostatečně prokázaný, a protože nevznikají pochybnosti ani o dalších znacích skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., považoval za správné a v souladu se zákonem, že tímto trestným činem byl obviněný uznán vinným.
S ohledem na shora vyjádřené úvahy týkající se okolností, za nichž byl znak „dá si slíbit úplatek“ naplněn, dovolací soud považuje za vyvrácený též mylný výklad tohoto znaku, jak jej dovolatel v dovolání vyjádřil. Protože se dovolací soud neztotožnil s žádnou z námitek obviněného, a rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně posoudil jako správné a zákonné, dovolání obviněného, které je v podstatě jen opakováním jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně a námitek uplatněných v odvolání, s nimiž se v potřebné míře a v intencích zákona vypořádal odvolací soud, shledal jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. ř., a tím spíše ani rozhodnutí, jímž bylo částečně o vině nebo trestu znovu ve smyslu §258 tr. ř. a §259 tr. ř. rozhodováno, neboť postup podle těchto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že takový dovolací důvod nepřichází v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu ke druhé instanci.
Z uvedeného vyplývá, že pokud soud druhého stupně přezkoumával rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě výše uvedeného řádného opravného prostředků věcně, a vzhledem k tomu, že je podle §256 tr. ř. zamítl, lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitky dovolatelem uplatněné ovšem buď nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a nebo byly v části shledány jako zjevně neopodstatněné, čímž nebyly splněny podmínky ani pro druhou v zákoně uvedenou alternativu spojovanou s možností účinně dovolání z označeného dovolacího důvodu podat.
Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah závěrů a názorů, dovolací soud posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová