ECLI:CZ:US:2008:1.US.367.07.1
sp. zn. I. ÚS 367/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci o ústavní stížnosti stěžovatelky: ATIK, s. r. o., se sídlem Jílové u Prahy, Tyršova 306, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Praha 8, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006, čj. 35 Co 570/2006 - 73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze. Jako důvod uvedla, že zmíněný soud v její věci nesprávně interpretoval ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "OSŘ"), upravující doručování písemností právnickým osobám. Stěžovatelka tvrdí, že jí nebyl řádně doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2002, čj. 17 C 222/2002 - 42. Tento rozsudek, stejně jako ostatní písemnosti v dané věci, soud doručoval pouze na adresu sídla stěžovatelky, zapsaného v obchodním rejstříku, kde se nezdržovala, a nikoli jednateli stěžovatelky, jak ukládá §47 odst. 4 OSŘ.
V případě, kdy je doručováno na adresu sídla právnické osoby, na které se již nezdržuje, se totiž právnická osoba nemůže o probíhajícím řízení dozvědět. Fyzická osoba oprávněná za tuto právnickou osobu jednat pak nemůže toto své oprávnění projevit. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého výpis z obchodního rejstříku, pořízený samotným soudem, není skutečností, která by zakládala vědomost soudu o oprávnění fyzické osoby jednat za právnickou osobu. Takový výpis je obsahem soudního spisu a vědomost o oprávnění určité fyzické osoby za stěžovatelku jednat vyplývá také z jiných písemností založených v soudním spise. Soudce je povinen, před vydáním rozhodnutí, přečíst veškeré listiny založené ve spise a vycházet z nich. V dané věci se tak nestalo. Proto bylo doručováním, v rozporu s příslušným ustanovením OSŘ, porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, neboť jí byla odňata možnost jednat před soudem a uplatnit tak své námitky proti žalobnímu návrhu.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17 C 222/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 12. 2002, čj. 17 C 222/2002 - 42, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit společnosti Kiss Morava, spol. s r. o., 12 779,-- Kč s přísl. a náklady řízení. Tento rozsudek byl stěžovatelce doručován na adresu jejího sídla, zapsaného v obchodním rejstříku, celkem dvakrát, a to dne 6. 3. 2003 a 26. 3. 2003. V obou případech se písemnost vrátila jako nedoručená se sdělením, že adresát se odstěhoval bez udání adresy. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka až dne 18. 11. 2004, bylo usnesením téhož soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 17 C 22/2002 - 61, jako opožděné odmítnuto.
V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatelka namítala, že zákon hovoří o osobě, která je za právnickou osobu oprávněna jednat, nikoli která jedná, jak dovodil obvodní soud. Dále uvedla, že ani jeden z jednatelů stěžovatelky nemohl v řízení aktivně jednat, protože se o probíhajícím řízení nedozvěděl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2006, čj. 35 Co 570/2006 - 73, usnesení obvodního soudu potvrdil s odůvodněním, že zmíněný soud doručoval svůj rozsudek ze dne 23. 12. 2002, čj. 17 C 222/2002 - 42, v souladu s ustanovením §47 odst. 4 OSŘ. Z obsahu spisu nebyly soudu známy žádné údaje o osobách, které by byly za stěžovatelku oprávněny jednat ve smyslu §21 OSŘ. Výpis z obchodního rejstříku, který si soud sám pořídil, takovým prokázáním oprávnění fyzické osoby jednat není. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud odvolání stěžovatelky pro opožděnost zamítl podle §208 odst. 1 OSŘ.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 5 Nc 1652/2003, zjistil Ústavní soud, že usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2003, čj. 5 Nc 1652/2003 - 11, byla podle shora označeného rozsudku nařízena exekuce k uspokojení pohledávky společnosti Kiss Morava. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém uplatnila podobnou argumentaci jako v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 222/2002 (viz shora). Odvolací soud usnesením ze dne 11. 12. 2006, čj. 35 Co 561/2006 - 85, usnesení obvodního soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 6. 2008, pod sp. zn. I. ÚS 174/07.
Z výše uvedeného je zřejmé, že k odvolání stěžovatelky se obecné soudy opakovaně zabývaly jejím tvrzením o nesprávném postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 při doručování rozsudku ze dne 23. 12. 2002. Došlo k tomu jednak v řízení ukončeném výše uvedenými usneseními Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2005, čj. 17 C 22/2002 - 61, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006, čj. 35 Co 570/2006 - 73, ale také v řízení exekučním, ve kterém soud zkoumal, zda je exekuční titul vykonatelný (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006, čj. 35 Co 561/2006 - 85, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2003, čj. 5 Nc 1652/2003 - 11, o nařízení exekuce).
Po přezkoumání spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů, o kterých hovoří ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavnímu soudu přísluší (v zájmu racionality a efektivity jeho řízení) odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zřejmé, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost je vyloučit návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly příslušná ustanovení OSŘ, tedy podústavního procesního předpisu. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se shodují s námitkami uplatněnými již před odvolacím soudem, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To by v dané věci připadlo v úvahu pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení OSŘ ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo pokud by své závěry obecný soud nezdůvodnil vůbec nebo tak učinil zcela nedostatečně, případně uplatnil-li by důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení takového rázu v přezkoumávané věci zjištěno nebylo.
Podle §47 odst. 4 OSŘ, platného ke dni doručování rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2002, čj. 17 C 222/2002 - 42, platilo, že nepodaří-li se písemnost doručit na adresu sídla právnické osoby, případně na jinou adresu, kterou sdělila soudu, proto, že se právnická osoba v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, písemnost určená této právnické osobě se doručí fyzické osobě, o níž je soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat (§21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle §46. Jestliže písemnost nebyla doručena ani tímto způsobem a jestliže se nepodaří písemnost odevzdat právnické osobě ani při dalším pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se den vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když se o něm adresát nedozvěděl. Městský soud v Praze interpretoval toto ustanovení ve věci stěžovatelky tak, že vědomí soudu o oprávnění určité fyzické osoby jednat za právnickou osobu muselo být v řízení projeveno, v souladu s ustanovením §21 odst. 5 OSŘ, podle kterého každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat, přičemž v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v otázce vědomosti soudu o oprávnění fyzické osoby jednat za právnickou osobu vycházel Městský soud v Praze také z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2524/2004. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že "... nevyplývá-li z řízení osvědčení skutečnosti, že fyzická osoba, která o sobě tvrdí nebo o níž je tvrzeno, že je nositelkou oprávnění jednat za právnickou osobu, nesmí soud s takovou fyzickou osobou zacházet z úřední povinnosti jako s osobou, které se má doručovat písemnost určená právnické osobě. ... Nejsou-li dány zákonné - i logické - podmínky (není známa jiná adresa právnické osoby nebo není známa oprávněná fyzická osoba, a ta jen podle obsahu spisu), doručuje soud podle citovaného ustanovení opakovaně na rejstříkovou adresu sídla právnické osoby, aniž by měl pátrat po jiných adresách sídel či po existenci fyzických osob oprávněných jednat za právnickou osobu. Tomuto zužujícímu výkladu předpokladů postupu soudu při doručování právnické osobě, která se v místě doručení do rejstříkového sídla nezdržuje, nasvědčuje i historický vývoj právní úpravy, jež po - toliko dočasném - konstituování možnosti tohoto způsobu doručování (fyzickým osobám) novelou o. s. ř. provedenou zák. č. 30/2000 Sb. později od této úpravy pro její zjevnou nepraktičnost ustoupila (viz §47 o. s. ř. ve znění zák. č. 555/2004 Sb.)."
U ústavně právního hlediska nelze shora uvedenému závěru Městského soudu v Praze nic vytknout, neboť postupoval ústavně konformním způsobem, své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelka se do zmíněné situace dostala vlastním zaviněním. Z obsahu vyžádaných soudních spisů totiž vyplývá, že se minimálně v období od 20. 5. 2002 do 26. 3. 2003, tedy téměř rok, nenacházela na adrese svého sídla, zapsaného v obchodním rejstříku, a nezajistila si po tuto dobu přebírání doručovaných písemností. Není tedy úkolem obecných soudů, aby z vlastní iniciativy vyhledávaly osoby oprávněné jednat za právnickou osobu, která se nezdržuje na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu