ECLI:CZ:US:2012:1.US.3713.11.1
sp. zn. I. ÚS 3713/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 1 To 588/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 12. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 1 To 588/2011 zamítl v neveřejném zasedání Krajský soud v Ostravě stížnost stěžovatele a jeho otce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 0 Nt 4264/2011, kterým byla dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ") zamítnuta žádost obviněného stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že nadále trvají vazební důvody dle ust. §67 písm. a) a c) TŘ; podle ust. §73 odst. 1 písm. b) TŘ nebyl přijat písemný slib stěžovatele; dle ust. §73 odst. 1 písm. a) TŘ nebyla přijata nabídka záruky osob a dle ust. §73a odst. 1 TŘ pak nebyla přijata nabídka peněžité záruky ve výši 20.000.000,-Kč.
Stěžovatel namítá, že mu nebyla poskytnuta možnost osobně, nebo alespoň prostřednictvím svého obhájce, se hájit, neboť Krajský soud v Ostravě jeho stížnost projednal v neveřejném zasedání. Podle stěžovatele je zcela nepřípustné, aby tak závažné otázky, jaké jsou řešeny v řízení o ponechání či propuštění zadržené osoby z vazby, byly rozhodovány neveřejně, kdy soudy v neveřejných zasedáních vycházejí pouze ze závěrů orgánu prvního stupně, tudíž podání stížnosti proti takovému rozhodnutí postrádá v praxi jakéhokoliv smyslu bez toho, aniž by byla zadržené osobě poskytnuta možnost se ve věci vyjádřit. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že řízení o stížnosti je obecně založeno na revizním principu, jemuž je imanentní uzavřená forma rozhodování stížnostního orgánu s vyloučením účasti procesních stran; použití revizního systému je však dle stěžovatele, s ohledem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy v řízení o stížnosti proti usnesení, kterým se zadržená osoba ponechává ve vazbě, vyloučeno, neboť je nezadatelným právem takové osoby být slyšen kontradiktorním způsobem. Podle názoru stěžovatele je nerozhodné, zda jako první o stížnosti rozhodoval soud nebo státní zástupce; stěžovatel má za to, že závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 lze vztáhnout i na jeho případ. V této souvislosti je také dle stěžovatele třeba poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3630/10, ve kterém se uvádí, že ke slyšení obviněného musí dojít i v případě, pokud sám obviněný o slyšení nežádal, neboť požadavek, aby byl obviněný soudem slyšen, má povahu pravidelnou.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že povinnost obecného soudu osobně slyšet obviněného ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) a dalších nálezů zde citovaných má dvě roviny. Jde jednak o právo obviněného, aby o omezení jeho osobní svobody bylo rozhodováno v řízení před soudem, které má kontradiktorní rysy (z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyplývá, že kontradiktorní řízení je ovládáno procesními zárukami pro obviněného, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost vznést argumenty proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl vyvracet důvody pro trvání vazby). Zároveň jde o požadavek účinné ochrany základních práv obecnými soudy (srov. čl. 4 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny). Osobní slyšení vazebně stíhaných osob před nezávislými a nestrannými soudy ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě (srov. čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy). Právem osoby zbavené svobody osobně se vyjádřit, jako jedné ze základních procesních záruk poskytovaných v případě zbavení svobody, se Ústavní soud již mnohokrát zabýval, proto lze pro bližší odůvodnění odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v nich uvedenou [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999 (N 51/13 SbNU 363), nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), nález sp. zn. II. ÚS 481/04 ze dne 14. 9. 2005 (N 174/38 SbNU 393), nález sp. zn. II. ÚS 83/06 ze dne 13. 6. 2006 (N 123/41 SbNU 533), nález sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 227/55 SbNU 135)], v neposlední řadě pak i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 3. 2009 Krejčíř vs. Česká republika.
Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (obdobně viz také sp. zn. III. ÚS 2198/09): "pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není rozhodující "typ" řízení, tzn. zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno, v určitých časových intervalech, být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. (...) Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Uvedený časový interval "několik týdnů" nelze brát dogmaticky, neboť vždy je třeba přihlédnout ke konkrétní povaze okolností uváděných obviněným. Důležitá je rovněž garance, že obviněný podáním procesního prostředku, v němž je nastolena otázka zákonnosti vazby, se domůže slyšení." Na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem ve vazebních případech je tak třeba v zásadě (až na výjimky např. v podobě expressis verbis odmítnutí obviněného být slyšen či existence objektivně nepřekonatelné překážky) trvat jak při rozhodování o vzetí do vazby, tak i v případě rozhodování o jejím trvání či prodloužení (viz nález sp. zn. II. ÚS 2288/11 ze dne 20. 10. 2011).
Ústavní soud se vzhledem k tomu zabýval otázkou, kdy naposledy před předmětným rozhodováním měl stěžovatel možnost osobně se vyjádřit ke své vazbě. Ústavní soud zjistil, že osobní slyšení stěžovatele se uskutečnilo dne 17. 5. 2011; při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby dne 27. 6. 2011 (sp. zn. 0 Nt 4245/2011) a 19. 9. 2011 (sp. zn. 0 Nt 4264/2011) bylo rozhodováno Okresním soudem v Ostravě v neveřejném zasedání, když stěžovatel výslovně požádal o rozhodnutí v jeho nepřítomnosti. Ústní slyšení stěžovatele se uskutečnilo dne 1. 11. 2011, kdy Krajský soud v Ostravě rozhodoval dle ust. §71 odst. 5 TŘ o ponechání stěžovatele ve vazbě po podání obžaloby (dne 6. 10. 2011).
V daném případě je klíčové, že stěžovatel sám ve svých podáních zažádal, aby v jeho vazební věci bylo rozhodováno v jeho nepřítomnosti, a to s vědomím (viz argumentace obsažená v ústavní stížnosti), že případné rozhodování nadřízeného soudu o jeho stížnosti probíhá zpravidla v neveřejném zasedání (viz ust. §240 TŘ, Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1921 - 1922). Stěžovatel tak sám expressis verbis odmítl možnost nechat se soudem slyšet, což, jak uvedeno shora, je konstantně Ústavním soudem judikovanou výjimkou z povinnosti soudů osobně slyšet vazebně stínanou osobu. Z tohoto pohledu je pak lichá argumentace stěžovatele odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 3630/10, resp. na v něm vyjádřený právní názor, že na požadavku na osobní slyšení obviněného je třeba trvat i v situaci, kdy obviněný o slyšení výslovně nepožádá - tedy na obligatorním slyšení obviněného bez nutnosti o něj žádat, když v případě stěžovatele je situace odlišná, neboť ten naopak opakovaně výslovně odmítl být slyšen, resp. požádal o rozhodnutí ve své nepřítomnosti. Z tohoto důvodu nelze dle názoru Ústavního soudu považovat postup Krajského soudu v Ostravě za nedodržení ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy) a porušení základního práva stěžovatele garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny (srov. bod 14 nálezu sp. zn. II. ÚS 2288/11).
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou tak dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (ust. §134 odst. 2 ve spojení s ust. §67 a §71 TŘ) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Zejména krajský soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil, a proto Ústavní soud nenalezl důvod ke svému zásahu. Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv, přičemž jej nelze vykládat jako povinnost soudu slyšet stěžovatele i přes jeho výslovnou žádost o rozhodnutí v jeho nepřítomnosti, když jak se shora podává, obecné soudy měly dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu