ECLI:CZ:US:2005:4.US.269.05
sp. zn. IV. ÚS 269/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 27. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. února 2005 sp. zn. Nt 6508/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005 sp. zn. 44 To 147/2005, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě a o rozšíření důvodů vazby.
I. Nerespektováním čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. Nt 6508/2005 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 44 To 147/2005 porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se ukládá, aby v den vykonatelnosti tohoto nálezu po slyšení stěžovatele rozhodl o tom, zda další trvání vazby je důvodné.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou dne 6. 5. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2005 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. Nt 6508/2005 bylo částí I. výroku rozhodnuto podle §71 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. řád"), že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. řádu, a částí II. výroku byl zamítnut návrh státního zástupce na rozšíření důvodů vazby o důvod podle §67 písm. c) tr. řádu. Usnesením Městského soudu v Praze byla zrušena část II. výroku usnesení soudu prvního stupně a znovu rozhodnuto tak, že se rozšiřují důvody vazby i o důvod podle §67 písm. c) tr. řádu, a stížnost stěžovatele do části I. výroku usnesení soudu prvního stupně byla jako nedůvodná zamítnuta.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, byl vzat do vazby dne 26. 11. 2004 z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. řádu usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. Nt 4394/2004. Nyní ústavní stížností napadenými usneseními tedy obecné soudy rozhodovaly o návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě a na rozšíření důvodů vazby v situaci, kdy uběhla zákonem stanovená tříměsíční lhůta omezující trvání vazby odůvodněné §67 písm. b) tr. řádu.
Přitom Obvodní soud pro Prahu 4 podle stěžovatele vyšel v napadeném usnesení z existence skutečností, na jejichž základě učinil závěr, že stěžovatel se již v minulosti pokusil mařit vyšetřování. Konkrétně za koluzní jednání stěžovatele považoval soud telefonické kontakty a snahu o telefonické kontakty s osobami, o nichž se stěžovatel domníval, že budou vyslýchány jako svědci v přípravném řízení, dále snahu stěžovatele kontaktovat svou bývalou manželku a jejího současného manžela, který na stěžovatele podal trestní oznámení, a jednání matky stěžovatele.
Podle stěžovatele žádné z těchto jednání nelze hodnotit jako koluzní jednání. Veškerá jednání byla co do své podstaty zcela legální a legální by byly i případné kontakty s tvrzenými osobami, pokud by k nim došlo. Stěžovatel zdůraznil, že v rozhodné době, kdy k tomuto jednání mělo dojít, ještě ani nebylo zahájeno trestní stíhání. Koluzním by se takové jednání stávalo pouze v případě, kdyby stěžovatel svědkyně naváděl k tomu, aby nevypovídaly pravdu, zapřely rozhodné skutečnosti apod. Skutečné koluzní jednání má totiž podle stěžovatele ve většině případů alespoň formální znaky návodu k trestnému činu nepravdivé výpovědi nebo nadržování.
Automatické posuzování kontaktu s potenciálním svědkem nebo dokonce i pokusu o takový kontakt jako koluzního jednání je podle stěžovatele reziduem minulého pojímání práv obviněného. Jestliže se advokát může zcela beztrestně setkat se svědkem a zjišťovat, co by mohl vypovědět, pokud by byl navržen obhajobou, nelze toto právo upírat stěžovateli. Za tohoto stavu je podle stěžovatele nepřípadné a absurdní posuzovat jako koluzní jednání pouhý pokus podezřelého sejít se s osobou, která ve věci podávala vysvětlení, aniž by bylo známo, co konkrétně bylo důvodem tohoto pokusu anebo s jakým úmyslem se stěžovatel chtěl s takovou osobou setkat.
Jak stěžovatel dále uvedl, ustanovení §72 odst. 2 tr. řádu (správně §71 odst. 2 tr. řádu) limituje koluzní vazbu dobou tří měsíců, přičemž toto omezení neplatí, bylo-li zjištěno, že stěžovatel již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tuto formulaci nelze podle stěžovatele vykládat jinak, než že musí jít o prokázané konkrétní jednání, nikoliv jednání, ze kterého by snad bylo možné usuzovat, že by snad stěžovatel něco takového konat chtěl. V tom je podle stěžovatele základní rozdíl mezi dikcí ustanovení §67 písm. b) a §71 odst. 2 tr. řádu. Podle stěžovatele je zjevné, že nedošlo-li ke kontaktu s uvedenými osobami a neexistují-li jiné důkazy o záměrech stěžovatele, lze připustit maximálně toliko obavy z koluzního jednání, nikoliv konstruovat samotné koluzní jednání. Výklad přijatý obecnými soudy postrádá smysl, neboť klade rovnítko mezi podezření z možného koluzního jednání a faktické koluzní jednání.
Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41), v němž Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí státního zástupce podle §72 odst. 3 tr. řádu bez toho, aby byl stěžovatel vyslechnut, je v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V dané věci jde podle stěžovatele o situaci, kdy obecný soud nerozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě, nýbrž o situaci, kdy po uplynutí tří měsíců koluzní vazby rozhodovaly obecné soudy o návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě. Jde tedy o situaci, která je spíše srovnatelná s rozhodováním o vzetí do vazby, neboť je vlastně rozhodováno o výjimce z kogentního ustanovení omezujícího trvání koluzní vazby na dobu tří měsíců.
Vyjdeme-li podle názoru stěžovatele z faktu, že řízení o vazbě je řízením kontradiktorním, pak se zdá bez jakékoliv pochybnosti nezbytné, aby stěžovatel měl možnost se k prodloužení vazby vyjádřit, a to osobně. V daném případě však nebyl stěžovateli písemný návrh státní zástupkyně ani doručen, tím méně mu byla dána možnost se k němu vyjádřit. Přitom je zřejmé, že při rozhodování soudu bylo přihlédnuto ke skutečnostem, které stěžovatel zpochybňuje a vyvrací až nyní v ústavní stížnosti. Jak stěžovatel uvedl, například tvrzení o tom, že se pokoušel kontaktovat potenciální svědkyně, považuje za nepravdivé. Za nepravdivé stěžovatel v ústavní stížnosti označil i tvrzení, že ve věci byli vyslechnuti další svědci, ačkoliv podle informací, které má obhájce stěžovatele k dispozici, výslechy těchto osob blíže uvedených v napadeném usnesení nebyly nikdy nařízeny a provedeny. Stěžovatel se v rámci výslechů ve své trestní věci dne 24. 1. 2005 vyjádřil ke skutečnostem, z nichž byla dovozována původní důvodnost koluzní vazby, ale bez znalosti argumentů státního zastupitelství, které poukazují na jiné skutečnosti, jež by měly rozhodnutí o prodloužení vazby odůvodňovat. Stěžovatel zdůraznil, že s těmito skutečnostmi se nemohl nijak vypořádat.
Proto je podle stěžovatele zcela nepochopitelné, že při rozhodování byla vyloučena účast stěžovatele a jeho obhájce tak, aby mohl uplatnit argumenty vyvracející tvrzení státního zástupce. Stěžovateli tak bylo zcela zamezeno zasáhnout do procesu, který se dotýká jednoho z nejelementárnějších občanských práv, totiž práva na osobní svobodu. Bylo rozhodováno o tom, že mu tato svoboda bude nadále odňata, a přitom bral soud v úvahu pouze argumenty, které přednesla jedna strana sporného řízení. Podle názoru stěžovatele nemůže být pochyb o tom, že takový přístup soudů je hrubým porušením fair procesu. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na celou řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá pro smluvní strany Úmluvy povinnost zajistit v řízení o odnětí svobody slyšení (rozsudky Lamy proti Belgii, Nedbala proti Polsku, Garcia Alva proti Spolkové republice Německo, Schöps proti Spolkové republice Německo).
Přitom stížnostní soud s námitkou stěžovatele stran požadavku na jeho slyšení naložil tak, že ji označil za nedůvodnou, a dále dovodil, že v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 4 neexistovaly žádné nové skutečnosti, které by vyžadovaly další objasnění výslechem stěžovatele.
Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to především práva vyplývající z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze.
Soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, jednající jménem tohoto soudu, předně odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení, v němž podle svého vyjádření rozvedl veškeré úvahy, které ho vedly k rozhodnutí. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se skutečnosti, že před rozhodnutím soudu nebyl vyslechnut a nemohl se vyjádřit k argumentům státního zástupce, účastník řízení připustil, že stěžovatel skutečně vyslechnut nebyl, avšak tento postup byl podle jeho názoru v souladu s platným trestním řádem, a nebyl tedy nezákonný.
Předsedkyně senátu 44 To Městského soudu v Praze vyjádřila přesvědčení, že důvod koluzní vazby, jak má na mysli §71 odst. 2 věta za středníkem tr. řádu, je u stěžovatele dán a byl podrobně rozveden v napadeném usnesení. Na obsah tohoto usnesení proto dále odkázala.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 6508/2005.
Při ústním jednání konaném dne 27. 6. 2005 právní zástupce stěžovatele rozvedl, že ač je rozhodování soudu o vazbě založeno na zásadě kontradiktornosti, v daném případě mělo spíše rysy inkvizice. Stěžovatel byl vždy o krok pozadu než státní zástupce a obecné soudy. Stěžovatel se vždy vyjadřoval k rozhodování až v opravném prostředku, přitom k zamítavému výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 se neměl důvod ve své stížnosti vyjadřovat. K samotným konstruovaným koluzním důvodům uvedl, že mu bylo přičteno i jednání jeho matky. Bez ohledu na to, jak obecné soudy zhodnotily důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, měl mít právo se ke všem skutečnostem vyjádřit. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 odkázal na znění trestního řádu, z něhož vyplývá, že výslech je obligatorně stanoven pouze pro rozhodování o vzetí do vazby.
Na dotaz Ústavního soudu právní zástupce stěžovatele upřesnil, že návrh státního zástupce skutečně doručen nebyl ani jemu, ani stěžovateli, že ve věci nebyl k vazebním důvodům soudem slyšen, s výjimkou jeho přítomnosti při rozhodování o uvalení vazby dne 26. 11. 2004. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 k dotazu uvedl, že z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. Nt 5263/2005 vyplývá, že stěžovatel byl slyšen dne 24. 1. 2005. Přitom nemůže potvrdit, zda se jednalo o slyšení před soudem nebo orgánem Policie České republiky. Poté bylo postaveno najisto souhlasným přednesem účastníků, že šlo o výslech policejní. Dále k výslovnému dotazu potvrdil, že je ve věci zákonným soudcem.
II.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněná.
Čtvrtý senát Ústavního soudu předesílá, že dne 22. 3. 2005 byl přijat plénem Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), jímž došlo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ke zrušení §242 odst. 2 tr. řádu, a to z důvodu, že dané ustanovení upravující neveřejné zasedání vylučovalo možnost slyšení obviněného před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud k tomu v citovaném nálezu uvedl, že taková právní úprava neodpovídá čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož patří mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.
Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu. Ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy jde o právo obviněného být slyšen jako procesní strana, tedy být slyšen k návrhu v jeho věci a k důkazům, o které se tento návrh opírá. Požadavek slyšení obviněného jako procesní strany je pak podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") třeba vztáhnout nejen na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, ale také na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody bez ohledu na to, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce nebo z úřední povinnosti (viz rozhodnutí ESLP specifikovaná a citovaná v uvedeném nálezu Ústavního soudu).
Jako obiter dictum Ústavní soud v daném nálezu uvedl, že v případech, kdy o přezkumu rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhoduje samosoudce, není výslovně žádná forma řízení zákonem stanovena, a proto přímé aplikaci Úmluvy nic nebrání. V tomto případě, stejně jako v jiných případech chybějící zákonné úpravy, má samosoudce ústavní povinnost dotvořit právo, resp. podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") použít přímo ustanovení Úmluvy přednostně před zákonem, tedy v daném případě před trestním řádem. Ústavní soud k tomu dále poznamenal, že do přijetí jednoznačné úpravy této problematiky bude pouze na obecných soudech, aby vzhledem k důvodům, které vedly Ústavní soud k takovému rozhodnutí, nalézaly procesní postupy a dotvářely tak právo.
Ústavní soud v nyní projednávaném případě na obsah odůvodnění, které je, stejně jako výroky tohoto nálezu, závazné pro všechny orgány a osoby podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, odkazuje.
Ústavní soud si je vědom, že v době rozhodování o vazbě stěžovatele nebyl tento nález vydán ani publikován, což však obecné soudy nezbavovalo povinnosti aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem, tj. zejména tak, aby byla respektována základní práva stěžovatele. A to tím spíše, pokud plénum Ústavního soudu dospělo ve výše citovaném nálezu k závěru, že v situaci, kdy o trvání vazby rozhoduje samosoudce, nebrání stávající znění trestního řádu tomu, aby v řízeních byla aplikována přímo Úmluva. Ústavní soud proto nemůže akceptovat námitku uplatněnou Obvodním soudem v Praze 4, podle níž soud rozhodoval v souladu s platným trestním řádem. Soudce obecného soudu je totiž podle čl. 95 Ústavy vázán stejně zákonem i přímo aplikovatelnou mezinárodní smlouvou, a jeho povinností proto je vždy vážit, zda vedle zákonného ustanovení neexistuje ustanovení mezinárodní smlouvy, které by navíc v případě přímého rozporu s textem zákona mělo aplikační přednost.
V případě stěžovatele, jehož osobní svoboda byla omezena vazbou z důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu (tzv. koluzní vazba), rozhodoval napadeným usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 o návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě a na rozšíření vazebních důvodů podle §71 odst. 2 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení může koluzní vazba trvat nejdéle tři měsíce, ledaže bylo zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. V takovém případě pak rozhoduje o ponechání ve vazbě v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.
Jedná se tedy o situaci, kdy obecný soud rozhoduje o výjimce ze zákonného pravidla, podle něhož omezení osobní svobody obviněného ve formě koluzní vazby může trvat nejdéle po dobu tří měsíců, přičemž trestní řád tuto výjimku spojuje s podmínkou, že již bylo zjištěno působení obviněného na svědky a spoluobviněné. Toto ustanovení se tak již prima facie liší od ustanovení §67 písm. b) tr. řádu, které koluzní vazbu spojuje s důvodnou obavou, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Jinými slovy, jde o situaci, kdy soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě, ovšem při uplatnění odlišných, přísnějších kritérií naplnění důvodu omezení, resp. pokračování v omezení osobní svobody.
Zda tato přísnější zákonná kritéria lze aplikovat, je možné zjistit toliko v řízení před soudem, v němž bude obviněnému dána příležitost vyjadřovat se a vyvracet návrhy a důkazy uplatněné státním zástupcem. Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou, je slyšení obou stran, má-li být rozhodnuto o návrhu jedné z nich.
Jak ostatně dokládá zkušenost dlouholetého vývoje demokratických právních řádů, účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet & Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162). V oblasti anglosaského práva je pak zásada "audi alteram partem" řazena mezi základní procedurální pravidla přirozené spravedlnosti (srov. Phillips, O. H., Jackson, P.: Constitutional and Administrative Law, 7th ed., London, Sweet & Maxwell, 1987, str. 671-674, shodně např. i Knapp, V., Teorie práva, Praha, C. H. Beck, 1995, str. 137). Jinými slovy, nelze činit zjištění soudem bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tyto nároky je třeba vztáhnout na každé rozhodování o nových vazebních důvodech, resp. i na rozhodování dle §71 odst. 2 věty druhé za středníkem tr. řádu.
Proto je podle Ústavního soudu nutné trvat na požadavku slyšení obviněného jako procesní strany. Pokud se stěžovatel v daném případě vyjadřoval ke skutečnostem, jež podle státního zástupce osvědčovaly důvody prvotního omezení osobní svobody při rozhodování o vzetí do vazby podle §67 písm. b) tr. řádu, jednalo se o skutečnosti, které je při současném rozhodování obecného soudu třeba hodnotit pod odlišným, přísnějším zorným úhlem daným §71 odst. 2 věty druhé za středníkem.
Rovněž pak na rozhodování o návrhu státního zástupce na rozšíření důvodů vazby je třeba bez dalšího vztáhnout procesní záruky, které se vztahují na rozhodování soudu o prvotním omezení osobní svobody, neboť státní zástupce jako procesní strana uplatňuje zcela nové skutečnosti osvědčující důvody omezení osobní svobody, k nimž stěžovatel neměl vůbec příležitost se v minulosti vyjádřit.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jak Obvodní soud pro Prahu 4, tak Městský soud v Praze svým postupem porušily ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, pokud při svém rozhodování, jímž rozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §71 odst. 2 tr. řádu a o rozšíření vazebních důvodů o důvod uvedený v §67 písm. c) tr. řádu, neboť nerespektovaly právo stěžovatele na slyšení. Tím porušily stěžovatelovo právo na osobní svobodu garantovanou čl. 8 odst. 1 Listiny, již omezily způsobem, který byl v rozporu s právním řádem, resp. ústavním pořádkem České republiky, tj. způsobem rozporným s čl. 8 odst. 2 Listiny. Jestliže obecné soudy nedaly v daném případě přednost mezinárodněprávnímu závazku, který pro Českou republiku plyne právě z čl. 5 odst. 4 Úmluvy a který stěžovateli zaručuje základní právo na slyšení, porušily též čl. 10 Ústavy, podle kterého mají vyhlášené mezinárodní smlouvy ratifikované se souhlasem Parlamentu České republiky a závazné pro Českou republiku přednost před zákonem, a čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva pod ochranou soudní moci, tedy i obecných soudů.
Za situace, kdy Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele spočívající primárně v procesních pochybeních obecných soudů, nezabýval se tím, zda obecné soudy ústavně konformně hodnotily důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, tedy vlastním hodnocením skutečností, které obecné soudy vedly k závěru o nutnosti ponechat stěžovatele ve vazbě. To však nic nemění na závěru, že držení stěžovatele ve vazbě v době od nabytí právní moci nyní zrušených rozhodnutí obecných soudů až do okamžiku vykonatelnosti tohoto nálezu je nezákonné, neboť dosavadní omezení osobní svobody stěžovatele shledal Ústavní soud, jak shora uvedeno, neústavním.
Ústavní soud sám není povolán k tomu, aby rozhodoval o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, o této skutečnosti dle zákona rozhoduje obecný soud prvního stupně po slyšení stěžovatele. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že každý další den, resp. i hodina strávená ve vazbě, by mohla být považována za pokračování v neústavním zásahu do osobní svobody stěžovatele, nebude-li vyplněna procesními úkony směřujícími k přezkumu oprávněnosti dalšího držení stěžovatele ve vazbě. Rovněž všechny ostatní orgány veřejné moci, včetně Vězeňské služby České republiky, jsou povinny jednat tak, aby nebylo nadbytečně prodlužováno omezení osobní svobody stěžovatele, a to i v řádu hodin (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Bojinov proti Bulharsku ze dne 7. 10. 2004).
Ústavní soud dále podotýká, že obecný soud musí při novém rozhodování zhodnotit důvodnost vazby i ve světle skutečností, k nimž došlo v mezidobí, tedy v době od vydání nyní rušených rozhodnutí obecných soudů do okamžiku rozhodování ve věci po vykonatelnosti tohoto nálezu. Jinými slovy, musí zohlednit i ty skutečnosti, které mají vliv na posouzení důvodnosti trvání vazby a nastaly do okamžiku jeho nového rozhodování. V této souvislosti Ústavní soud důrazně připomíná, že vzetí a držení obviněného ve vazbě představuje krajní prostředek. S ohledem na Ústavě imanentní požadavek proporcionality omezení základních práv bude muset obecný soud vážit použití i jiných prostředků, jež by byly schopny naplnit stejný účel, který jinak plní vazba ukládaná zejména podle §67 písm. c) trestního řádu, a jež by současně byly ve vztahu k omezení osobní svobody stěžovatele proporcionální (tj. například uložení příslušných omezení v souvislosti s případným dohledem probačního úředníka aj.). Proporcionálnost trvání koluzní vazby pak bude třeba posoudit nejen pod zorným úhlem §71 odst. 2 trestního řádu, ale též pod zorným úhlem jejího celkového dosavadního trvání a zejména s ohledem na již provedené výslechy svědků.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.