ECLI:CZ:US:2017:1.US.3724.16.1
sp. zn. I. ÚS 3724/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele G. A., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016 č. j. 7 Tdo 682/2016-59, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2015 č. j. 3 To 42/2015-2178 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 50 T 3/2014-1959 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 50 T 3/2014, který byl Ústavním soudem vyžádán, bylo zjištěno, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, uznal stěžovatele, D. T. a obchodní společnost VTI Integra System, s. r. o. všechny vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchali v rozsudku popsaným skutkem.
3. Stěžovatel byl za zvlášť závažný zločin podvodu odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pět roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba, obchod a služby a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let. Podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí specifikovaných věcí. Soud dále rozhodl o zabrání specifikované věci.
4. Poškozená byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 3 To 42/2015 odvolání zamítl.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2016 č. j. 7 Tdo 682/2016-59 dovolání stěžovatele a spoluobviněného D. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Stěžovatel tvrdí, že jediná poškozená A. A., která je osobou stěžovateli blízkou, neudělila potřebný souhlas s jeho trestním stíháním. Původně byla údajně poškozenou obchodní společnost KMJS DUO SERVIS, s.r.o., jejíž obchodní podíl A. A. koupila a následně došlo k převodu jmění společnosti na jediného společníka - rovněž A. A. , čímž došlo k transformaci jedné osoby v osobu druhou podle zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. A. A. rovněž koupila pohledávku KMJS DUO SERVIS, s.r.o., za stěžovatelem, která plynula ze stíhaného skutku. Poškozená A. A. opakovaně orgánům činným v trestním řízení sdělovala, že nesouhlasí s trestním stíháním svého bratra - stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení však právo poškozené udělit souhlas s trestním stíháním v posuzované věci nepřiznaly. Stěžovatel tvrdí, že transformací původní obchodní společnosti došlo k tomu, že bývalou obchodní společností je nyní A. A. Připomíná v této souvislosti existenci zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Dovozuje z toho posun v judikatuře, neboť pokud je možné právnickou osobu vyslýchat, trestně stíhat i odsoudit, může vyjádřit i souhlas s trestním stíháním.
8. Stěžovatel dále namítl, že v jeho trestní věci měla být aplikována zásada ultima ratio. Výslovně uvedl, že on a poškozená jsou fakticky jedna rodina a poškozená projevila opakovaně a zcela jasně nesouhlas s jeho trestním stíháním. Zájem na trestní represi tak zde podle jeho názoru není. Podle stěžovatele je nutno zásadu subsidiarity trestní represe vykládat tak, že k ochraně demokratického státního a společenského řízení práv a svobod jednotlivců a ochraně jejich života, zdraví a majetku je třeba používat především mimotrestní prostředky. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem pojmu subsidiarita trestní represe učiněným Nejvyšším soudem. Domnívá se, že Nejvyšší soud hovoří o zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio jako o dvou institutech, přičemž se jedná o zásadu jedinou. Nesouhlasí ani s úvahou, že subsidiarita trestní represe najde své uplatnění pouze u činů s nízkou společenskou škodlivostí.
9. Stěžovatel dále namítá, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Výše způsobené škody má u tohoto trestného činu kvalifikační význam. Obecné soudy ji však určily nesprávně, neboť výše ceny zboží, z níž při stanovení škody vycházely, neměla být dle názoru stěžovatele počítána včetně DPH. Pokud by se částka DPH odečetla, nejednalo by se již o škodu přesahující pět milionů korun. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí civilního senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, podle něhož součástí škody není DPH, pokud je poškozený plátcem DPH, neboť majetek poškozeného se v takovém případě sníží toliko o částku, která odpovídá ceně bez DPH. Závěry civilního senátu Nejvyššího soudu stěžovatel považuje za rozporné s posouzením senátu trestního.
10. Stěžovatel dále vznesl výhradu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů stran účasti na skutku a jeho zavinění. Tvrdí, že byl pouze nastrčenou osobou či bílým koněm, neboť o záměrech spoluobviněného T. nic nevěděl. Z provedeného dokazování vyplývá, že veškeré obchody dojednával svědek Svačina, bývalý jednatel společnosti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., pouze se spoluobviněným T., který byl také přítomen při předání zboží, na rozdíl od stěžovatele, který mu přítomen nebyl nikdy. Spoluobviněný T. také svědku Svačinovi sdělil, že společnost VTI Integra System, s. r. o., je jeho, ale má nějaké problémy, a proto ji nemůže mít napsanou na sebe a napsal ji na švagra (stěžovatele). Svědek Svačina také uvedl, že když se u posledního obchodu nedočkal zboží a zjistil, že spoluobviněný T. mu nezvedá telefony ani není doma, nejprve vyhledal stěžovatele, který mu řekl, že podle instrukcí spoluobviněného T. vybral peníze, a ty mu předal. Na žádost svědka stěžovatel následující den podepsal společnosti KMJS DUO SERVIS, s. r. o. směnku na 5 000 000 Kč. Stěžovatel se tedy odpovědnosti nijak nevyhýbal. Se spoluobviněným T. na ničem domluven nebyl.
11. Nalézací soud v tomto směru vycházel údajně z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Soud však žádné záznamy hovorů při hlavním líčení nepřehrával. Podle názoru stěžovatele tak tento důkaz nebyl řádně proveden. Pochybuje rovněž o tom, zda lze za odposlech a záznam považovat toliko výběr "zájmových" hovorů bez toho, že by byl doložen celistvý záznam. V posuzované věci však státní zástupce doložil pouze "vybrané záznamy".
12. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
13. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření uvedl, že se jedná z velké části o opakování námitek obhajoby z předchozího řízení, s nimiž se napadená rozhodnutí podrobně vypořádala. Podstatou argumentů ústavní stížnosti je účelově vytvořená právní situace spočívající v převodu práv poškozené obchodní společnosti postupnými kroky na sestru stěžovatele a následné její vstoupení do práv poškozené, se snahou zamezit trestnímu stíhání svého bratra a druha. Otázka, zda mělo či nemělo být A. A. přiznáno postavení poškozené nic nemění na závěru, že této poškozené nepříslušel nárok na vyjádření souhlasu s trestním stíháním obviněných podle §163 odst. 1 trestního řádu. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob na výklad obsažený v judikatorním rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, nemůže mít žádný vliv. Spojení podmínek trestnosti právnických osob a podmínek pro vyjadřování souhlasu s trestním stíháním obviněné fyzické osoby je zcela nelogické. Ostatně i ústavní stížnost A. A. v této věci Ústavní soud odmítl (pod sp. zn. III. ÚS 676/16). Vrchní soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
14. Nejvyšší soud sdělil, že se k ústavní stížnosti vyjadřovat nebude.
15. Vyjádření k ústavní stížnosti byla zaslána stěžovateli na vědomí.
16. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
18. Vzhledem k obsahu námitek inkorporovaných do ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací trestněprávních norem upravujících institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním (§163 ve spojení s §100 odst. 2 trestního řádu), nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch interpretačních standardů, jež jsou v doktríně a v soudní praxi respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].
19. Stěžovatelovou stěžejní námitkou, směřující proti napadeným rozhodnutím, je tudíž tvrzení, že jeho sestra, A. A., smlouvou ze dne 27. 9. 2013 uzavřenou s poškozenou obchodní společnosti KMJS DUO SERVIS, s. r. o. převzala pohledávku na náhradu škody ve výši 196 653,56 EUR s příslušenstvím a dále že na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 27. 9. 2013 nabyla od původních společníků podíly této poškozené obchodní společnosti, stala se tak jejím jediným společníkem a zároveň poškozenou v předmětném trestním řízení. Když následně vyjádřila nesouhlas s trestním stíháním stěžovatele, orgány činné v trestním řízení měly jejich vztah podřadit ustanovení §100 odst. 2 a potažmo §163 trestního řádu a trestní stíhání zastavit (s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. i) trestního řádu.
20. Ustanovení §163 trestního řádu, které je průlomem do zásad legality a oficiality, řeší u vyjmenovaných trestných činů konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k pachateli (podezřelému či obviněnému), ve prospěch poškozeného, jenž může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo (fakticky) také postižen. Podle právní úpravy před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 178/1990 Sb. se stíhaly všechny trestné činy na základě zásady legality z úřední povinnosti (§2 odst. 3; srov. i §2 odst. 4 trestního řádu) bez ohledu na mínění poškozeného. O subsumpci pod tuto kategorii bude třeba uvažovat s jistou mírou restrikce a při zvážení všech okolností konkrétního případu.
21. K interpretaci právní normy v tomto duchu se obecné soudy v posuzované věci postavily velmi zodpovědně. Zejména odvolací soud k námitkám obou obviněných i poškozené A. A. velmi podrobně popsal kroky jednotlivých aktérů, zasazené do širších souvislostí případu a dospěl k názoru o uměle navozené situaci za účelem odvrácení probíhajícího trestního stíhání stěžovatele a spoluobviněného. I vzhledem k účelovosti celého procesu transformace, který zjevně odporuje zásadám poctivých právních vztahů, odvolací soud odmítl přisvědčit výsledku, totiž že by právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním podle §163 odst. 1 trestního řádu úplatně nabyla poškozená, navíc zde vykazující (s ohledem i na její vlastní tvrzení) spíše znaky zúčastněné osoby. Ústavní soud se ztotožňuje s konstatováním Nejvyššího soudu v posuzované věci, že právní nástupnictví upravené v §45 odst. 3 trestního řádu je omezeno pouze na uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Předmětné osobní právo poškozeného udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním nemůže z tohoto nástupnictví plynout, neboť nepřechází ani na dědice poškozeného. Za těchto okolností se jeví jako nadbytečné zabývat se otázkou, zda předmětné právo svědčí i právnickým osobám.
22. K námitce ohledně způsobu výpočtu výše škody je namístě odkázat na ustanovení §137 trestního zákoníku, které vymezuje zákonné metody postupu. Pokud obecné soudy při jejím stanovení vyšly z částky zaplacené ceny, o níž se zmenšil majetek poškozené obchodní společnosti, tedy z částky včetně DPH, nelze takovému postupu nic vytýkat. Odpovídá navíc i trestněprávní judikatuře Nejvyššího soudu. Je však třeba zdůraznit, že se tímto postupem stanoví výše škody pro účely trestního řízení, tedy pro účely vyvození trestní odpovědnosti pachatele, pokud je škoda základním znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. To nijak nevylučuje, aby v rámci rozhodování o náhradě škody v občanskoprávním řízení bylo rozhodnuto o přiznání jiné peněžité částky jako náhrady škody způsobené trestním činem oproti výši škody zjištěné v trestním řízení.
23. Za zjevně neopodstatněnou pokládá Ústavní soud také námitku stěžovatele, že jeho odsouzení porušuje princip subsidiarity trestní represe a odporuje jejímu chápání jako prostředku ultima ratio. Ústavní soud k tomu dodává, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem "ultima ratio", ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
24. V nyní posuzovaném případu Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio nezjistil. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti; navíc shledaly i okolnosti zvlášť přitěžující, odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
25. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2529/13, nebo usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupně společenské škodlivosti předvídané trestněprávními předpisy.
26. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Podle ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Pokud tedy řádně povoleným odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu byly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, nic nebrání tomu, aby relevantní část získaného materiálu sloužila jako důkaz před soudem. S částmi záznamu, které skutečnosti významné pro trestní řízení neobsahují, je povinen policejní orgán naložit, jak mu ukládá ustanovení §88 odst. 7 trestního řádu.
27. Je tedy v zásadě na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podle ustanovení §213 trestního řádu posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí. Pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení, soud je povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst (§213 odst. 2 trestního řádu). Podle spisového materiálu (č. l. 1946 spisu) nalézací soud při hlavním líčení předložil stranám k nahlédnutí mimo jiné i protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu s přílohami, vč. 2 ks CD nosičů s vybranými a blíže specifikovanými záznamy hovorů, a protokoly o záznamu telekomunikačního provozu. Následně soud dotazem zjistil, že strany "nežádají postup dle §213 odst. 2 tr. řádu u předložených listin ..., ani přehrání 2 ks nosičů s vybranými záznamy hovorů". Ústavní soud k námitce stěžovatele dodává, že nevznikají-li pochybnosti o pravosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a o správnosti přepisu jejich obsahu, není vyloučeno, aby byl důkaz proveden jen čtením těchto přepisů telefonických hovorů; je pouze nutné, aby byly zachyceny v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jejich přečtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 5 Tdo 572/2009). Pokud tedy v posuzované věci nalézací soud přeložil stranám k nahlédnutí přepis relevantní části záznamů (č. l. 1220 - 1258 spisu) a ty jejich přečtení nežádaly, nelze takovému postup nic vytknout.
28. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou ohledně tvrzených závad ve skutkových zjištěních a právním posouzení opakuje i v ústavní stížnosti. Podrobně vysvětlily, z jakých důvodů ji považují za účelovou. Nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění a dovození právních závěrů předepisují příslušné procesní předpisy.
29. Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu