Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.03.2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 33/17 SbNU 235 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.269.99

sp. zn. III. ÚS 269/99 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání ve dnech 20. ledna 2000, 3. února 2000 a 2. března 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, dopravního inspektorátu, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v přestupkovém řízení, takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 2. června 1999, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Policie České republiky, dopravního inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR 5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j. PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle §22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena v základním právu na soudní ochranu a na soudní přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 23 C 64/99 a správního spisu Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatelka se žalobou, podanou dle §247 a násl. o. s. ř., domáhala zrušení rozhodnutí Policie České republiky, dopravního inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR 5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j. PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle §22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, řízení v předmětné věci zastavil, když konstatoval absenci neodstranitelné podmínky řízení, spočívající v nedostatku právní subjektivity na straně žalovaného. Ve své argumentaci přitom odkázal na ustanovení §19 o. s. ř., §18 o. z. a na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, Plsn 2/96 (č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 1997), dle něhož Policii České republiky, a to vycházeje ze zákona č. 283/1991 Sb., nelze považovat za právnickou osobu. Z těchto východisek pak soud dovodil závěr, dle kterého jménem České republiky jedná v záležitostech týkajících se Policie České republiky Ministerstvo vnitra, přičemž v dané věci žalovaný, tj. Policie České republiky, dopravní inspektorát hl. města Prahy, neměl v den zahájení řízení právní subjektivitu ani procesní způsobilost, pročež se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a tedy důvod pro zastavení řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. Soud dále ve svém rozhodnutí poučil účastníky řízení o možnosti podat proti němu odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze. V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka zejména tu skutečnost, že v uvedeném rozhodnutí soud přehlédl, že nerozhodoval o žalobě podle části první o. s. ř., nýbrž o žalobě podle části páté o. s. ř., která obsahuje samostatná ustanovení o procesní způsobilosti účastníků řízení [§250 odst. 4 o. s. ř., jenž byl v tomto smyslu rovněž interpretován soudní judikaturou (R 24/94)]. K obsahu ustanovení §19 o. s. ř., jímž napadené rozhodnutí soudu argumentuje, stěžovatelka uvádí, že toto zakotvuje postavení být účastníkem řízení tomu, komu takové postavení zákon přiznává, přičemž takovou "zákonem přiznanou způsobilost" být účastníkem řízení má v řízení o žalobách podle části páté o. s. ř. právě správní orgán (který rozhodoval v posledním stupni), jehož způsobilost je založena ustanovením §250 odst. 4 o. s. ř., tedy v projednávané věci právě Policie České republiky, dopravní inspektorát hl. města Prahy. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje i na případnost argumentace stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, jež se, dle jejího názoru nesprávně, aplikuje i na řízení podle části páté o. s. ř. V uvedeném postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 je spatřováno dotčení v právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. V ústavní stížnosti se dále soudu vytýká i nesprávnost výroku o vrácení poloviny zaplaceného soudního poplatku, a to s poukazem na ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když měl přehlédnout, že ve věci již bylo meritorně jednáno v souvislosti s rozhodováním otázky místní příslušnosti. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že ve smyslu poučení, obsaženého v napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, podala proti tomuto odvolání, ve kterém upozornila na jeho nepřípustnost, navrhla opravu nesprávného poučení v napadeném usnesení a zastavení odvolacího řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 29. června 1999 Obvodní soud pro Prahu 4 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 23 C poukazuje na různost názorů na označení odpůrce v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů s tím, že v daném případě by poučením navrhovatelky překročil rámec procesní poučovací povinnosti soudu dle §5 o. s. ř., jelikož se jedná o poučení hmotněprávní. V takovémto poučení spatřuje Obvodní soud pro Prahu 4 porušení zásady rovnosti účastníků řízení, přičemž poukazuje i na skutečnost, že stěžovatelka byla v řízení před soudem zastoupena. Ohledně poučení o možnosti odvolání do ústavní stížností napadeného soudního rozhodnutí účastník řízení před ústavním soudem uvádí, že odvolání připustil z toho důvodu, že v daném případě nebylo rozhodováno ve věci po jejím projednání ve smyslu §250j o. s. ř., nýbrž bylo zastaveno řízení pro nedostatek podmínky řízení, tj. soud postupoval při zastavení řízení podle obecných ustanovení o. s. ř. a dospěl v této souvislosti k závěru, že vzhledem k charakteru tohoto rozhodnutí je připuštění opravného prostředku na místě. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 29 Co 407/99-62, bylo odvolací řízení o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, zastaveno. Městský soud v Praze přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 38/94, dle něhož soud rozhodující ve věcech správního soudnictví není ani soudem prvního stupně ani soudem odvolacím a opravný prostředek proti jeho rozhodnutím ve věcech správního soudnictví, s výjimkou věcí důchodového zabezpečení, není přípustný. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, dopravního inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR 5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j. PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle §22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v níž stěžovatelka tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost uvedených rozhodnutí, je žalobou dle hlavy druhé části páté o. s. ř. Dle ustanovení §250 odst. 4 o. s. ř., vymezujícího účastníky řízení v řízení dle uvedené hlavy a části o. s. ř., u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. Toto ustanovení je plně akceptováno judikaturou a jeho interpretace není předmětem žádných polemik či diskusí (R 24/94, usnesení bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 1992, sp. zn. 6 A 56/92). Soudní praxe i doktrína v této souvislosti, vycházeje z §249 odst. 2 i §250 odst. 4 o. s. ř., jelikož "správné označení napadeného rozhodnutí určuje i žalovaného", dochází k závěru, dle kterého "soud zpravidla sám ve výroku svých rozhodnutí uvede označení správné a pochybení bez dalších následků odstraní" (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář, Praha 1996, s. 714). Nutno rovněž zdůraznit, že obsah právního názoru Nejvyššího soudu, obsaženého v jeho stanovisku ze dne 22. ledna 1997, sp. zn. Plsn 2/96 (R 11/97), nedopadá na řízení dle části páté o. s. ř., nýbrž pouze na oblast vztahů soukromoprávních, tj. na řízení, v němž je dána pravomoc soudů dle §7 odst. 1 o. s. ř. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. V posuzované věci soud nesprávně aplikoval ustanovení 250 odst. 4, §249 odst. 2 o. s. ř., jakož i ustanovení §246c o. s. ř., vymezující možnost přiměřené aplikace prvé a třetí části o. s. ř. v řízení dle části páté o. s. ř., přičemž v případě §250 odst. 4 o. s. ř. se jedná o porušení kogentního ustanovení zákona, hraničící se svévolí. Vzhledem k uvedeným důvodům, v důsledku porušení základního práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, Ústavní soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Za těchto okolností Ústavní soud považuje otázku nesprávného poučení v ústavní stížností napadeném rozhodnutí za již vyřešenou usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 29 Co 407/99-62, a dále řešení otázky spojené s námitkou stěžovatelky, týkající výroku o vrácení poloviny zaplaceného soudního poplatku, za nadbytečné. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 2. března 2000