ECLI:CZ:US:2017:1.US.3773.16.1
sp. zn. I. ÚS 3773/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti T. K., t. č. ve výkonu trestu ve věznici, Vážní 903, Hradec Králové - Pouchov, zastoupeného JUDr. Janem Urbancem, advokátem, se sídlem Prasek 155, Nový Bydžov, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 8. 2016 č. j. 3 PP 8/2016-39 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 9. 2016 č. j. 3 To 303/2016-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces dle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na zákaz dvojího přičítání dle čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 PP 8/2016, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení ústavní stížnosti, vyplývá následující. Stěžovatel byl dodán dne 30. 6. 2013 do výkonu trestu odnětí svobody na dobu 717 dní na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1 2010 a tento trest vykonal dne 16. 6. 2015. V současné době vykonává trest odnětí svobody v celkové délce 24 měsíců uložený rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 11. 2014, který má vykonat dne 16. 6. 2017. Následně má vykonat další trest odnětí svobody v celkové délce 180 dní, který byl přeměněn z trestu veřejně prospěšných prací rozhodnutím Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 5. 2015.
3. Dne 29. 2. 2016 podal stěžovatel k okresnímu soudu návrh na podmíněné propuštění. Z listin, které připojil k návrhu, vyplývá, že byl v průběhu výkonu trestů přeřazen z věznice typu ostraha do věznice typu dohled, současně pracoval (po určité období i na vnějším nestřeženém pracovišti) a studoval sociálně právní a pedagogickou vyšší odbornou školu v Chebu, podal přihlášku ke studiu na vysoké škole, obdržel osm kázeňských ocenění, kázeňsky trestán nebyl, absolvoval výukový program 3Z (zastav se, zamysli se a změň se), jeho pracovní výkon je hodnocen kladně, nevyhledává ani nevyvolává konfliktní situace a celkově se jeví, že usiluje o nápravu své osobnosti. Manželka stěžovatele podala návrh k soudu na zákaz styku s jeho nezletilými dětmi, soud však tento návrh zamítl. S dětmi je stěžovatel v častém telefonickém kontaktu, posílá jim dopisy a má k nim kladný vztah. Zároveň doložil, že mu bude současným zaměstnavatelem poskytnuto bydlení a příspěvek na ubytování. K tomu, že do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně, stěžovatel soudu sdělil, že mu výzva k nástupu nebyla doručena do vlastních rukou. Okresní soud po provedení jednání návrh na podmíněné propuštění zamítl napadeným usnesením. Dle jeho názoru od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, neboť se v minulosti podmíněné propuštění neosvědčilo, za totožnou trestnou činnost byl vícekrát odsouzen a také je nutné vzít v potaz, že byl do výkonu trestu dodán a nenastoupil do něj dobrovolně. Okresní soud zdůraznil, že na podmíněné propuštění není právní nárok a pokud nejsou splněny zákonné podmínky, je logické, že žádosti nevyhoví.
4. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Zopakoval, že v průběhu výkonu trestu získal pracovní návyky, v případě pobytu na svobodě má zajištěnou práci a bydlení a zdůraznil vztah ke svým dětem. Krajský soud bez nařízení jednání stížnost napadeným usnesením zamítl. Dle soudu není dána podmínka očekávání řádného života zejména kvůli tomu, že se stěžovatel v minulosti neosvědčil a z opisu evidence Rejstříku trestů vzhledem k počtu záznamů vyplývá, že "opakované páchání trestné činnosti (...) zpochybňuje možnost učinit závěr u odsouzeného, že v případě podmíněného propuštění bude žít řádným životem a již nepáchat trestnou činnost."
II. Argumentace stěžovatele
5. Obecné soudy dle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže o návrhu na podmíněné propuštění rozhodly, aniž by se blíže zabývaly současnou situací ohledně předpokladu vedení řádného života. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se příliš zabývaly tím, co dělal v minulosti, a nedostatečně se vypořádaly s jeho současnou snahou o nápravu, přičemž poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), ve kterém Ústavní soud obecným soudům vytkl, že při posuzování podmíněného propuštění vycházely pouze ze stavu quo ante. Zároveň tímto postupem obecné soudy porušily právo stěžovatele na zákaz dvojího přičítání dle čl. 40 odst. 5, protože dle něj bylo ve věci rozhodnuto pouze na základě trestných činů z minulosti, za které již byl potrestán.
6. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud rozhodl o jeho stížnosti v neveřejném zasedání, nebylo mu tak umožněno vyjádřit se osobně ke skutkovým zjištěním a tím bylo porušeno jeho právo být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně pokud okresní soud projednal věc až po uplynutí 6 měsíců od podání žádosti, rozhodl tak dle stěžovatele v rozporu s jeho právem na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení a zdůvodnění toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží zásadně obecným soudům. Ústavní soud je povolán k přezkumu těchto rozhodnutí pouze tehdy, je-li výklad obecných soudů výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), takto vybočuje z ústavněprávních mantinelů a je projevem svévole. [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) a usnesení sp. zn. II. ÚS 1969/15 ze dne 11. 8. 2015]. Ústavní soud však takové pochybení v nyní projednávaném případě neshledal.
9. Ústavní soud připomíná, že hmotněprávní podmínka pro podmíněné propuštění spočívající v předpokladu vedení řádného života musí být vykládána s tím, že tento předpoklad se vztahuje k budoucnosti. Pokud by soud vyšel při rozhodování o podmíněném propuštění pouze ze skutečností, které nastaly v minulosti, a použil by stejnou argumentaci, jakou použily soudy při rozhodování o vině a trestu, dopustil by se tak nepřípustného porušení zákazu dvojího přičítání vycházejícího z principu ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny). Rozhodovat je totiž vždy třeba podle stavu ke dni rozhodnutí a nikoliv podle stavu quo ante [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, bod 16 a nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), bod 25]. Tento požadavek na posouzení podmínky předpokladu vedení řádného života však nevylučuje úvahu soudu založenou na trestní minulosti odsouzeného. Přesto tato úvaha musí obstát ve světle výše citovaných rozhodnutí, tedy nemůže se jednat výlučně o úvahu založenou na stavu minulém, a musí být zřejmé, že se soud vypořádal i se skutečnostmi majícími původ v současnosti. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že obecné soudy nijak neporušily povinnosti vyplývající z citovaných rozhodnutí. Rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu jsou založena na úvaze, jejíž jádro tvoří zhodnocení neosvědčení stěžovatele v případě dříve uložených alternativních trestů a fakt, že byl stěžovatel jedenáctkrát trestán. Pokud byl stěžovatel několikrát podmíněně propuštěn, ani jednou se neosvědčil a ze spisu jinak nevyplynulo, že by dal obecným soudům dostatečné záruky k tomu, že povede řádný život, považuje Ústavní soud tyto úvahy za ústavně konformní.
10. Ústavní soud má za to, že hodnocení projednávané věci není v rozporu ani s právním názorem obsaženým ve stěžovateli zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439). V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jak bylo uvedeno výše, obecné soudy dostatečně a ústavně konformně zdůvodnily, proč podle jejich úvahy není dána podmínka předpokladu vedení řádného života, a proto návrh na podmíněné propuštění zamítly.
11. Posuzovaná věc se také odlišuje od nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017. Ústavní soud si je vědom závěrů v něm obsažených, ale platné principy dle jeho názoru nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího vztáhnout. Je nutné zdůraznit, že výše citované rozhodnutí je skutečně výjimečným případem, který se od případu stěžovatele liší zejména intenzitou snahy o nápravu, rozdílnými sociálními vazbami a trestní minulostí dotčeného stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by okolnosti posuzovaného případu spolu s odůvodněním obecných soudů byly způsobilé jakkoliv zadat analogickou situaci s výše citovaným nálezem.
12. K námitce ohledně absence veřejného zasedání před soudem druhého stupně Ústavní soud uvádí, že právo stěžovatele vyjádřit se k věci nebylo porušeno, neboť všechny skutkové okolnosti, které soud potřeboval k rozhodnutí ve věci, byly známy již z řízení před soudem prvního stupně a stěžovatel své výhrady vtělil do podané stížnosti. Stěžovatel ani neuvádí, které další případné námitky nemohl v důsledku procesního postupu krajského soudu uplatnit. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně pouze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žádná další skutková zjištění nebyla nutná, bylo vyřízení stěžovatelovy stížnosti bez nařízení jednání ústavněprávně zcela konformní.
13. Ohledně námitky stěžovatele týkající se nepřiměřené délky řízení před soudem prvního stupně Ústavní soud konstatuje, že nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel měl zájem na urychlení průběhu řízení před obecnými soudy, mohl a měl využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatele lze také odkázat na znění zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého lze uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění v případě, že nebylo ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a v této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu