ECLI:CZ:US:2019:1.US.3780.19.1
sp. zn. I. ÚS 3780/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky se sídlem Ostrava, Matiční č. 730/3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2019 č. j. 3 To 45/2019-1875 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2019 č. j. 32 T 7/2018-1844, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo podle §151 odst. 2, 3 a 6 trestního řádu rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelce jako zmocněnkyni poškozeného J. T. v celkové výši 42 960 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž jí byla na základě její stížnosti přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 43 560 Kč.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle č. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a do práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala jako zmocněnkyně dvou poškozených. Namítá, že trestní soudy nesprávně na její případ per analogiam aplikovaly ustanovení §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif), které se týká ustanoveného zmocněnce, zatímco ona vykonávala činnost zmocněnkyně na základě plné moci. Podle jejího názoru se nikde v zákoně nestanoví, že by se na zplnomocněného zmocněnce mělo vztahovat toto ustanovení. Trestní soudy podle jejího názoru navíc chybně vypočetly odměnu za jeden úkon právní služby, když částku 5 000 Kč limitující maximální sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ještě pokrátily o 20 % z důvodu zastupování dvou osob v daném řízení. Má za to, že částka 5 000 Kč podle §12a odst. 2 advokátního tarifu se uplatní pouze jako limit, který již nelze dále krátit. V návaznosti na to nabízí vlastní verzi výpočtu odměny, který považuje za správný. Upozorňuje též na skutečnost, že trestní soudy rozhodly o přiznání odměny stěžovatelce za odvedenou práci až za necelý rok poté, co podala vyúčtování.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12).
Základní námitka stěžovatelky směřuje vůči tomu, že trestní soudy při posuzování jejího nároku na odměnu za zastupování poškozeného v trestním řízení aplikovaly ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu, v důsledku čehož snížily výši částky připadající na jeden úkon právní služby. Trestním soudům přitom vytýká, že citované ustanovení se vztahuje pouze k případům, kdy byl poškozenému zmocněnec ustanoven, zatímco v jejím případě šlo o zastoupení smluvní, na základě plné moci, přičemž aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu podle ní nepřichází v úvahu ani za použití analogie.
Ústavní soud připomíná, že otázkou analogické aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu i na případy, kdy si poškozený zmocněnce zvolil, tj. na případy smluvního zastupování poškozeného zmocněncem v trestním řízení, se již v minulosti zabýval, přičemž tuto aplikaci aproboval jako přípustnou. Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto výkladu odchýlit a v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17 či III. ÚS 1404/18.
Ústavní soud nemohl akceptovat ani námitku týkající se údajně chybného výpočtu stanovení výše odměny za jeden úkon. Již zmiňované ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu limituje částkou 5 000 Kč toliko výši sazby mimosmluvní odměny snížené podle §12a odst. 1 advokátního tarifu, resp. celé ustanovení §12a advokátního tarifu se vztahuje na stanovení sazby mimosmluvní odměny za úkony právní služby v případech specifického zastupování advokátem. Oproti tomu ustanovení §12 advokátního tarifu obsahuje modifikaci mimosmluvní odměny za úkony právních služeb v návaznosti na zvláštní povahu toho kterého jednotlivého úkonu právní služby.
Z uvedeného je zřejmé, že není vyloučena souběžná aplikace §12a odst. 2 a §12 odst. 4 advokátního tarifu, na což ostatně v napadeném usnesení správně upozornil Vrchní soud v Olomouci (srov. rovněž usnesení sp. zn. II. ÚS 4103/18). Je navíc zcela logické, že při stanovení výše mimosmluvní odměny v konkrétním případě se nejprve stanoví sazba této odměny, jež se vztahuje obecně k danému typu zastupování (tj. aplikuje se §12a advokátního tarifu), a až poté se případně aplikuje ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť to se může sice vztahovat na všechny úkony prováděné advokátem, ale také jen na některé. Opačný postup (tj. prioritní aplikace §12 odst. 4 advokátního tarifu a až následné použití §12a odst. 2 advokátního tarifu) by mohl vést k tomu, že by všechny úkony právní služby realizované v daném řízení byly odměňovány shodně (tj. částkou 5 000 Kč vyplývající z §12a odst. 2 advokátního tarifu), přestože u některých z nich byl naplněn některý z důvodů modifikace této odměny předpokládaný v §12 odst. 4 advokátního tarifu, což by jistě bylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení.
Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy provedly výpočet odměny stěžovatelky v souladu s citovanými ustanoveními advokátního tarifu i jejich smyslem, a nebylo tedy možno přijmout stěžovatelkou předložené alternativní způsoby výpočtu její odměny.
Ústavní soud za opodstatněnou nepovažuje ani námitku, že postupem trestních soudů došlo k zásahu do jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že doba téměř jednoho roku, která uplynula od jejího podání vyúčtování do vydání napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, je poměrně dlouhá vzhledem k jednoduchosti dané věci. Přesto tyto průtahy nedosahují intenzity porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tvrzení stěžovatelky, že průtahy s vyřízením její stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně na straně Vrchního soudu v Olomouci vyvolávají dojem jakéhosi nátlakového prostředku na zpětvzetí podané stížnosti, nepředstavují nic víc, než pouhou její spekulaci.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu