ECLI:CZ:US:2018:4.US.3103.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3103/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem, se sídlem Lannova tř. 16/13, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2017 sp. zn. 7 To 59/2017, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti V. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, P. O. Box 100, 363 50 Ostrov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 3. října 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. Z. (dále jen "stěžovatel" nebo "poškozený") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V neposlední řadě stěžovatel namítá porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. března 2016 č. j. 20 T 11/2015-1253, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. 7 To 54/2016, byl V. N. (dále jen "odsouzený") uznán vinným spácháním pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy ve smyslu §21 odst. 1 ve spojení s §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti let a (mimo jiné) povinnost nahradit stěžovateli [poškozenému] na náhradu nemajetkové újmy 698 269 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Dne 2. března 2015 poškozený udělil JUDr. Josefu Krlínovi plnou moc k tomu, aby jej zastupoval jakožto zmocněnec v dané trestní věci, později poškozený udělil plnou moc svému nynějšímu právnímu zástupci Mgr. Martinovi Cyprisovi.
3) Dne 14. února 2017 podal stěžovatel (poškozený) prostřednictvím svého zmocněnce návrh na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve shora uvedené trestní věci, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, jež vyčíslil na částku 308 951,55 Kč.
4) Usnesením ze dne 17. května 2017 č. j. 20 T 11/2015-1663 nalézací soud v souladu s §154 odst. 1 a §155 odst. 4 tr. řádu ve spojení s příslušnými ustanoveními vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že náklady poškozeného vzniklé přibráním zmocněnce činí 286 151,55 Kč. Ve zbývajícím rozsahu pak návrh poškozeného zamítl.
5) Ke stížnosti odsouzeného Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") usnesením ze dne 24. července 2017 sp. zn. 7 To 59/2017 napadené usnesení nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že odsouzený je povinen nahradit poškozenému náklady vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 134 251,55 Kč. Stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že úvaha nalézacího soudu stran stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby nereflektovala ve všech souvislostech veškerá relevantní ustanovení advokátního tarifu. Z tohoto důvodu se stížnostní soud podrobně zabýval otázkou účelnosti nákladů na přibrání stěžovatelem zvoleného zmocněnce; dospěl přitom k závěru, že je namístě analogicky uplatnit horní limit sazby mimosmluvní odměny zmocněnce za jeden úkon právní služby stanovený §12a odst. 2 advokátního tarifu.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost shora popsaného postupu stížnostního soudu. Při udílení plných mocí svým zmocněncům totiž vycházel toho, že odměna za právní zastoupení je určena dle pravidel o mimosmluvní odměně zakotvených v advokátním tarifu. Ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu však dopadá jen na případy zmocněnce ustanoveného, nikoliv zvoleného (jako tomu bylo v případě zmocněnců stěžovatele) a snížení mimosmluvní odměny určené dle §7 advokátního tarifu proto v dané věci postrádalo nezbytný zákonný podklad. Podle §10 odst. 5 advokátního tarifu platí, že při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, se považuje za tzv. tarifní hodnotu (sloužící k výpočtu sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby) částka 10 000 Kč. Byla-li však poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka, tj. v případě stěžovatele částka 698 269 Kč, z níž se následně vypočítává sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby. Postupem stížnostního soudu však byla v projednávané věci stanovena sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby dle §12a odst. 2 advokátního tarifu, tedy v maximální výši 5 000 Kč.
Stěžovatel tak shrnuje, že postup stížnostního soudu neměl oporu v žádném z ustanovení advokátního tarifu a jím přijatý výklad považuje za nepředvídatelný a vybočující z dosavadní rozhodovací praxe při rozhodování dle §154 odst. 1 tr. řádu. K tomu stěžovatel poukazuje i na §154 odst. 2 tr. řádu in fine, dle něhož náhradu nákladů souvisejících s účastní poškozeného v trestním řízení nelze z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit, jde-li o úmyslný trestný čin.
Závěrem stěžovatel dodává, že v důsledku postupu stížnostního soudu je povinen zaplatit svým právním zástupcům 286 151,55 Kč, avšak odsouzený je povinen mu nahradit toliko částku 134 251,55 Kč.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel brojí proti závěru stížnostního soudu, dle něhož i v případě rozhodování o náhradě nákladů, vzniklých poškozenému přibráním (zvoleného) zmocněnce, je zapotřebí aplikovat ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu.
Ústavní soud předně konstatuje, že v projednávané věci jde očividně o výklad jednotlivých ustanovení advokátního tarifu, tj. jednoduchého (zde nadto podzákonného) práva. Takový výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde v dané věci o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť tato je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12).
Adhezní řízení - byť nesporně představuje součást trestního řízení - vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení značně odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že ani význam zmocněnce poškozeného a obhájce obviněného nelze vzájemně poměřovat, protože jejich úloha v řízení se zásadně liší, neboť každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.
Co se týče otázky náhrad zmocněnců poškozených v trestním řízení, Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem normotvůrce a není úkolem Ústavního soudu přijaté řešení bez dalšího hodnotit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 4913/12, či ze dne 13. června 2013 sp. zn. II. ÚS 2258/10). Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je obsaženo v advokátním tarifu. Výpočet výše odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení se přitom liší v závislosti na tom, zda jde o zmocněnce ustanoveného nebo zmocněnce poškozeným zvoleného. V těchto případech ve výsledku může dojít k odlišné výši přiznané náhrady pro zmocněnce ustanoveného oproti zmocněnci zvolenému. Stejně tak může být výše přiznaných nákladů pro zmocněnce (v jeho prospěch) nepoměrná k výši přiznaných nákladů obhájci obviněného v trestním řízení.
Jak Ústavní soud připomenul ve svém nedávném usnesení ze dne 9. května 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, z ustanovení §154 tr. řádu plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení opakovaně zdůrazňuje, že při svém posuzování je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru obecným soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11).
Z hlediska přezkumu rozhodování obecných soudů o (ne)přiznání náhrady nákladů poškozenému vzniklých (nejen) přibráním zmocněnce Ústavním soudem je proto stěžejní ta část odůvodnění rozhodnutí obecného soudu, která se zabývá účelností vynaložených nákladů.
Ústavní soud se již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 zabýval (mimo jiné) i otázkou přípustnosti aplikace ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce. Dovodil přitom, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho aplikace v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty dle §10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možná. Je totiž třeba vzít v úvahu, že povinnost uhradit takové nepřiměřeně vysoké náklady jednak odporuje požadavku účelnosti (§154 odst. 1 tr. řádu) a tím, komu je uložena, je osoba odsouzeného pachatele trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě neproporcionálně umocněn.
Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval odůvodněním napadeného usnesení stížnostního soudu, přičemž zjistil, že jeho právní závěry co do posouzení nároku poškozeného na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, jsou v souladu se shora rozvedenými vývody rozhodovací praxe Ústavního soudu. Stížnostní soud nijak nerozporoval závěr nalézacího soudu o důvodnosti nároku poškozeného - naopak, své posouzení zaměřil čistě na hodnocení výše náhrady nákladů. V tomto směru stížnostní soud připomenul, že nelze zasahovat do smluvní volnosti poškozeného i jeho zmocněnce při sjednávání odměny za právní služby, avšak na druhou stranu je třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti, kterou je třeba poměřovat mimo jiné i výší přiznané náhrady újmy. Stížnostní soud zde poukázal na specifickou povahu adhezního řízení, z níž vyplývá, že délka řízení a počet jednotlivých úkonů právní služby nejsou odvislé od výše následně přiznané náhrady újmy. Stížnostní soud akcentoval, že s ohledem na výši požadované náhrady nákladů za přibrání zmocněnce šlo - nahlíženo dopadem na osobu odsouzeného - o odměnu zcela nepřiměřenou (výše požadované náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce se blížila polovině přiznané náhrady nemajetkové újmy) a především co do její celkové výše nedůvodnou v porovnání s výší odměny, kterou by za stejné úkony (24 úkonů právní služby, včetně odvolání a předložení znaleckého posudku) mohl nárokovat ustanovený zmocněnec poškozeného. Takto vedená argumentace stížnostního soudu ve světle požadavku jeho náležitého odůvodnění dle Ústavního soudu obstojí.
Odkazuje-li stěžovatel na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 sp. zn. Tpjn 300/2016, dodává Ústavní soud toliko, že stěžovatelem citovaný závěr Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci nic nového nepřináší, neboť se vyjadřuje toliko k možnosti uložení povinnosti nahradit poškozenému náklady vzniklé přibráním zmocněnce, i když tyto ještě nebyly poškozeným jeho zmocněnci uhrazeny. Obdobně je nepřípadný i odkaz stěžovatele na §154 odst. 2 tr. řádu in fine, neboť postup stížnostního soudu se odvíjel od analogické aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu, nikoliv od uvedeného moderačního ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud proto uzavírá, že stížnostním soudem přijatou interpretaci příslušných ustanovení advokátního tarifu za pomoci analogie legis vzhledem ke konkrétním poměrům dané věci akceptoval, neboť ji neshledal jako zjevně nelogickou, nespravedlivou či excesivní; stížnostní soud svůj postup dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.
Protože Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil jím tvrzené porušení jeho základních práv a svobod, nezbylo mu, než ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu