ECLI:CZ:US:2018:2.US.1266.18.1
sp. zn. II. ÚS 1266/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem Dukelská tř. 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. 1. 2018, č. j. 14 To 10/2018-442, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 13. 11. 2017, č. j. 8 T 6/2017-432 (dále jen "okresní soud") a nově bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného Ch. S. zaplatit stěžovateli jakožto poškozenému podle ustanovení §154 odst. 1 a ustanovení §155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a následně citovaných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku stěžovatele na náhradu škody a nemajetkové újmy ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 8 T 6/2017 v celkové výši 61.100 Kč skládající se z nákladů vzniklých přibráním zmocněnce Mgr. Vladimíra Matyse. Krajský soud v napadeném usnesení za pomoci ustanovení §12a odst. 2 ve spojení s ustanovením §11 advokátního tarifu přiznal stěžovateli náhradu nákladů v souvislosti s přibráním zmocněnce za celkem 9 úkonů právní služby, dále tzv. 9 režijních paušálů dle ustanovení §13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a náhradu za promeškaný čas podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 4 advokátního tarifu. Co do zbytku uplatněného nároku ve výši 64.620 Kč návrh stěžovatele zamítl.
3. Bližší obsah napadeného usnesení je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
II.
4. Napadené rozhodnutí krajského soudu dle stěžovatele porušilo čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který každému garantuje právo na spravedlivý proces. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že napadené usnesení krajského soudu de facto posvětilo rozhodnutí soudu prvé instance bez opory v právním předpisu, kdy ani okresní, ani krajský soud nepoužily část ustanovení advokátního tarifu, aniž by jasně a srozumitelně vysvětlily, proč tuto vyhlášku v konkrétním případě považují za nesouladnou se zákonem. Nadto se krajský soud nevypořádal s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2880/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V předmětném řízení totiž krajský soud nikterak nezpochybnil stěžovateli v trestním řízení přiznanou náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 621.530 Kč, avšak považoval za nutné "z hlediska posuzování účelnosti nákladů na odměnu zvoleného zmocněnce poškozeného uplatnit horní limit sazby mimosmluvní odměny stanovený v §12a odst. 2 advokátního tarifu." Stěžovatel však po čas celého řízení a nyní i v ústavní stížnosti namítá, že předmětné ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu, které soudy obou stupňů na věc aplikovaly, se vztahuje k výši odměny pro ustanoveného a nikoliv zvoleného zmocněnce. V nyní projednávaném případě si přitom stěžovatel svého zmocněnce z řad advokátů zvolil sám.
5. V souladu s ustanoveními §154 a §155 odst. 3 tr. ř. stěžovatel v postavení poškozeného prostřednictvím zvoleného zmocněnce navrhl uložit obviněnému povinnost uhradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v trestním řízení, a to ve výši 125.720 Kč, kdy součástí návrhu stěžovatele byl i podrobný výpočet této částky. Usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto tak, že se podle ustanovení §154 odst. 1 tr. ř. zvolenému zmocněnci přiznává náhrada nákladů pouze do výše 61.100 Kč, ve zbytku byl návrh stěžovatele zamítnut. Okresní soud svůj závěr opřel o ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu, který stanovuje horní limit sazby mimosmluvní odměny pro ustanoveného zmocněnce ve výši 5.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž upozornil na to, že způsob výpočtu odměny je dle advokátního tarifu odlišný v případě zvoleného a ustanoveného zmocněnce. Krajský soud však v nyní napadeném usnesení názor okresního soudu de facto potvrdil a nadále při výpočtu odměny zmocněnce stěžovatele postupoval podle ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu, ačkoliv je prý tento postup zjevně proti liteře daného právního předpisu. Stěžovatel rovněž poukazuje na judikatorní závěry Ústavního soudu již dříve vyslovené ve věcech pod sp. zn. IV. ÚS 4913/12 nebo pod sp. zn. IV. ÚS 2880/16, podle kterých je nastavení odměny zmocněnců věcí normotvůrce a soudům nepřísluší s tímto polemizovat.
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud nicméně na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Právě to je i případ stěžovatele.
8. K povaze adhezního řízení Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že ačkoliv toto nesporně je součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Jeho předmětem je totiž náhrada škody, jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, a přestože má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Pakliže nejsou odstraněny pochybnosti o skutečné výši vzniklé škody, soud obžalovanému neuloží povinnost k její náhradě a odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Význam obhájce obžalovaného v trestním řízení je nesporný, nelze jej však poměřovat s významem zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, neboť se jejich úloha v řízení podstatně liší, když každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.
9. Ústavní soud v otázce náhrad zmocněnců poškozených v trestním řízení již také několikrát zdůraznil, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem normotvůrce, který svou představu o vhodné úpravě jejich výpočtu vtělí do textu právního předpisu. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby normotvůrcem přijaté řešení bez dalšího hodnotil. Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je obsaženo v advokátním tarifu. Výpočet výše odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení se přitom liší v závislosti na tom, zda se jedná o zmocněnce ustanoveného nebo zmocněnce poškozeným zvoleného. V těchto případech ve výsledku může dojít k podstatně odlišné výši přiznané náhrady pro zmocněnce ustanoveného oproti zmocněnci zvolenému. Stejně tak může být výše přiznaných nákladů pro zmocněnce (v jeho prospěch) nepoměrná k výši přiznaných nákladů obhájci obviněného v trestním řízení, přestože platí výše řečené, že význam obhájce obžalovaného a zmocněnce poškozeného v trestním řízení je nesouměřitelný.
10. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v ustanovení §154 tr. ř., podle něhož platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11).
11. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom v nyní projednávaném případě patrné, že krajský soud právě při posuzování účelnosti nákladů vynaložených stěžovatelem jakožto poškozeným v trestním řízení zastoupeným zmocněncem na základě udělené plné moci postupoval ve shora uvedených intencích a dostatečně konkrétně a pečlivě specifikoval svoje závěry vlastní. Dospěl-li proto k názoru, že zmocněncem účtované úkony ve vztahu k výši nárokované odměny za takové úkony vykazují v rámci adhezního řízení taková specifika, na základě kterých není možné postupovat podle obvyklých pravidel při účtování odměn advokátů, nelze takovému závěru z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Krajský soud totiž zdůraznil, že právě v kontextu konkrétního případu je třeba zohledňovat i procesní aktivitu zmocněnce. Jakkoliv totiž nelze zpochybnit, že zmocněnec stěžovatele se účastnil všech soudních jednání ve věci stejně jako několika úkonů v rámci přípravného řízení (celkem 9 úkonů právní služby), současně nelze pominout, že ve věci jím byla učiněna pouze dvě písemná podání. S ohledem na povahu trestného činu, za který byl obviněný v rámci trestního řízení odsouzen, byl přitom nárok poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy v podstatě nesporným a dokazování nebylo nutné s ohledem na stanovení výše škody nijak podrobněji doplňovat. Právě s tímto odůvodněním proto krajský soud přistoupil k moderaci vypočtené náhrady nákladů zmocněnce poškozeného a jako pomůcku při "zastropování" výše odměny za jeden úkon zmocněnce na věc aplikoval ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu, přičemž z napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že ten si byl vědom toho, že primárně je toto ustanovení aplikovatelné na výpočet odměny pro zmocněnce ustanoveného.
12. Krajský soud tedy nepřehlédl relevantní podústavní (a podzákonnou) právní úpravu; v rámci svého vlastního uvážení se však rozhodl na základě vyložených důvodů na věc aplikovat ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu. Lze sice akceptovat názor stěžovatele, že toto ustanovení advokátního tarifu primárně skutečně pamatuje na poněkud odlišné případy, kdy je zmocněnec poškozenému ustanoven, nicméně pokud by obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením §10 odst. 5 advokátního tarifu, jak se domáhá stěžovatel, vedl by tento postup - podle názoru krajského soudu - při výpočtu náhrady nákladů zmocněnce stěžovatele k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zmocněnce stěžovatele, která by navíc nebyla v souladu se shora zmíněným požadavkem účelnosti jejich vynaložení. Povinnost uhradit tyto náklady pak leží na odsouzeném pachateli trestného činu, jehož postih by byl tímto postupem obecných soudů ještě nepřiměřeně umocněn. Dle názoru Ústavního soudu přitom uvedená ustanovení advokátního tarifu za určitých okolností zcela nevylučují interpretaci, přičemž v dané věci obecné soudy volily tu, která se jim jevila s ohledem na konkrétní okolnosti případu jako rozumnější a spravedlivější a tuto svoji úvahu - a to je stěžejní - rovněž podrobně zdůvodnily. Ústavní soud, který není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného) a ani k jeho sjednocování proto uzavírá, že za situace, kdy obecné soudy zvolily ze dvou možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
13. Na okraj lze rovněž připomenout, že v projednávané věci nebylo otázkou to, zda má být náhrada nákladů vzniklých poškozenému s přibráním zmocněnce a v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy přiznána, nýbrž "pouze" to, v jaké výši se tak mělo stát, tzn., které náklady byly vynaloženy účelně.
14. Jestliže pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na shora citované nálezy Ústavního soudu (zejména ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2880/16), je třeba upozornit, že v tomto případě se skutkově jednalo o značně odlišnou situaci, neboť v této věci obecný soud ponechal bez vysvětlení, z jakých důvodů přistoupil ke snížení odměny zmocněnce poškozené a v čem spatřuje nepřiměřenost této odměny. V nyní projednávaném případě naopak oba soudy (zejména krajský soud) v ústavní stížností napadeném usnesení podrobně vyložil, z jakého důvodu považuje stěžovatelem vyčíslené náklady související s přibráním zmocněnce za nepřiměřené a z jakých důvodů se proto uchýlil k jejich snížení a využil tak svého moderačního práva. Nelze proto dovodit, že by usnesení krajského soudu bylo z tohoto důvodu jakkoliv nepřezkoumatelné a ani odporující nosným důvodům citovaného nálezu zdejšího soudu.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu