ECLI:CZ:US:2001:1.US.379.99
sp. zn. I. ÚS 379/99
Usnesení
I. ÚS 379/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TJ S. M. O., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 11 Co 154/99, ze dne 26. 3. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 8. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 11 Co 154/99, ze dne 26. 3. 1999. Stěžovatelka je toho názoru, že tímto rozsudkem bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo vlastnit majetek. Neústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v nesprávném právním posouzení věci.
Dne 16. 2. 1996 vydal Okresní soud v Opavě rozsudek, sp. zn. 10 C 157/92, kterým uložil stěžovatelce povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem - O., jednota O. - dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy, týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen "zákon č. 173/1990 Sb."). K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Proti rozsudku odvolacího soudu podal vedlejší účastník dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že rozsudkem, sp. zn. 2 Cdon 1617/96, ze dne 26. 3. 1999, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně pak znovu rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že již v řízení před obecnými soudy zastávala názor, že nepovažuje vedlejšího účastníka za subjekt, kterému ke dni 31. 3. 1948 svědčila majetková práva, kterých se v řízení před soudem domáhal. Z výpisu z pozemkové knihy, vložky 2430 pro katastrální území O. - předměstí vyplývá, že ke dni 31. 3. 1948 nebyl vedlejší účastník vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatelka má rovněž vážné pochybnosti v tom směru, zda je ve smyslu §2 zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajícím ze zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen "zákon č.232/1990 Sb."), právním nástupcem organizace, uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., a tedy organizací povinnou. Stěžovatelka není přímým právním nástupcem bývalého ČSTV. Pokud je v jejích stanovách zmínka o tom, že se stěžovatelka za nástupce ČSTV považuje, poukazuje na skutečnost, že ve stanovách je tvrzeno nástupnictví stěžovatelky i ve vztahu k jiným organizacím, a z tohoto jednostranného prohlášení nelze dovodit právní nástupnictví. Současně má stěžovatelka za to, že v případě vedlejšího účastníka není splněna podmínka ve smyslu §1 zákona č. 232/1991 Sb., tedy že je tělovýchovnou organizací, když vedlejší účastník žádnou tělovýchovnou činnost nevyvíjí. Krajský soud v tomto směru zaujal stanovisko, že je tato okolnost nerozhodná, s čímž však stěžovatelka nesouhlasí, neboť účelem zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. jistě nebylo vydání nezanedbatelného majetku organizacím zřízeným a fungujícím pouze formálně, a to na úkor tělovýchovných organizací reálně fungujících. Dále stěžovatelka uvedla, že setrvává na svém stanovisku předneseném před obecnými soudy, zejména pak ve vztahu k otázce existence právně relevantní výzvy ve smyslu §2 zákona č. 232/1991 Sb., aniž by však tato svá stanoviska v ústavní stížnosti blíže specifikovala.
K obsahu ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě uvedl, že je ze zákona vázán právním názorem dovolacího soudu a v podrobnostech odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Okresní soud v Opavě odmítl tvrzení stěžovatelky, že by jeho rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou a navrhuje ji odmítnout nebo zamítnout. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že důvody uvedené v ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, které se s jejími námitkami vypořádaly.
II.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti, napadeného rozsudku, jakož i spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Hlavním argumentem ústavní stížnosti je názor stěžovatelky, že vedlejší účastník řízení není osobou oprávněnou podle zákona č. 173/1990 Sb., a naopak, že stěžovatelka není osobou povinnou, neboť není právním nástupcem bývalého ČSTV.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a z rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že soudy v těchto sporných otázkách provedly rozsáhlé dokazování a na základě provedených důkazů poté dospěly k závěru, že stěžovatelka je osobou povinnou k vydání nemovitosti a vedlejší účastník je osobou oprávněnou.
Podle zákona č. 173/1990 Sb. se majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., navracejí dle stavu ke dni 31. 3. 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které své nároky uplatní u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Stejnou úpravu oprávněné osoby obsahuje zákon č. 232/1991 Sb., který navíc upravuje postup při uplatnění majetkových práv oprávněnou osobou. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jako vlastník nemovitostí, o jejichž vydání ve sporu jde, je vedena Tělovýchovná jednota Slavia M., a to na základě postupní smlouvy ze dne 30. 11. 1960. Z úplného výpisu z pozemkové knihy bylo zjištěno, že vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo vloženo podle kupní smlouvy ze dne 4. 7. 1931 a 7. 8. 1931 pro spolek Jednota čsl. O. v Opavě. Na základě výměru ze dne 2. 10. 1939 reg. č. VII-11-8954 bylo vloženo vlastnické právo ve prospěch Aufbaufond - Vermőgensverwaltungs - Ges. s. m. v. H. Wien, pobočka Liberec. Podle výměru ze dne 2. 4. 1940 bylo pak vlastnictví převedeno na NS - Turngemeinde v Opavě a podle vkladového prohlášení ze dne 18. 11. 1940 bylo vlastnictví převedeno na Město Opavu. Dne 24. 1. 1948 bylo v pozemkové knize poznamenáno podání návrhu (sp. zn. Nc 233/48) na neplatnost majetkoprávních jednání a vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Toto řízení vedené u Okresního soudu v Liberci skončilo soudním smírem ze dne 22. 12. 1948, podle něhož byly převody vlastnictví uznány za neplatné a dotčené nemovitosti se vrátily do vlastnictví Jednoty Čsl. O. v Opavě. Jako majetek Jednoty Čsl. O. poté majetek přešel podle zákona č. 187/1949 Sb. na Československou obec sokolskou ve stavu ke dni 31. 3. 1948 a tento přechod byl rovněž poznamenán v pozemkové knize .
Podle zákona č. 128/1946 Sb., ve znění zákona č. 79/1948 Sb., jsou neplatné jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, jestliže k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické perzekuce. Jak je již výše uvedeno, nárok na vrácení majetku byl uplatněn v souladu s §10 odst. 1 cit. zákona u Okresního soudu v Opavě a skončil uzavřením smíru dne 22. 12. 1948. Podle názoru stěžovatelky tím však nebyla splněna jedna z podmínek k navrácení předmětného majetku, totiž že tento majetek ke dni 31. 3. 1948 oprávněná osoba vlastnila.
Jak však již konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 16. 12. 1998, jehož právním názorem se poté odvolací soud řídil, neplatnost majetkových převodů a majetkově-právních jednání z doby nesvobody podle zákona č. 128/1946 Sb. je neplatností původní, to znamená, že má účinky ex tunc. Vadné právní jednání se "odklizuje", jakoby tu nikdy nebylo a vzájemné vypořádání se děje ke dni, kdy k takovému jednání došlo. Soudní smír byl sice uzavřen ke dni 22. 12. 1948, nebyl však odvolán a nabyl právní moci, tudíž majetková práva oprávněné osobě svědčila již ke dni, kdy došlo k prvnímu neplatnému převodu majetku. Je tedy zřejmé, že je splněna podmínka podle §2 zákona č. 173/1990 Sb., neboť ke dni 31. 3. 1948 svědčila Jednotě Čsl. O. Opava majetková práva k předmětným nemovitostem. Uvedenou podmínku nelze mít za nesplněnou pouze proto, že rozhodnutí soudu o tehdejších restitučních nárocích bylo vydáno až po 31. 3. 1948, když návrh byl podán ve lhůtách stanovených zákonem č. 128/1946 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvedla, že má vážné pochybnosti o tom, zda je povinnou osobou ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §1 odst. 2 a §2 zákona č. 232/1991 Sb. Podle cit. ustanovení je povinnou osobou právní nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Rovněž tato skutečnost byla předmětem dokazování obecných soudů. Na základě stanov Tělovýchovné jednoty S. M. O., které byly schváleny valnou hromadou dne 12. 11. 1990, a z nichž vyplývá, že stěžovatelka se na základě rozhodnutí mimořádného sjezdu ČSTV konaného dne 25. 3. 1990 považuje ze jednu z nástupnických organizací po bývalém ČSTV a to v rozsahu práv a povinností, jak jsou zachyceny v příslušných dokladech ke dni registrace, vzaly obecné soudy oprávněně za prokázané, že je povinnou osobou ve smyslu cit. ustanovení zákona.
Poslední námitka stěžovatelky, že u vedlejšího účastníka není splněna podmínka, že je tělovýchovnou organizací podle §1 zákona č. 232/1991 Sb., neboť žádnou tělovýchovnou činnost nevyvíjí, není v daném případě důvodná, neboť tato podmínka byla zákonem č. 312/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 9. 8. 1991, zrušena. Rovněž tak byla tato podmínka zrušena v zákoně č. 173/1990 Sb., a to jeho novelizací zákonem č. 247/1991 Sb.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu