ECLI:CZ:US:2020:1.US.3803.19.1
sp. zn. I. ÚS 3803/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019 č. j. 28 Cdo 766/2019-806, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2018 č. j. 14 Co 259/2018-489 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 3. 2018 č. j. 4 C 236/2017-275, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2018 č. j. 4 C 236/2017-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Okresní soud v Domažlicích napadeným částečným rozsudkem nahradil projev vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "stěžovatelka") k ve výroku vyjádřené smlouvě o bezúplatném převodu v něm uvedených pozemků (dále "předmětné pozemky") jako pozemkové náhrady podle ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále "zákon o půdě" (výrok I.) a konstatoval, že o nákladech řízení účastníků bude rozhodnuto v souvislosti s konečným rozhodnutím (výrok II.). Soud zcela vyhověl návrhu žalobců, aby na ně stěžovatelka převedla náhradní pozemky, poukázal na účel restitučních předpisů a zdůraznil, že se při rozhodování řídil ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Za prokázanou měl skutečnost, že k řádnému a včasnému převádění náhradních pozemků na žalobce nedochází v důsledku liknavého a svévolného postupu stěžovatelky. Konečně poukázal na to, že ze strany stěžovatelky docházelo ke zneužívání jejích procesních práv (např. žádosti o odročení jednání).
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Také odvolací soud shledal dosavadní postup stěžovatelky ve vztahu k žalobcům liknavým. Odvolací soud podrobně a s odkazem na §119 odst. 1 o. s. ř. připomněl, proč stěžovatelka nebyla postupem soudu prvního stupně zkrácena na jejích procesních právech, a to zvláště za situace, kdy stěžovatelka není vázána pouze na jednu osobu, jelikož se předpokládá zastupitelnost pověřených zaměstnanců (což bylo ostatně zřejmé i z jejího postupu v rámci odvolacího řízení).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 a §237 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Poukázal na to, že obsáhlá judikatura vlastní i Ústavního soudu je ustálena na závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu stěžovatelky může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi - ať už jsou jakéhokoliv charakteru - odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. Nejvyšší soud současně připomněl, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu stěžovatelky, je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. V souzené věci zdůraznil, že i přes aktivní přístup žalobců nedošlo až do současné doby k jejich plnému uspokojení. Odvolací soud proto správně a v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem jejího liknavého postupu nebylo možné po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Ve vztahu k nařízení předběžného opatření Nejvyšší soud připomněl, že postačuje, jsou-li tvrzené skutečnosti alespoň osvědčeny, to jest, jeví-li se alespoň pravděpodobnými; odvolací soud se tak neodchýlil ani od stěžovatelkou připomínaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16, neboť v tamní kauze se jednalo o nezohlednění dřívějšího meritorního rozsudku, nikoli předběžného opatření. K námitce stěžovatelky, že řízení před soudy nižších stupňů je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebylo vyhověno žádosti žalované o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti pověřené zaměstnankyně, Nejvyšší soud zdůraznil, že ani tato skutečnost nečiní dovolání přípustným, neboť jejím prostřednictvím stěžovatelka uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení, která ovšem způsobilým dovolacím důvodem není.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla dosavadní průběh řízení. Poukázala na to, že soud prvního stupně porušil její právo na účast při projednávání věci, když argumentoval údajnými zkušenostmi se stěžovatelkou v jiných (nijak nespecifikovaných) řízeních. Podle stěžovatelky civilní soudy rezignovaly na zjištění relevantních skutkových okolností, s jejími tvrzeními se nevyrovnaly a v případě dovozené liknavosti nezkoumaly otázku, zda lze její liknavost shledávat v souvislosti s vydáním vlastních rozhodnutí v letech 2014 a 2015, a to s ohledem na dobu, jež uběhla od uplatnění nároku ze strany právní předchůdkyně žalobců v roce 2001.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Hodnocení skutkového stavu a závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní stížnost představuje v podstatě pouze polemiku týkající se skutkového posouzení a hodnocení aplikace podústavního práva. Argumentace stěžovatelky věc do ústavní roviny neposouvá. Pouhá polemika se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu (a to včetně obsáhlé argumentace týkající se důvodů, pro které okresní soud neodročil jednání nařízené na 26. 3. 2018) a dále také poukázaly na známou a ve vztahu k jednotlivým otázkám souzené věci přiléhavě strukturovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou popírané vlastní liknavosti, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá délka doby a sled kroků právní předchůdkyně žalobců a následně především žalobců samotných, jež byly činěny bezprostředně po vyčíslení nároků (k němuž došlo ze strany stěžovatelky až v letech 2014 a 2015 a následně ještě v květnu 2018). Žalobci usilovali o řešení situace nastalé v souvislosti s (ne-)možností uspokojování nároku prostřednictvím veřejných soutěží; ostatně v předmětném odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu (bod 26. a násl.) jsou podrobněji popsány tyto a další kroky, jejichž prostřednictvím se žalobci opakovaně (avšak bezvýsledně) obraceli na stěžovatelku. Dovolací soud v této souvislosti přiléhavě připomíná, že odvolací soud své závěry neopřel jen o zjištěnou délku řízení před pozemkovým úřadem, nýbrž též o další skutkové okolnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo.
Ústavní soud připomíná, že argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím. Ústavní soud konstantně judikuje, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 a II. ÚS 3232/10). Byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit, došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 107/04, stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Sb.). Při vědomí výše uvedeného Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 dále uvedl, že lze vycházet z požadavku na vrácení toho, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) vychází z toho, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech (srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04); zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně (srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05).
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na jasné konstatování důvodu pro odmítnutí přípustnosti dovolání. Současně připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu