ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.766.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 766/2019-806
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) A. M. J.-W. , narozen XY, bytem XY, b) M. É. J.-W. , narozena XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 236/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2018, č. j. 14 Co 259/2018-489, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 4 C 236/2017-275, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2018, č. j. 4 C 236/2017-300, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále konstatoval, že o nákladech řízení účastníků bude rozhodnuto v souvislosti s konečným rozhodnutím (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 14 Co 259/2018-489, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy nižších stupňů vyhověly žádání žalobců, jež jsou osoby oprávněné ve smyslu §4 zákona o půdě, na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti zcela vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované částečným rozsudkem povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků, tedy pozemků nacházejících se v obvodu působnosti Okresního soudu v Domažlicích.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, následně doplněným advokátem, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími), a dále pro odchylné posouzení již dovolacím soudem vyřešené právní otázky. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku liknavosti žalované ve vztahu k žalobcům, jelikož zohlednil délku řízení při vyčíslení nároků žalobců a nikoli rychlost uspokojení nároků po jejich vyčíslení. Dovolatelka poukazuje též na jurisdikční libovůli soudů nižších stupňů, jež nerespektovaly názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 10 Co 79/2018, 10 Co 80/2018, 10 Co 81/2018 a 10 Co 82/2018, jímž byla zrušena nařízená předběžná opatření z důvodu neosvědčení diskriminačního, liknavého a svévolného přístupu žalované k žalobcům. V situaci, kdy dva senáty odvolacího soudu posuzují ve shodném sporu stejné právní otázky na základě totožných důkazů a skutečností odlišně, spatřuje dovolatelka porušení svého práva na spravedlivý proces. Rovněž upozorňuje na vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, ač žalovaná požádala včas z důvodu pracovní neschopnosti pověřené zaměstnankyně o odročení jednání. Dále namítá nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i neposkytnutí zákonné lhůty pro přípravu žalované k jednání poté, kdy žalobci soudu předložili změnu žaloby datovanou ke dni 21. 3. 2018. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci s podaným dovoláním nesouhlasili. Domnívají se, že soudy obou stupňů správně vyhodnotili jednání žalované při vyřizování restitučních nároků jako liknavé, a to i s ohledem na prokázanou dlouhodobou aktivní snahu žalobců směřující k získání náhradních pozemků ve veřejných nabídkách vyhlašovaných žalovanou. K námitce dovolatelky vytýkající soudu prvního stupně neposkytnutí dostatečné lhůty k seznámení se se změnou žaloby, pak žalobci dodávají, že uvedená změna žaloby se netýkala pozemků, jež jsou předmětem napadeného částečného rozsudku, ani podstaty restitučního nároku. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 10. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky [§241 odst. 1 o. s. ř., respektive §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné. Ač žalovaná ohlašuje jako důvody přípustnosti dovolání (kromě odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího) i potřebu posoudit jinak právní otázku vyřešenou Nejvyšším soudem, žádnou takovou otázku v dovolání nevymezuje a nelze ji ani identifikovat z jeho obsahu. Sotva tudíž mohl dovolací soud pro řešení takové otázky shledat dovolání žalované přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vytýkající odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétních oprávněných osob, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).
Dovolací soud podotýká, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce- Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců (právní předchůdkyně žalobců požádala o vydání náhradních pozemků nejpozději v roce 2001, k vyčíslení restitučního nároku však došlo až v průběhu let 2014 a 2015, a následně ještě v květnu 2018; žalobci se opakovaně účastnili veřejných dražeb, v nichž se převodu některých nárokovaných pozemků bez své viny nedomohli) dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich plné uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej §11a zákona o půdě), následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem jejího liknavého postupu nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Odvolací soud přitom své závěry očividně neopírá jen o zjištěnou délku řízení před pozemkovým úřadem, nýbrž též o další skutkové okolnosti, jež v průběhu dokazování vyšly najevo. Platí současně (argumentuje-li dovolatelka tím, že liknavost byla dovozována jen z nepřiměřené délky správního řízení), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje ani od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá oproti projednávané věci o odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala.
Dovolatelka se mýlí i potud, usuzuje-li, že závěry vyslovené v usneseních Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 10 Co 79/2018, 10 Co 80/2018, 10 Co 81/2018 a 10 Co 82/2018, jímž byla zrušena nařízená předběžná opatření, ovlivňují budoucí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Tak tomu nemůže být proto, že v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření je úsudek vyslovený na základě dosud shromážděných listin svou podstatou úsudkem předběžným a pravděpodobnostním. Při přijímání předběžného opatření převládá požadavek rychlosti řízení nad úplným prokázáním uplatněného nároku. I v řízení o předběžném opatření musí soud hodnotit provedené důkazy, nicméně (při současném prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků) rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusejí být spolehlivě prokázány (postaveny najisto). K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li tvrzené skutečnosti alespoň osvědčeny, to jest, jeví-li se alespoň pravděpodobnými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 134/99, uveřejněné pod číslem 58/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Odvolací soud se tak neodchýlil od dovolatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, neboť v uvedené kauze se jednalo o nezohlednění dřívějšího meritorního rozsudku, nikoli předběžného opatření.
Brojí-li dovolatelka proti nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaná vystihuje tzv. jiné vady řízení, k nimž přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala odvolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je zatíženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebylo vyhověno žádosti žalované o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti pověřené zaměstnankyně, rovněž dovolání nečiní přípustným, jelikož jejím prostřednictvím dovolatelka uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., která ovšem způsobilým dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) není (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost). Přitom, jak již bylo výše naznačeno, ke zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Totéž, z hlediska povahy námitky, platí i pro výtku, jíž dovolatelka napadá postup soudu prvního stupně, jenž dovolatelce dle jejího názoru neposkytl zákonnou lhůtu pro přípravu k jednání poté, co žalobci předložili soudu změnu žaloby.
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení tak bude rozhodnuto v konečnémrozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu