ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5661.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5661/2017-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované L. Z. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 254/2013, o dovoláních žalované a vedlejší účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017, č. j. 11 Co 141/2017-374, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Dvouletého, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 - poté, co k návrhu žalobce bylo usnesením tohoto soudu ze dne 12. 10. 2015, č. j. 22 C 254/2013-221, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 11 Co 428/2015-240, pravomocným dne 28. 12. 2015, nařízeno předběžné opatření, kterým žalované byla zakázána jakákoliv dispozice, zejména prodej, zatížení právy třetích osob, bezúplatný převod, darování, směna, zařazení do veřejné nabídky podle §11a a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nebo uzavření soudního smíru s pozemkem o výměře 7691 m 2 (orná půda) v kat. území Ď., vedeném Katastrálním úřadem, Katastrálním pracovištěm P. - výrokem I. rozsudku ze dne 6. 10. 2016, č. j. 22 C 254/2013-319, nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o převodu označeného pozemku jako náhradního za pozemky, jež nelze žalobci, dědici původní oprávněné osoby, vydat (§11a zákona o půdě); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 171.032,70 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (poté, co podáním ze dne 11. 5. 2017 vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované L. Z. s odůvodněním, že se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011 domáhá žalobou nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu totožného pozemku jako žalobce, a poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2017, č. j. 11 Co 141/2017-369, vstup vedlejší účastnice na straně žalované připustil a zamítl její návrh na přerušení řízení do skončení řízení o jejím dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 35 Co 77/2017-474) rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 11 Co 141/2017-374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 69.296,70 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že postup žalované při uspokojování restitučních nároků žalobce na vydání náhradních pozemků byl liknavý a svévolný, v důsledku čehož jsou naplněny předpoklady pro jeho uspokojení způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (§11a zákona o půdě). Stejný postup ve věci týchž účastníků byl předtím shledán odůvodněným již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 11/2012, přičemž dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, č. j. 35 Co 67/2013-120, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013. Odvolací soud v dané věci poukázal na to, že žalobce je oprávněnou osobou, dědicem M. S., o jejímž restitučním nároku bylo rozhodnuto v letech 2000 až 2009, ačkoliv jej uplatnila dne 15. 12. 1992, že žalovaná vyřadila z veřejné nabídky podle zákona o půdě pozemek v k. ú. M. p. B., o nějž se M. S. ucházela, aby jej posléze převedla na jinou osobu dle zákona č. 95/1999 Sb., že pozemek v k. ú. O. zařazený do veřejné nabídky, o nějž se taktéž ucházela, byl převeden jiné oprávněné osobě, že žalobcem vybraný pozemek je ve vlastnictví státu a ve správě Státního pozemkového úřadu, že jeho hodnota činí 1.925.500,- Kč, že dosud neuspokojený restituční nárok žalobce činí 2.137.314,20 Kč, že žalovaná v P. a ve Středočeském kraji nadále upřednostňuje v několikanásobně větší míře převody pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., resp. zákona č. 503/2012 Sb. před převody podle zákona o půdě, že v roce 2013 zařadila do veřejných nabídek v P., kde se nacházely pozemky odňaté právní předchůdkyni žalobce, pozemky co do kvality a kvantity nedostačující k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob, že žalobce se dne 14. 6. 2013 přihlásil do veřejné nabídky pozemků vyhlášené žalovanou, z níž byl vyloučen v důsledku aplikace metodického pokynu žalované, dle něhož oprávněné osoby, které podaly žalobu o nahrazení projevu vůle, byly z veřejných nabídek vyřazovány, přičemž však žalovaná žalobce neuvědomila o tom, že od roku 2014 tento pokyn neuplatňuje. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro převod předmětného pozemku s tím, že nebyla zjištěna žádná překážka tomu bránící ve smyslu §11 a 11a zákona o půdě a podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., jelikož nejde o pozemek církevní ani historicky obecní a současně se jedná o pozemek vhodný i z hlediska jeho ceny (která je nižší než stávající výše restitučního nároku žalobce).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalovaná a vedlejší účastnice dovolání.
Žalovaná jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „týkající se převodu náhradních pozemků“ a že nesprávně „vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a občanského soudního řádu v platném znění“; konkrétně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014 a sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/2012. Odvolacímu soudu též vytýká, že „porušil právo na spravedlivý proces“. Dovolatelka připomíná (obecné) závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/07 a namítá, že žalobce i jeho právní předchůdkyně se minimálně hlásili do veřejných nabídek vyhlašovaných žalovanou či jejím právním předchůdcem Pozemkovým fondem ČR (dále jen „Fond“), že „o diskriminační, liknavý či svévolný postup by se jednalo pouze v případě, kdyby se žalobci nedostalo nabídky odpovídajících pozemků, které by byly způsobilé uspokojit jeho restituční nárok, to však v daném řízení nebylo prokázáno“, že „žalobce nepodal žalobu o určení výše restitučního nároku, na základě které by byl jeho nárok určen přesně a jednoznačně (což zatím žádný ze soudů v rámci řešení předběžné otázky neučinil), přitom pro účastníky řízení je závazný pouze výrok pravomocného rozsudku“, a že odvolací soud „tím, že bez dalšího přejal závěry v jiné věci, vedené u odvolacího Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 67/2013, jednal v rozporu s konstantní judikaturou, podle které je nutno vybočení ze zákonného režimu uspokojování restitučních nároků prostřednictvím veřejných nabídek vždy řádně zdůvodnit s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu“. Dále dovolatelka uvedla, že „v daném případě navíc došlo k nepřípustnému souběhu daného řízení s dříve uplatněným nárokem na vydání totožného pozemku v jiném řízení dříve zahájeném, vedeném na základě žaloby podané ze strany vedlejší účastnice sporu“. Soudy obou stupňů tedy nepřihlédly k tomu, že „předmětný pozemek nelze žalobci vydat z důvodu založení zákonné překážky uvedené v zákoně o půdě či v zákoně č. 503/2012 Sb.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k „novému řízení“.
Vedlejší účastnice na straně žalované dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, a to, „zda si restituent, jehož nárok má být uspokojen v soudním řízení formou nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, může v rámci tohoto soudního řízení formou předběžného opatření tzv. rezervovat konkrétní pozemek a tím omezit nároky jiných restituentů, kteří se rovněž domáhají vydání rozhodnutí, kterým soud nahradí projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, a to za situace, kdy nepřidělování náhradních pozemků se stává masovou záležitostí, tedy nejde o ojedinělé případy, a to z důvodu libovůle a liknavosti žalované při uspokojování restitučních nároků, tak jak judikuje Ústavní soud“. Podotýká současně, že podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 35 Co 77/2017-474, přičemž řízení je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 28 Cdo 2626/2017. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání žalované ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (§11a zákona o půdě), a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je žalovaná) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý a svévolný, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobce bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jeho nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména jeho vyloučením z veřejné nabídky pozemků vyhlášené žalovanou v důsledku aplikace jejího metodického pokynu, dle nějž oprávněné osoby, které podaly žalobu o nahrazení projevu vůle, byly z veřejných nabídek vyřazovány, přičemž soudy nižšího stupně dospěly k závěru, že struktura nabídky žalované neměla v rozhodném období takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit oprávněné nároky žalobce, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého a svévolného postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, a že bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku. Pro závěr o svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně svědčí i to, že žalovaná vyřadila pozemek v k. ú. M. p. B., o nějž se právní předchůdkyně žalobce ucházela, z veřejné nabídky, aby jej posléze převedla na jinou osobu podle zákona č. 95/1999 Sb., a že pozemek v k. ú. O. zařazený do veřejné nabídky, o nějž se taktéž ucházela, byl převeden jiné oprávněné osobě.
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž - stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované - je založen na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a to již proto, že bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16.
Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž bylo - se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti - aprobováno pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace §132 o. s. ř., připomínaje - ve vazbě na §159a o. s. ř. - že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není (poukaz odvolacího soudu na dříve vydané rozhodnutí ve věci týchž účastníků, nelze chápat jako vázanost tímto rozhodnutím).
K námitce dovolatelky, že „v daném případě navíc došlo k nepřípustnému souběhu daného řízení s dříve uplatněným nárokem na vydání totožného pozemku v jiném řízení dříve zahájeném, vedeném na základě žaloby podané ze strany vedlejší účastnice sporu“, a že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že „předmětný pozemek nelze žalobci vydat z důvodu založení zákonné překážky uvedené v zákoně o půdě či v zákoně č. 503/2012 Sb.“, je možno poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016), která dovodila, že řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán. Tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej oprávněná osoba (její dědic) odmítla, tj. odmítla by jiné plnění, než převodem jím označeného pozemku (označených pozemků). O jakou „zákonnou překážku uvedenou v zákoně o půdě či v zákoně č. 503/2012 Sb.“ bránící tomu, aby soudem bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu předmětného pozemku na žalobce, by se mělo jednat, pak dovolatelka nikterak v dovolání nekonkretizovala.
Dovolatelkou namítaná okolnost, že „žalobce nepodal žalobu o určení výše restitučního nároku, na základě které by byl jeho nárok určen přesně a jednoznačně“, je zcela lichá, když výše restitučního nároku žalobce byla soudy vyčíslena s ohledem na to, jak byl jeho restituční nárok postupně (a to i v soudních řízeních) uspokojován, přičemž z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 10. 2016 vyplývá, že žalovaná uznala restituční nárok žalobce ve výši 2.954.177,70 Kč.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud „porušil právo na spravedlivý proces“, přípustnost dovolání založit nemůže, a to již proto, že ohledně ní neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, přičemž ani nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud taktéž odmítl dovolání vedlejší účastnice směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a to podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř., protože ta není k podání dovolání oprávněna (subjektivně legitimována).
V rámci úpravy dovolacího řízení stanoví §240 odst. 1 o. s. ř., že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) toliko účastník řízení. Pravidlo uvedené v §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky přímo nedopadá, nýbrž je toto právo upraveno samostatně v rámci úpravy jednotlivých opravných prostředků. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje §203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost řeší §231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí (nezakládá je). Z uvedeného soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1908) dovodila, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované i vedlejší účastnice byla odmítnuta, a žalovaná a vedlejší účastnice jsou proto povinny nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady potřebné k bránění práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, č. 228, usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a rozsudky téhož soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, a ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a taktéž srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 607). V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Tyto náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 16.020,- Kč [srov. §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a z náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 vyhlášky). Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16.320,- Kč zaplatit žalobci společně a nerozdílně k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu