ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3893.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3893/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. P., b) Ing. R. H., a c) R. Z., zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 320/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2008, č. j. 14 Co 37/2008-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2008, č. j. 14 Co 37/2008-192, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 11. 2007, č. j. 4 C 320/2005-169, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1.4.2008, č. j. 14 Co 37/2008-192, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.11.2007, č.j. 4 C 320/2005-169, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný do 10 dnů od právní moci rozsudku uzavřel se žalobci smlouvu o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Současně v odstavci II. soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému do 10 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobci smlouvu o převodu jiného pozemku, případně pozemku soudem určeného, jehož hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se bude co nejvíce přibližovat současné hodnotě původních pozemků. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci získali rozhodnutím Pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 2.11.1995, č.j. PÚ 5604/92A a č.j. PÚ 5604/92C, nárok na vydání náhradních pozemků vůči žalovanému podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) za pozemky nevydané, nacházející se v k.ú. P. Též zjistil, že žalobci již v roce 2003 jednali o vhodných náhradních parcelách s žalovaným, avšak žalovaný dosud nároky žalobců neuspokojil.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobci se domáhají něčeho, co není hmotným právem v době vyhlášení rozsudku upraveno. Zaujal názor, že podle ustálené judikatury nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze jej realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu, přičemž tento závěr je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Podle odvolacího soudu z hlediska daného právního vztahu není podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné právní úpravy, provedené zákonem č. 131/2006 Sb., s úpravou převodů náhradních pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 3042/2006, který dovodil, že poskytování náhradních pozemků bylo začleněno již v zákonu č. 95/1999 Sb. Vyslovil závěr, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku s tím, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod pozemku podle vlastního výběru. Odvolací soud zaujal názor, že při projednávání nároků na převod náhradních pozemků proto musí soud posuzovat nárok jako návrh na určitý způsob vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř. Podle odvolacího soudu nutným předpokladem vypořádání nároků oprávněných osob je zveřejnění úmyslu Pozemkového fondu převést pozemek. Dodal, že z obsahu spisu vyplývá,že žalobci mají zájem jen o pozemky v katastrálním území Prášily. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze soudně vypořádat nároky žalobců na převedení náhradních pozemků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., popřípadě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelů odvolací soud vymezil odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně závěr o tom, že se žalobci domáhají něčeho, co není hmotným právem v době vyhlášení rozsudku upraveno. Dále odlišně posoudil otázku, zda nutným předpokladem vypořádání nároků oprávněných osob je zveřejnění úmyslu Pozemkového fondu ČR převést pozemek a též závěr, že nelze soudně vypořádat nároky žalobců na převedení náhradních pozemků za situace, kdy žalovaný v katastrálním území Prášily nezařadil do veřejné nabídky pro oprávněné osoby podle zákona o půdě žádné pozemky s výjimkou jediné parcely. Dále tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že názor odvolacího soudu, že nutným předpokladem vypořádání nároků oprávněných osob je zveřejnění úmyslu žalovaného převést pozemek, je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 4.3.2004, sp.zn. III.ÚS 495/02, ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05 a ze dne 30.10.2007, sp.zn. III.ÚS 495/05. Podle dovolatelů žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může představovat jediný prostředek obrany proti libovůli žalovaného. Tvrdili, že nároky žalobců vznikly již v roce 1995 a od té doby žalovaný žádné náhradní pozemky v katastrálním území P. (s jedinou výjimkou) do veřejné nabídky nezařadil, naopak opustil systém zveřejňování nabídek při převodech náhradních pozemků, upřednostňoval uspokojení nároků postupníků před nároky původních oprávněných osob a převáděl pozemky v katastrálním území P. mimo veřejnou nabídku. V této souvislosti poukazoval na libovůli či svévoli žalovaného při naplňování zákona o půdě. Podle dovolatelů názor odvolacího soudu je v rozporu též s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a to rozhodnutím ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006 a ze dne 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 3042/2006. Namítali, že dosud nebylo vyřešeno dovolacím soudem, jak dlouhá doba musí uplynout pro to, aby bylo možné soudně vypořádat nároky původních oprávněných osob a jejich dědiců na převedení náhradních pozemků. Dovolací soud se rovněž nezabýval otázkou, zda zařazením pouhého jediného pozemku z příslušného katastrálního území do veřejné nabídky po uplynutí 12 let splnil žalovaný svoji zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky či nikoliv. Dovozovali existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prvně uvedený dovolací důvod spatřovali v tom, že soud nezjistil tu skutečnost, že žalovaný porušil právní předpisy a diskriminoval původní oprávněné osoby, že nepřipojil spisy o žalobách žalovaného na určení neplatnosti jím uzavřených dohod o převodu náhradních pozemků v roce 2005 a nepřipustil návrh na změnu žalobního výroku II. V souvislosti s dovolacím důvodem §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vytýkali odvolacímu soudu, že při výkladu §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. nezohlednil libovůli či liknavost při přidělování náhradních pozemků. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud neposoudil právní otázku správně v souladu s hmotným právem. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popř. rozsudky ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na tomto právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po účinnosti zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14. 4. 2006) nově včleněno ustanovení §11a upravující podrobněji postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu neshledává podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně upravena zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm. ust. §2 písm. a) a §7 tohoto zákona).
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb. právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
K tomu přistupuje závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2009, sp.zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž zaujal názor, že dovolací soud si je vědom toho, že zákon předpokládá jistou cestu vypořádání nároků osob oprávněných (prostřednictvím veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý, či dokonce svévolný. Je jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. Ve shora citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že oproti v minulosti projevenému názoru (viz sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) má za to, že při řešení obdobných nároků oprávněných na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není přiléhavé aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů z toho důvodu, že nebyl dodržen postup podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., tedy veřejné nabídky pozemků.
V daném případě bylo prokázáno, že žalobcům vznikly restituční nároky již v roce 1995. Z obsahu spisu dále plyne, že žalobci projevili zájem pouze o pozemky v katastrálním území P., avšak žalovaný nezařadil žádné pozemky pro oprávněné osoby do veřejné nabídky v tomto katastrálním území, s výjimkou parcely č. 4026/1, o kterou avšak zájem neprojevili, proto se nezúčastnili nabídkového řízení. Dále bylo zjištěno, že již v roce 2003 žalobci jednali o vhodných náhradních parcelách s žalovaným, avšak žalovaný dosud nároky žalobců neuspokojil.
Podle názoru dovolacího soudu nárok žalobců byl nesporný a řadu let neuspokojený. Postup žalovaného lze označit za liknavý až svévolný, proto nároku žalobců je třeba poskytnout soudní ochranu.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů nepovažuje za udržitelné nadále obecně vázat důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného (Pozemkového fondu České republiky). Tím se nic nemění na požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem.
Řešení nastolené právní otázky odvolacím soudem je tedy v rozporu s hmotným právem a současnou interpretační praxí dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu