ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3102.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3102/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Post leasing, a. s. , IČ: 25669427, se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 58.945.244,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 172/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014, č. j. 51 Co 463/2013 - 315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2013, č. j. 12 C 172/2004-272, tak, že žalobu ve vyhovujícím výroku (II) o zaplacení částky 991.632,12 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak rozsudek ve výrocích o věci samé (I + II) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (III) potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů státu (IV) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit částku 71.870,- Kč a žalovaná částku 20.266,- Kč, ve zbylém rozsahu výrok IV potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tak bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody a ušlého zisku, které jí měly být způsobeny nesprávným úředním postupem finančních orgánů při vytýkacím řízení a v důsledku nezákonného rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 o přeplatku na DPH.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné.
Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud se odchýlil od dosavadní judikaturní praxe Nejvyššího soudu (odkazuje na rozsudek ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, rozsudek ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, rozsudek ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003), když nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, čímž porušil pravidla práva procesního, zejména §157 o. s. ř. Z toho důvodu pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud se již v minulosti k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení uvedená jsou dostupná na www.nsoud.cz). V něm uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
V posuzovaném případě však odvolací soud, byť s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, dostatečně odůvodnil své rozhodnutí ohledně zamítnutí nároků na náhradu ušlého zisku (nároky č. 3, 4, 5, 6 a 9), když uvedl, že žalobkyně u žádného z těchto nároků neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem a u nároku č. 9 navíc nebylo prokázáno s pravděpodobností blížící se podle běžného uvažování jistotě, že jí zisk vůbec ušel. Důvody, pro které nárok soudy zamítly, byly žalobkyni známy. Tato námitka tudíž nezakládá přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Žalobkyně dále v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval §381 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nicméně ve vztahu k této námitce v dovolání nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za naplněný, pouze v úvodu dovolání cituje §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ,velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)ʻ(viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně v rozsahu námitky interpretace a aplikace zákonného ustanovení §381 obchodního zákoníku trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobkyní odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu