ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1276.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1276/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně K. H. , zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalovanému STRODEN MANAGEMENT LIMITED, se sídlem Afentrikas, 4, Afentrika Court, Office 2, P.C. 6018, Larnaca, Kyperská republika, reg. č. 117 832, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o vyloučení částky 150.000,- Kč z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 147/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č. j. 19 Co 477/2010-175, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č. j. 19 Co 477/2010-175, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby „z výkonu rozhodnutí, které je nařízeno Exekučním příkazem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 067 EX 4051/05-26, jímž se nařizuje exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, se vylučuje majetek ve výši 150.000,- Kč, jenž je v advokátní úschově JUDr. Pavla Kožouška, advokát, U Sluncové 612, 180 00 Praha 8, na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů spojené s dohodou o nájmu bytu po rozvodu manželství uzavřené dne 4. 12. 2003“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedenou částku složila ze svých prostředků do advokátní úschovy jmenovaného advokáta a že tato částka měla být na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) spojené s dohodou o nájmu bytu po rozvodu manželství (dále též jen „dohoda“) vyplacena jejímu bývalému manželovi Ing. P. H. za podmínek v dohodě uvedených, které však nesplnil, a částka 150.000,- Kč mu proto nenáleží. Protože JUDr. Kožoušek není dlužníkem bývalého manžela žalobkyně, není možné uvedenou částku považovat za „jinou pohledávku“.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil, neboť podle jeho názoru předmětná částka náleží povinnému jako „vypořádací podíl“ podle dohody, na základě níž se žalobkyně stala nájemkyní bytu a vlastnicí movitých věcí a podle níž má povinnému zaplatit částku 550.000,- Kč, která mu náleží bez ohledu na to, zda splnil podmínky uvedené v dohodě. Částka 150.000,- Kč může být exekučně postižena, jelikož mezi žalobkyní, JUDr. Kožouškem a povinným vznikl na základě dohody trojstranný právní vztah. Jelikož žalobkyně složením předmětné částky splnila svoji povinnost z dohody a přestala být její majitelkou, existuje již jen vztah mezi jmenovaným advokátem a povinným.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 16 C 147/2008-48, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením téhož soudu ze dne 5. 12. 2005, č. j. 13 Nc 17286/2005-12, pravomocným dne 7. 9. 2006, byla nařízena exekuce na majetek povinného Ing. P. H. podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 2 T 1/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 6 To 162/01, jimiž jmenovaný byl mimo jiné odsouzen k náhradě škody poškozenému ve výši 4.000.000,- Kč. Pověřený soudní exekutor vydal dne 18. 1. 2006 pod č. j. 067 EX 4051/05-26, exekuční příkaz, jímž nařídil exekuci přikázáním jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi JUDr. Pavlu Kožouškovi, a to na základě dohody uzavřené dne 4. 12. 2003. Podle ní žalobkyně složila do advokátní úschovy advokáta JUDr. Pavla Kožouška částku 150.000,- Kč, jež měla být vyplacena Ing. P. H. (dále též jen „povinný“) po splnění dohodnuté podmínky, tj. po vyklizení bytu, přihlášení se k trvalému pobytu na jiné adrese a po předložení potvrzení Bytového družstva D., že nemá dluh na nájemném, to vše do 30. 9. 2008. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 284/2008 žalobu, jíž se domáhá po jmenovaném advokátovi vrácení částky 150.000,- Kč, neboť povinný nesplnil podmínky uvedené v dohodě. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z §267 odst. 1, §312 odst. 1 a §313 odst. 1 o. s. ř. a dovodil, že nesplnil-li povinný podmínky v dohodě, nestal se vlastníkem částky 150.000,- Kč a soudní exekutor ji proto nemohl postihnout exekučním příkazem, neboť „advokátní úschova byl vztah mezi žalobkyní a JUDr. Kožouškem“. Námitka žalovaného, že povinný má právo na vypořádací podíl ze zaniklého SJM, je podle soudu sice oprávněná, avšak „soudní exekutor měl postupovat tak, že měl přikázat pohledávku povinného…za dlužníkem K. H. (žalobkyní) a nikoliv za třetí osobou, u které měla žalobkyně pouze předmětnou částku uschovánu“.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2010, č. j. 19 Co 495/2009-76, rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, aby se zaměřil „na zjištění, kdy došlo ke vzniku pohledávky žalovaného za Ing. H., a v návaznosti na to, zda může být uspokojena s prostředků SJM (s přihlédnutím k §43 EŘ)“, a dále, aby se zabýval tím, „zda finanční prostředky uložené v úschově JUDr. Kožouška jsou prostředky ze SJM, sloužící k jeho vypořádání či oddělené finanční prostředky žalobkyně s tím, že bude na žalobkyni, aby případně prokázala, že k vypořádání SJM použila jiných než společných prostředků“. Za tím účelem bude na soudu prvního stupně „vyzvat žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení, ale i důkazních návrhů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“, vyslechnout žalobkyni, Ing. H., popř. doplnit dokazování potřebnými údaji z trestního spisu, event. provést i jiné důkazy, jejichž potřeba vyjde v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.). Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byť z obsahu trestního spisu zjistil, že rozsudek v části týkající se náhrady škody zavazující povinného nabyl právní moci dne 9. 9. 2002, je třeba vznik pohledávky za povinným nepochybně posoudit od dřívějšího data, tj. od okamžiku, kdy jej poškozený vyzval k náhradě škody, popř. kdy se připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení (§563 obč. zák.).
Obvodní soud pro Prahu 4 po doplnění dokazování v naznačeném směru rozsudkem ze dne 24. 8. 2010, č. j. 16 C 147/2008-144, žalobě opětovně vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o svědečném. Vyšel ze zjištění, že manželství žalobkyně a jejího bývalého manžela Ing. P. H. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 6. 4. 2001, že jejich SJM bylo vypořádáno dohodou ze dne 4. 12. 2003, sepsanou advokátem JUDr. Pavlem Kožouškem, že při podpisu dohody žalobkyně složila částku 150.000,- Kč s tím, že jmenovaný advokát je povinen ji vydat povinnému poté, co vyklidí byt, přihlásí se k trvalému pobytu na jiné adrese a předloží potvrzení Bytového družstva D., že nemá dluh na nájemném, to vše do 30. 9. 2008. Za tím účelem si žalobkyně půjčila od své přítelkyně V. K. částku 100.000,- Kč, což bylo prokázáno smlouvou o půjčce ze dne 10. 11. 2003 a výslechem svědkyně, a dále od své sestry M. H. získala částku 50.000,- Kč z titulu vypořádání dědictví po L. a K. P., jak to vyplynulo z potvrzení o předání ze dne 3. 2. 2003 a z výslechu svědkyně. Dále bylo zjištěno, že povinný splnil pouze dvě podmínky uvedené v dohodě, neboť byt nikdy zcela nevyklidil. Soud prvního stupně opětovně nepřisvědčil námitce žalovaného, že v daném případě vznikl trojstranný právní vztah mezi žalobkyní, JUDr. Kožouškem a povinným, a naopak dovodil, že z titulu advokátní úschovy částky 150.000,- Kč vznikl vztah jen mezi žalobkyní a jmenovaným advokátem, z čehož podle něj vyplývá, že povinný nemá pohledávku za JUDr. Kožouškem, a není tedy možno předmětnou finanční částku postihnout přikázáním jiné pohledávky (§313 odst. 1 o. s. ř.). Opětovně pak soud uvedl, že nezpochybňuje právo povinného na vypořádací podíl ze zaniklého SJM, avšak v daném případě, kdy vyplacení sporované částky bylo vázáno na splnění určitých, dosud nesplněných povinností, je zřejmé, že složené finanční prostředky jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně a že nikdy nespadaly od SJM, a není tudíž správný názor žalovaného, že předmětná částka patří povinnému.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, č. j. 19 Co 477/2010-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že „odvolání není opodstatněné“, že „soud prvního stupně zjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci“, že „však nesdílí zcela jeho právní posouzení věci“. Dovodil, že „není pochyb o tom, že pohledávka za Ing. H. vznikla za trvání manželství a že předmětné finanční prostředky nespadají do SJM, ale jedná se o obnos, který si žalobkyně opatřila za účelem výplaty vypořádacího podílu SJM bývalému manželovi“, přičemž „svoji povinnost v tomto směru částečně splnila právě složením předmětné částky do advokátní úschovy“. Nesouhlasil ovšem se „závěrem žalobkyně, že nevyklizením bytu Ing. H. došlo k zániku její povinnosti k zaplacení vypořádacího podílu ze SJM; to, že by jmenovaný byt nevyklidil do 30. 9. 2008, opravňovalo žalobkyni k podání žaloby na vyklizení bytu a nemohlo mít za následek zánik povinnosti žalobkyně vyplatit mu vypořádací podíl SJM“. Dále odvolací soud uvedl, že „pokud přistoupíme k výkladu dohody o vypořádání SJM bývalých manželů H. ze dne 4. 12. 2003, nelze přehlédnout, že čl. III. a IV. připouští, že Ing. H. může vyklidit byt i dříve než 30. 9. 2008 a pro tento účel byla složena předmětná částka do advokátní úschovy a Ing. H. uloženo, aby vyklizení bytu prokázal. Při opačném výkladu by mohlo dojít k tomu, že povinnost vyplatit finanční prostředky by nevznikla nikdy, např. pokud by žalobkyně písemně nepotvrdila skutečnosti podle čl. IV. bod a) smlouvy“. Podle odvolacího soudu proto „nelze než konstatovat, že se v daném případě nejedná o právo žalobkyně k majetku, který nepřipouští výkon rozhodnutí a není proto na místě použití §267 odst. 1 o. s. ř. Kromě toho nelze přehlédnout ani právní úpravu §314a odst. 2 o. s. ř., která umožňuje případně nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) i pro dosud nesplatnou pohledávku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že odvolací soud - ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně spolehlivě a úplně zjistil skutkový stav věci - se odklonil od jeho právního závěru a současně „nereflektoval vlastní právní názor a zvolený směr, který nastavil prostřednictvím svého usnesení č. j. 19 Co 495/2009-76 ze dne 13. 1. 2010“. V tomto ohledu mu vytýká, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu je velmi stručné, nedostatečné, místy zmatečně se vyjadřující k právnímu názoru soudu prvního stupně, tudíž nejde o odůvodnění řádné, neboť z něj vůbec není zřejmé, jak městský soud dospěl k závěru, že „se v daném případě nejedná o právo žalobkyně k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a není proto na místě použití §267 odst. 1 o. s. ř.“. Dovolatelka je naopak přesvědčena o tom, že „pro aplikaci tohoto ustanovení byly splněny všechny podmínky“, když v řízení prokázala, že částka 150.000,- Kč je v jejím výlučném vlastnictví a že byla pouze deponována na účtu advokáta. Pokud pak odvolací soud uvedl, že „nelze přehlédnout ani právní úpravu §314a odst. 2 o. s. ř.“, jde rovněž o názor nesprávný, jelikož povinný neměl za žalobkyní splatnou ani nesplatnou pohledávku; ta mohla vzniknout pouze v případě, že by splnil dohodou stanovené podmínky, což neučinil, a došlo tak k zániku povinnosti žalobkyně převést na povinného předmětnou částku. Dovolatelka má za to, že dohoda o vypořádání SJM (s jejímž uzavřením byla současně mezi žalobkyní a JUDr. Kožouškem uzavřena dohoda o advokátní úschově, jejímž předmětem byla částka ve výši 150.000,- Kč) má dvojí význam - 1) složená částka náležela do výlučného vlastnictví žalobkyně (což odvolací soud akceptoval), a 2) v okamžiku uzavření dohody si účastníci byli vědomi, že v případě nesplnění sjednaných podmínek nebude mít žalobkyně zájem na dalším trvání plnění povinností ze strany povinného, a pro ten případ byla také sjednána rozvazovací podmínka; smyslem tohoto ujednání bylo podle ní donutit povinného ke splnění podmínek prostřednictvím „vidiny finanční motivace“, přičemž nesplnění rozvazovací podmínky má za následek zánik nároku na plnění částky ve prospěch povinného (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1392/2004) a rovněž zánik „titulu pro další trvání úschovní smlouvy“. Navrhla, aby dovolací soud odložil podle §243 o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozsudku, a poté, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou, a že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k závěru, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že řízení před odvolacím soudem bylo takovou vadou zatíženo. Vadou řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je totiž mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění rozsudku uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1081 - 1082).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajícího z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, z článku 1 Ústavy České republiky a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995, č. 34, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. září 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09).
V posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vylučovací žalobu zamítl, uvedl - ačkoliv žalovaný v odvolání namítal, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka je jejím výlučným vlastnictvím a že povinný nesplnil podmínky sjednané ve smlouvě o vypořádání SJM (když do bytu docházel pouze za dětmi a měl v něm jen několik svých věcí, které nemohl vyklidit z důvodu nástupu do výkonu trestu odnětí svobody), přičemž popřel pravost listin žalobkyní předložených a poukázal i na rozpory mezi výpověďmi svědkyň K. a H. a výpovědí žalobkyně - že „soud prvního stupně zjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci“, že „však nesdílí zcela jeho právní posouzení věci“, přitom však současně nepovažoval odvolání žalovaného za „opodstatněné“. Uvedenými námitkami žalovaného v odvolání se odvolací soud nijak nezabýval a vzal „za nepochybné, že předmětné finanční prostředky nespadají do SJM, ale jedná se o obnos, který si žalobkyně opatřila za účelem výplaty vypořádacího podílu SJM bývalému manželovi“, přičemž „svoji povinnost v tomto směru částečně splnila právě složením předmětné částky do advokátní úschovy“. Přesto však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „se v daném případě nejedná o právo žalobkyně k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí a není proto na místě použití §267 odst. 1 o. s. ř.“. Odvolací soud tudíž na základě žalovaným zpochybněných skutkových závěrů, z nichž při právním posouzení vycházel obvodní soud, učinil - aniž by se náležitě vypořádal s námitkami žalovaného v odvolání - jiný (opačný) právní závěr (že vylučovací žaloba není důvodná), který ovšem náležitě neodůvodnil, neboť neuvedl výklad o tom, proč žaloba není opodstatněná a proč není namístě použití §267 odst. 1 o. s. ř., pouze nesouhlasil se „závěrem žalobkyně, že nevyklizením bytu Ing. H. došlo k zániku její povinnosti k zaplacení vypořádacího podílu ze SJM“. Pokud pak podle odvolacího soudu „nelze přehlédnout ani právní úpravu §314a odst. 2 o. s. ř., která umožňuje případně nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) i pro dosud nesplanou pohledávku“, postrádá i v tomto ohledu odůvodnění jeho rozhodnutí jakákoli právní východiska a závěr odůvodňující aplikaci tohoto ustanovení na projednávanou věc (čili opět nedostatek důvodů), a to zejména s ohledem na to, že soud prvního stupně zaujal názor, podle kterého předmětnou finanční částku není možno postihnout přikázáním jiné pohledávky (§313 odst. 1 o. s. ř.), neboť z titulu advokátní úschovy částky 150.000,- Kč vznikl vztah jen mezi žalobkyní a advokátem JUDr. Kožouškem (tj. zástupcem, který při uzavření dohody zastupoval povinného, jak je z dohody zřejmé), z čehož podle obvodního soudu vyplývá, že povinný nemá pohledávku za tímto advokátem.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Tato situace nastala i v souzené věci, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, postrádá náležité odůvodnění a je tudíž nepřezkoumatelné (srov. §157 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř.), natož přesvědčivé. Lze tak uzavřít, že brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1994, 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod č. 10 v částce 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010).
Protože pro tuto vadu řízení není rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé správný, Nejvyšší soud jej v tomto výroku a závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
K dovolatelčině návrhu, aby podle §243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že rozsudek soudu o zamítnutí vylučovací žaloby se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu, přičemž platí, že neshledá-li dovolací soud návrh na odklad vykonatelnosti důvodným, nevydává zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti se samotným rozhodnutím o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu