ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4926.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4926/2017-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. T. , Ch., zastoupené JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem v Praze 6, Československé armády 872/33, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 111/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 14 Co 217/2016-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 4 C 111/2015-138, nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků se žalobkyní ve znění uvedeném ve výroku (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na vyrovnání nároku částku 8.549 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyhověl tak žalobkyni, osobě oprávněné ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dožadující se poskytnutí konkrétního pozemku jako náhradního za původní nenavrácený majetek. V postupu žalované (resp. jejího právního předchůdce) shledal prvky liknavosti a diskriminace, nebyl-li nárok žalobkyně, byť jej uplatnila krátce po rozhodnutí o nevydání jejímu právnímu předchůdci odňatých pozemků, doposud uspokojen. Vyšel ze skutečnosti, že až do změny zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb. nebyla žalovaná povinna uspokojovat nároky na vydání náhradních pozemků skrze veřejné nabídky, pročež bylo úkolem státu nabídnout žalobkyni, jejíž restituční nárok evidoval již od roku 1991, vhodný náhradní pozemek, a naplnit tak principy restitučních zákonů. Nota bene, byla-li žalobkyní požadovaná nemovitost jakožto vhodná k vydání do veřejné nabídky již dříve zařazena, přičemž o ni nebyl mezi účastnícími se subjekty zájem. S odkazem na řečené proto nahradil projev vůle žalované.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 14 Co 217/2016-175, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud shrnul, že žalobkyni, jež je osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě, svědčí vůči žalované nárok na vydání náhradního pozemku, přičemž se nikdy nezúčastnila veřejné nabídky. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, dle něhož až do změny zákona o půdě účinné od 14. 4. 2006 nebyl upraven postup žalované při vypořádání nevydaných pozemků restituentům (odkazuje přitom na §11 odst. 2 zákona o půdě i režim zákona č. 95/1999 Sb.). Neparticipovala-li žalobkyně na veřejných nabídkách, ani jinak aktivně nevyužívala zákonem předvídané nástroje, a zároveň netvrdila, že by nabídka žalované, účastnila-li by se jí, uspokojení jejího nároku vylučovala, nelze jejímu požadavku na vydání konkrétního pozemku mimo veřejnou nabídku vyhovět. Takový postup totiž předpokládá liknavý, diskriminační či dokonce svévolný postup žalované (resp. jejího právního předchůdce), jenž ovšem nebyl v projednávané věci prokázán. Není možné na něj usuzovat z žalobkyní předestřené celkové kritiky zákonodárcem zvoleného řešení k saturaci nároků restituentů prostřednictvím veřejných nabídek. Žalovaná naproti tomu v řízení prokázala nabídku celé řady pozemků i v okrese, v němž se nacházely právnímu předchůdci žalobkyně původně odňaté pozemky, skrze niž bylo lze nárok žalobkyně uspokojit. Pro uvedené přistoupil odvolací soud ke změně napadeného rozhodnutí a žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, spatřujíc je v nekorektním výkladu ustanovení zákona o půdě příčícím se smyslu restitučních zákonů. Přesvědčena o liknavém postupu státu vůči ní jako restituentce připomíná, že svůj nárok na vydání náhradního pozemku uplatnila již v roce 1997, tedy v době, v níž ještě nebyly restituční nároky řešeny v režimu veřejných nabídek. Na svých právech se cítí být dotčena především pasivitou státu, jenž neplní svůj závazek spočívající v nápravě jím dříve způsobených majetkových křivd (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02) a neposkytuje dostatečnou nabídku vhodných pozemků. Kritice podrobuje obecně rovněž celou koncepci veřejných nabídek, již pokládá za nespravedlivou a nefunkční, jednání státu vůči restituentům pak za diskriminační, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, v níž byl státu takový postup vytýkán. Ztotožňujíc se s náhledem soudu prvního stupně, navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzeno rozhodnutí okresního soudu.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné mít nelze.
Nejvyšší soud se k otázce poskytování náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě vyjádřil již kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, v němž přijal a odůvodnil závěr, že oprávněné osobě, jíž nemohl být vydán původní státem odňatý pozemek, svědčí právo na poskytnutí pozemku náhradního, jehož je možné se domáhat i soudně a lze je realizovat uložením povinnosti žalovanému subjektu k uzavření smlouvy. Vyslovené konkluze dále rozvedl zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž artikuloval názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není zapotřebí při liknavém postupu řečeného veřejnoprávního subjektu vázat na podmínku jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky žalované. Ve zmiňovaném rozsudku Nejvyšší soud reflektoval též změnu právní úpravy provedenou ke dni 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., jež předpokládá realizaci procesu převodu náhradních pozemků oprávněným osobám napříště primárně prostřednictvím veřejných nabídek žalované v intencích §11a zákona o půdě, uzavíraje, že ani takový postup nemusí být vždy zárukou řádného plnění závazků povinného subjektu. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
V nyní posuzované kauze dospěly nalézací soudy ke zjištění, jež nebylo ze strany dovolatelky rozporováno, že se žalobkyně neúčastnila veřejných nabídek ani jinak aktivně, kromě návrhu podaného v roce 1997 upínajícího se k individualizovanému pozemku, o saturaci svého nároku neusilovala. Ze skutkových závěrů soudů v předcházejícím řízení se nepodává, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou judikaturou vymezena. Ostatně uvedené neprosazuje ani sama dovolatelka, kritizuje-li toliko obecně koncepci uspokojování restitučních nároků skrze veřejnou nabídku žalované předvídanou ustanovením §11a zákona o půdě. Nedostatky v počínání žalované (resp. jejího právního předchůdce) byly konstatovány i v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz dovolatelkou uváděné rozsudky ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, a ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4265/2007), leč vždy ve vztahu ke konkrétnímu restituentovi, nelze je tedy zobecňovat a dovozovat z nich bez dalšího v odlišných případech nárok oprávněné osoby na vydání jí vybraného pozemku, jak v aktuálním sporu činí žalobkyně. Též v dovolání akcentované subjektivní důvody, jež měly žalobkyni eventuální účast v nabídkovém řízení komplikovat – její věk a s ním související neznalost internetu a moderních technologií, jakož i namítaná nedostatečná mobilita – nedokládají ničeho o nepřípustném (liknavém, svévolném nebo diskriminačním) jednání žalované, pro něž by se jevilo opodstatněným přistoupit k nahrazení jejího projevu vůle k uzavření žalobkyní navrhované smlouvy. Případná historická liknavost právního předchůdce žalované poukazovaná soudem prvního stupně, jež v návaznosti na skutková zjištění nalézacích soudů nadále nepřetrvává, neboť v mezidobí byly nastoleny podmínky, za jejichž využití by žalobkyně byla s to dosíci satisfakce majetkové újmy způsobené jejímu právnímu předchůdci, pak nemůže odůvodňovat odčinění přivoděné úhony mimo zákonem předvídaný postup, což by mělo zůstat výjimečnou eventualitou (k tomu srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 981/15, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti jmenovanému rozsudku).
Odvolacím soudem předestřený výklad pak nelze pokládat za příčící se smyslu a účelu restitučních předpisů, jak je artikuluje Ústavní soud mimo jiné v dovolatelkou zmiňovaném nálezu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06.
S ohledem na vyřčené je nabíledni, že žalobkyní naznačované problémy vydávání náhradních pozemků mimo veřejné nabídky žalované byly v konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, již rovněž dovolatelka cituje, avšak bez bližšího provázání s určitou odvolacím soudem v dané věci posuzovanou otázkou, nýbrž toliko ve spojení s obecnou kritikou povšechné nedostatečnosti veřejných nabídek, vyřešeny, přičemž odvolací soud se od v ní vyslovených závěrů neodchýlil, a dříve přijaté konkluze nebylo důvodu posuzovat jinak. Kriteria přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. proto naplněnými shledána nebyla, a Nejvyšší soud tak v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. mimořádný opravný prostředek odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu