ECLI:CZ:US:2019:1.US.3809.17.1
sp. zn. I. ÚS 3809/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Bláhy a stěžovatelky Vlasty Bláhové, zastoupených Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1289/2017-435 ze dne 7. 9. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 129/2015-366 ze dne 22. 6. 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 7 C 111/2013-242 ze dne 3. 10. 2014, spojené s návrhem na zrušení §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelům nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu, který si vyžádal, následující skutečnosti. Proti stěžovatelům byla vedlejší účastnicí podána žaloba na zaplacení 309 621,49 Kč s příslušenstvím. Okresní soud ve Znojmě napadeným rozsudkem uložil stěžovatelům povinnost zaplatit 305 271,49 Kč s příslušenstvím. Ohledně částky 4 350 Kč žalobu zamítl, ve zbytku řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu v tom rozsahu, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit 271 455,26 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 33 816,23 Kč jeho rozhodnutí zrušil a řízení zastavil a ohledně úroků z prodlení z této částky od 14. 5. 2013 jeho rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl. Dále uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení a rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení České republice.
3. Podle krajského soudu stěžovatelé spolu s Romanem Bláhou, bratrem stěžovatele, uzavřeli s vedlejší účastnicí smlouvu o úvěru. Ve smlouvě jsou označeni jako klienti a tato smlouva dále obsahuje výslovné ustanovení, že "všichni Klienti jsou z této smlouvy zavázáni vůči Bance [vedlejší účastnici] společně a nerozdílně". Úvěrová smlouva byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví Romana Bláhy. Podle smlouvy měl úvěr sloužit k rekonstrukci těchto nemovitostí. Roman Bláha se později ocitl v úpadku a vedlejší účastnice uplatnila své nároky ze smlouvy o úvěru proti stěžovatelům. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, vlastní zjištění učinil na základě výpovědi stěžovatele, který potvrdil "že se vše odehrálo tak, jak to popsal svědek Petr Bláha ve výpovědi před soudem prvního stupně a v písemném prohlášení předloženém odvolacímu soudu". Součástí výpovědi bylo tvrzení, že stěžovatelé smlouvu podepsali jen kvůli ujištění od zaměstnance vedlejší účastnice, že jim "ani v případě nesplácení úvěru nic nehrozí", protože v takovém případě by byl "prodán dům ve vlastnictví Romana Bláhy". Podle krajského soudu by nebyla smlouva o úvěru ani v tomto případě neplatná pro omyl vyvolaný vedlejší účastnicí, protože ze strany stěžovatelů by nešlo o omyl omluvitelný. Pokud stěžovatelé nechtěli nést důsledky spojené s nesplacením úvěru Romanem Bláhou, nepostupovali při podpisu smlouvy dle krajského soudu dostatečně obezřetně. Podle krajského soudu je obsah smlouvy dostatečně určitý a jednoznačně určuje, že všichni klienti - tedy Roman Bláha i stěžovatelé - jsou solidárními dlužníky. Podle krajského soudu stěžovatelé svými podpisy usilovali o to, aby peněžní prostředky poskytnuté z úvěru pomohly řešit finanční potíže Romana Bláhy. Obstát nemůže ani námitka, že se stěžovatelé domnívali, že jsou ručiteli, neboť i ti by při splnění zákonných podmínek museli vedlejší účastnici plnit. K čerpání úvěru došlo dle krajského soudu dohodnutým způsobem, peněžní prostředky tedy byly poskytovány převodem na běžný účet Romana Bláhy. Žaloba ohledně částky 271 455,26 Kč s příslušenstvím je tak dle krajského soudu důvodná. Ohledně částky 33 816,23 Kč krajský soud řízení zastavil kvůli zpětvzetí žaloby a ohledně úroků z prodlení z této částky žalobu zamítl jako nedůvodnou.
4. Podle krajského soudu má vedlejší účastnice nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 53,54 % (vedlejší účastnice měla úspěch ze 76,77 % a stěžovatelé z 23,23 %) a na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 79 % (vedlejší účastnice měla úspěch z 89,87 % a stěžovatelé z 10,13 %). Vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatelů přiznal krajský soud dle §150 o. s. ř. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení sníženou o jednu čtvrtinu.
5. Proti rozsudku podali stěžovatelé dovolání. Vedlejší účastnice se k jejich dovolání vyjádřila (spis č. l. 430-431), toto vyjádření nebylo zasláno stěžovatelům k replice.
6. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé "zcela rezignovali" na vymezení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nicméně nakonec dospěl k závěru, že stěžovatelé "vzato nikoliv formálně, ale z hlediska obsahového [požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání] dostáli". Poté se Nejvyšší soud věnoval námitkám stěžovatelů a jejich dovolání odmítl jako nepřípustné dle §237 o. s. ř. Závěry krajského soudu o interpretaci smlouvy, vůli stran i ohledně námitky, že došlo k omylu, jsou dle Nejvyššího soudu v souladu s jeho judikaturou. Dále Nejvyšší soud uvedl, že dle jeho judikatury není rozhodné, kdo je majitelem účtu, na který byly peněžní prostředky z úvěru poskytovány, a že banka plnila svůj závazek plněním na sjednaný účet. I když se krajský soud "výslovně nevyjádřil" k otázce, zda se přiznání nároku v souzené věci jeví jako krajně nespravedlivé či nikoliv, z jeho popisu právně významných okolností a rozhodnutí je "zjevné, že se i touto otázkou zabýval". Ani podle Nejvyššího soudu nebyly zjištěny okolnosti, které by byly důvodem pro odepření soudní ochrany nároku vedlejší účastnice. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil poměr úspěchu stěžovatelů a vedlejší účastnice a odečetl od míry úspěchu vedlejší účastnice míru jejího neúspěchu (a tedy úspěchu stěžovatelů) dle §142 odst. 2 o. s. ř., navíc přiznanou náhradu nákladů o čtvrtinu snížil dle §150 o. s. ř. K tomuto závěru Nejvyšší soud uvedl, že spor vyvolali stěžovatelé, kteří svými právními kroky nejprve zajistili to, aby osoba jim blízká získala peněžní prostředky z úvěru, který by jí samotné nebyl poskytnut, a poté "dělají co mohou, jen aby svým závazkům nemuseli dostát". Na vedlejší účastnici tak nelze požadovat, aby nesla veškeré náklady či větší část nákladů sporu.
II. Argumentace stran
7. Stěžovatelé ve své stížnosti rozsáhle opakují argumentaci obsaženou v jejich dovolání a uvádějí, že se obecné soudy s jejich argumentací a odkazy na judikaturu dostatečně nevypořádaly. Stěžovatelé navrhují zrušení ustanovení §239 o. s. ř. pro rozpor s právem na přístup k soudu a navrhují, aby jim Ústavní soud v případě jejich neúspěchu přiznal náhradu nákladů na zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu s ohledem na jejich majetkové a sociální poměry.
8. Stěžovatelé argumentují, že úvěrová smlouva s nimi nebyla platně uzavřena kvůli nedostatku jejich vůle. Uvádějí, že nežádali vedlejší účastnici o poskytnutí úvěru, pouze doložili své příjmy k poskytnutí úvěru Romanu Bláhovi, jejich bratru a švagrovi, přičemž je vedlejší účastnice ujistila, že to pro ně nebude mít negativní majetkové důsledky. Nejvyšší soud podle stěžovatelů "zcela rezignoval na právní posouzení jejich vůle". Namítají, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se svědectvím Petra Bláhy ohledně toho, proč podepsali smlouvu o úvěru, a jde tudíž o opomenutý důkaz, přičemž i Nejvyšší soud byl dle judikatury Ústavního soudu povinen se touto námitkou zabývat.
9. Dále namítají, že ze smlouvy nevyplývá, že stěžovatelé jsou solidárními dlužníky. K tomuto posouzení obecné soudy vedl závěr, že stěžovatelé jsou ve smlouvě o úvěru označeni jako klienti. Ustanovení, podle něhož "každá z těchto osob [tj. Roman Bláha a stěžovatelé] samostatně či všechny tyto osoby společně jsou dále označováni jako ‚klient'", je ale podle stěžovatelů neurčité a nejasné. Stěžovatelé dovozují, že teprve v okamžiku poskytnutí peněžních prostředků by se stali dlužníky vedlejší účastnice, avšak tyto peněžní prostředky byly poskytnuty pouze Romanu Bláhovi. Nejvyšší soud si podle stěžovatelů "fabuluje" obsah spisu, když uvádí, že vedlejší účastnice podmiňovala poskytnutí úvěru Romanu Bláhovi tím, že ze smlouvy o úvěru budou zavázáni i stěžovatelé; tyto skutečnosti podle stěžovatelů nebyly tvrzeny ani prokazovány. Stěžovatelé poukazují na to, že vedlejší účastnice po podpisu smlouvy až do zesplatnění úvěru komunikovala pouze s Romanem Bláhou a nikoliv s nimi a že se obecné soudy nevypořádaly s důkazními návrhy k prokázání těchto skutečností. Nejvyšší soud byl podle stěžovatelů povinen se vypořádat i jejich odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1941, které se týkalo zápůjčky, podle stěžovatelů nešlo o doplnění dovolání po lhůtě, ale o "odkaz na již řešenou otázku"; stěžovatelé rozporují názor, že nejde o judikaturu dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
10. Stěžovatelé uvádějí, že vedlejší účastnice jednala nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud podle stěžovatelů uzavřel, že "vůbec nevadí", že se Krajský soud nevyjádřil k této námitce, protože popsal právně významné okolnosti případu, "a je tedy zjevné, že se i touto otázkou zabýval", což je však podle stěžovatelů pouze spekulace.
11. Namítají, že soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Gajdzioková je podjatá, neboť "se odvolává na vlastní rozhodnutí, které dle jejích slov již vydala a tím, že užije svého rozhodnutí [...] predikuje, že nebude trvat na případném řízení o návrhu před rozšířeným senátem NS [...]". Uvádějí, že v důsledku toho byl celý senát Nejvyššího soudu podjatý.
12. Stěžovatelé dále brojí i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, podle stěžovatelů měly obecné soudy náhradu přiznanou vedlejší účastnici výrazně snížit nebo dle §150 o. s. ř. neměly náhradu nákladů vůbec přiznat s ohledem na sociální situaci stěžovatelů a okolnosti případu. Uvádí, že měli částečný úspěch v řízení a měli by mít právo na náhradu nákladů v poměrné části, ale namítají, že nemají, jak toto právo uplatnit. Dále namítají, že Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení jim v rozporu s §42 odst. 4 nepřeposlal vyjádření vedlejší účastnice, ale přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelé přitom nemohli vědět, zda se ve spise takové vyjádření vůbec nachází. Závěrem stěžovatelé poukazují i na postup vedlejší účastnice ve vztahu k Romanu Bláhovi a při domáhání se nároků z úvěrové smlouvy. Uvádějí, že se obecné soudy nevypořádaly s jejich návrhem na spojení věcí s jiným případem, který se týká druhé smlouvy o úvěru a v němž vystupují totožné strany.
13. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé odkázali na nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 a dovozují, že "‚příběh' v něm zachycený je velmi analogický k ‚příběhu' (sporu) jejich [s vedlejší účastnicí]". Neměli totiž vůli "brát na sebe jakékoliv dluhy", byli "osobami blízkými důchodovému věku a smlouvu uzavřeli v dobré víře v tvrzení [vedlejší účastnice], že se jim ‚nic nestane'", z úvěru neobdrželi "jedinou korunu" a kvůli pochybením soudů při dokazování a právním posuzování.
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval a rozvedl argumentaci obsaženou ve svém napadeném rozhodnutí, uvedl, že vyjádření vedlejší účastnice nepřeposílal stěžovatelům k replice, protože by to vedlo jen k navyšování nákladů dovolacího řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 593/17 vedlo k závěru o možném rozporu mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem to, že stěžovatelka ve věku 83 let byla prakticky nevidomá, v projednávaném případě však nebylo stěžovatelům v době uzavření smlouvy ani šedesát let a o jejich "schopnosti se orientovat není důvod pochybovat".
15. Vedlejší účastnice navrhla odmítnou či zamítnout ústavní stížnost. Uvedla, že se obecné soudy vypořádaly se svědectvím Petra Bláhy, z něhož dovodily, že smlouva o úvěru byla stěžovatelům předložena a stěžovatelé měli možnost se s ní seznámit. Z argumentace stěžovatelů vyplývá, že si byli vědomi toho, že musí i oni uzavřít smlouvu o úvěru, chtějí-li "pomoci" Romanu Bláhovi. Jejich postavení jako solidárních dlužníků je ve smlouvě jednoznačně zakotveno, stěžovatelé nejednali v omylu vyvolaném vedlejší účastnicí, neboť takovým omylem nemůže být "nerozvážné nedomyšlení následků jinak zamýšleného právního jednání". Důvod podjatosti soudkyně či senátu Nejvyššího soudu nemůže spočívat odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu. Nález sp. zn. III. ÚS 593/17 se dle vedlejší účastnice týká skutkově odlišného případu, v němž stěžovatelka kvůli věku a zdravotnímu stavu nebyla schopna seznámit se s listinami předloženými k podpisu.
16. Stěžovatelé ve své replice rozsáhle opakují argumentaci ze stížnosti a uvádějí, že odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 593/17 je přiléhavý, neboť se rovněž týká rozporu vůle stěžovatelky a jejího projevu. V projednávané věci byl rozpor mezi vůli a projevem stěžovatelů způsoben ujištěním o tom, že vedlejší účastnice nebude majetkově postihovat stěžovatele v případě nesplácení úvěru.
17. Krajský soud a okresní soud pouze odkázali na obsah spisu a napadených rozhodnutí, tato vyjádření proto stěžovatelům Ústavní soud k replice nezasílal.
III. Hodnocení Ústavního soudu
18. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) návrh usnesením odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
19. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé a Roman Bláha jsou dle smlouvy o úvěru solidárními dlužníky, na základě výslovného ustanovení smlouvy, podle něhož v případě, že ve smlouvě je více než jedna osoba označena jako klient, jsou všichni klienti vůči vedlejší účastnici zavázáni společně a nerozdílně. Skutečnost, že smlouva obsahuje text, podle něhož "každá z těchto osob [tj. stěžovatelé a Roman Bláha] samostatně či všechny tyto soby společně jsou dále označovány jako ‚Klient'", žádnou interpretační nejasnost, jak tvrdí stěžovatelé, nezpůsobuje. Naopak potvrzuje výklad obecných soudů, že každý ze stěžovatelů byl ve smlouvě označen jako klient, a proto je každý z nich solidárním dlužníkem spolu s Romanem Bláhou.
20. Obecné soudy se vypořádaly s námitkou, že při podpisu smlouvy chyběla vůle stěžovatelů být zavázán jako solidární dlužník. Vysvětlily, že stěžovatelé měli možnost se seznámit s textem smlouvy, v němž byla tato skutečnost jasně vyjádřena, a že smlouvu podepsali s cílem zajistit finanční prostředky pro Romana Bláhu. Dovodily, že jakékoliv případné vyjádření zaměstnance vedlejší účastnice, že jim nic nehrozí v případě nesplácení úvěru Romanem Bláhou, na tom nic nemůže změnit. Takové vyjádření by dle obecných soudů nebylo relevantní ani z hlediska ustanovení o omylu, protože by vzhledem k jasnému znění smluvních ujednání nešlo o omyl omluvitelný. Nejvyšší soud vysvětlil, proč není relevantní, na jaký účet byly vypláceny finanční prostředky, a tedy ani skutečnost, že finančními prostředky disponoval pouze Roman Bláha a stěžovatelé žádné finanční prostředky přímo neobdrželi. Nejvyšší soud neshledal ani žádné důvody pro odepření soudní ochrany nároku vedlejší účastnice, zabýval se tedy otázkou možného rozporu s dobrými mravy. Námitky stěžovatelů představují polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva, avšak Ústavnímu soud jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) řešení těchto otázek týkajících se pouze podústavního práva nepřísluší.
21. Obecné soudy se vypořádaly s důkazem provedeným výslechem svědka Petra Bláhy, který byl proveden před soudem prvního stupně. I kdyby byla pravda, že vedlejší účastnice před podpisem úvěrové smlouvy uvedla, že stěžovatelům na základě smlouvy "nic nehrozí" a že nároky vedlejší účastnice budou uspokojeny ze zastavené nemovitosti Romana Bláhy, nemohlo by to podle obecných soudů na právním posouzení nic změnit. Stejně tak z napadených rozhodnutí vyplývá, že otázka, s kým vedlejší účastnice komunikovala do zesplatnění úvěru před podáním žaloby proti stěžovatelům, není relevantní. Namítají-li stěžovatelé, že byly opomenuty důkazy ohledně této komunikace, Ústavní soud - aniž by zkoumal, zda byly tyto návrhy včas učiněny před obecnými soudy - musí konstatovat, že tyto důkazy by byly zjevně nadbytečné. K opomenutí důkazů tudíž nedošlo.
22. Nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017, na nějž odkazují stěžovatelé, se týkal případu, v němž "[s] ohledem na specifické okolnosti případu (vysoký věk stěžovatelky - v době předmětného jednání 83 let, praktická nevidomost)" nebylo možné "pominout možnost, že zde existoval rozpor mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem zachyceným v textu smlouvy o půjčce" (bod 22). V projednávaném případě však nevznikly pochybnosti o schopnostech stěžovatelů seznámit se s textem jimi podepsané smlouvy o úvěru. V tomto ohledu není podstatné, jaká prohlášení vůči stěžovatelům v průběhu podpisu smlouvy učinila vedlejší účastnice, neboť na schopnosti stěžovatelů seznámit se se smlouvou nemohly informace podané vedlejší účastnicí nic změnit. Jak správně namítají Nejvyšší soud a vedlejší účastnice, nosné důvody odkazovaného nálezu se tudíž netýkají projednávané věci.
23. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1941, s nímž se dle stěžovatelů měl vypořádat Nejvyšší soud, se týká zápůjčky, a nikoliv úvěru, nevztahuje se tudíž k projednávané věci; Ústavní soud se proto nemusí zabývat otázkou, zda bylo doplnění dovolání podáno včas a jak podrobně se musí Nejvyšší soud vypořádávat s judikaturou odlišného soudního orgánu z roku 1941.
24. Podjatost senátu ani soudkyně Nejvyššího soudu nelze spatřovat v tom, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí odkáže na svou dřívější judikaturu. Soudci mohou rozhodovat o otázkách, k nimž se ve svých rozhodnutích vyjádřili v minulosti, a mohou na tato svá rozhodnutí odkazovat, v případě soudců Nejvyššího soudu, jehož úkolem je sjednocovat judikaturu, je to právě s ohledem na zajištění jednotnosti judikatury dokonce nezbytné. Skutečnost, že se soudce určitým způsobem ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k intepretaci právní úpravy, neznamená, že by v případě předložení odpovídajících argumentů nemohl svůj názor změnit. Argumentace stěžovatelů, že soudkyně, respektive senát Nejvyššího soudu byli podjatí, protože odkázali na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (dle stěžovatelů "vydaných" stejnou soudkyní), proto nemůže obstát a vést k závěru o podjatosti soudců Nejvyššího soudu. Námitka, že se obecné soudy nezabývaly návrhem stěžovatelů na spojení věcí, nemá v projednávaném případě ústavní rozměr a nepromítla by se do rozhodnutí obecných soudů o projednávaných nárocích, Ústavní soud tak nezkoumal otázku, zda byl takový návrh skutečně učiněn.
25. Další námitky se týkají náhrady nákladů řízení. Do rozhodování o náhradě nákladů řízení zasahuje Ústavní soud pouze výjimečně. V projednávaném případě krajský soud odečetl od úspěchu vedlejší účastnice míru úspěchu stěžovatelů - snížil tedy náhradu přiznanou vedlejší účastnici, žádný další nárok na náhradu nákladů řízení stěžovatelé nemají. Majetkové poměry a sociální situaci stěžovatelů krajský soud zohlednil tím, že dle §150 o. s. ř. přiznanou náhradu ještě o jednu čtvrtinu snížil. Nejvyšší soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení s ohledem na vyjádření k dovolání stěžovatelů. Ústavní soud ověřil, že toto vyjádření se ve spise nachází. Závěry krajského soudu ani Nejvyššího soudu ohledně nákladů řízení tudíž nejsou projevem svévole či libovůle, a není zde tak prostor pro zásah Ústavního soudu. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nenamítali, že by v důsledku toho, že jim Nejvyšší soud nezaslal vyjádření vedlejší účastnice řízení, došlo k porušení kontradiktornosti dovolacího řízení (zmínili tuto skutkovou okolnost pouze v souvislosti s náhradou nákladů řízení přiznanou Nejvyšším soudem); touto otázkou se tudíž Ústavní soud nezabýval.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. Návrh na zrušení §239 o. s. ř. má akcesorickou povahu (§74 zákona o Ústavním soudu), a sdílí tak osud ústavní stížnosti. Proto byl Ústavním soudem rovněž odmítnut jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s písm. b) zákona o Ústavním soudu.
28. Stěžovatelé navrhli, aby jim v případě neúspěchu byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením v řízení před Ústavním soudem dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odkazované ustanovení ovšem umožňuje náhradu těchto nákladů přiznat jen tehdy, "nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta". Tato podmínka v případě stěžovatelů splněna není, proto Ústavní soud rozhodl, že se jim náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu